Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 12.04.2017 21:02:19

Vůdce malého plavidla,Připobřežní plavba


In-počasí

 
                
 
                                                  
 
12.08.2011 -
 

                                                                   

 

Vážený čtenáři,

rád bych předem upozornil, že tento panflet neaspiruje stát se jedním z pokladů tvé knihovny. Naopak. Toto dílko je šité horkou jehlou, což zajisté rychle poznáš. Místo obdržení Pulitzerovy ceny se snažíme předat aktuální informace pro případné následníky. Také to může sloužit jako pomůcka při rozhodování lidí, kteří stále ještě neví, zda něco podobného chtějí absolvovat, či ne. Proto prosím o shovívavost.

Jak to vše začalo? Na přelomu ledna a února 2011 nám bylo nabídnuto, abychom přepravili novou loď pro jednu francouzskou charterovou firmu jménem DREAM YACHT. Pojem „charterová“ se dá vysvětlit jako „autopůjčovna“. Akorát pronajímají lodě. Takže „loďopůjčovna“. Klient si může vybrat z různých typů lodí a také z různých světových destinací. V našem případě se jednalo o přepravu katamaránu (dvoutrupého plavidla) z Francie na Novou Kaledonii, kde má Dream Yacht jednu ze svých poboček. V průběhu měsíce února a března docházelo k upřesňování informací. Napřed to měla být pouze jedna loď. Pak se počet ustálil dokonce na třech. My měli „čest“ vyplout z loděnice jako první. Tedy dělat takové průzkumníky. Druhá loď měla vypout o 14dní později. Na ni jsme měli čekat v Karibiku, kde jsme si chtěli odpočinout po překonání Atlantiku. Pak jsme se měli spojit a Panamu a Tichý oceán plout v tandemu. To bohužel nevyšlo. Frantíci na tu naši loď velice spěchali. Asi už na ni měli klienta. Zde se ukázalo, jak je důležitá příprava. Přestože jsme od začátku doufali, že poplujeme z Karibiku společně, tak jsme si raději všechno sháněli tak, jako bychom to pluli sami. To se nám pak velmi vyplatilo. Namátkou si vybavuji například štěstí, že vozíme svůj dalekohled a své vlastní mapy. Obojí mělo být na lodi, ale nějak to Frantíci opomněli. Jen tak pro představu. Papírové mapy a tzv. „piloty“ (tedy něco jako námořní průvodce různými oblastmi) jsme si museli obstarat přes internet v Anglii. Posílali to průběžně leteckou poštou a díky tomu víme, že jen tyto důležité papírové materiály vážily 29kiloramů. Celý březen jsme leželi v různých knihách a jiných zdrojích, kde bylo možné se něco dozvědět o jednotlivých etapách. Nervozita pomalu narůstala. Původní předpoklad byl až 6měsíců na cestě. Dá se říci, že hromady proviantu se jen hromadily:). Má někdo představu, kolik toaletního papíru, nebo zubní pasty spotřebují v průměru čtyři lidé za šest měsíců? Kolik mouky? Kolik koření? Po cestě je plánováno přibližně 6 až 8zastávek, kde se dá téměř vše nakoupit, ale i tak musíme mít nějaký základ na lodi. Tak nám ty dny rychle plynuly a nervozita narůstala, až konečně posledního dne měsíce března jsme nasedli do aut a vydali se směrem do Francie. Co jsme do té doby nestihli, to už asi není životně důležité.

Pár slov o trase. Loděnice leží v městečku Canet at Rousillion, které je na středomořském pobřeží kousek od hranic se Španělskem. Odtud pak do Gibraltaru, zde vplout do Atlantického oceánu. Následují Kanárské ostrovy, Kapverdské ostrovy a Martinik na druhé straně Atlantického oceánu. Pak přes Karibské moře do Panamy, zde využít technického divu světa tj. Panamského kanálu. Tak se dostat do Tichého oceánu. Ten přeplout se zastávkami na Galapágách, Markézách a Západní Samoe. Tím opustíme Polynésii a vplujeme do Melanésie. Zde už leží vysněná Nová Kaledonie. Jednoduché jak facka, dalo by se říci.

Něco o lodičce. Již bylo řečeno, že má dva trupy a tak se nazývá katamarán. Výrobcem je firma Catana a délku má 47stop. Tedy výrobní označení je Catana 47“. Jméno dostala od Dream Yachtu „LOIRE“. Víc údajů v nám bližších mírách: délka 14metrů, šířka 7,6metru, výška se stěžněm 21metrů, ponor 1,1metru, váha 12 700kg. Oplachtění: jedna hlavní plachta s 86 m2 a dvě přední plachty, genaker s 80 m2 a gena (kosatka) s 53 m2. Obsah vodních tanků na sladkou vodu 600litrů. Motorizace 2 x Volvo Penta. Každý motor 54HP/39,7kW. Nádrž na naftu 300litrů. Raději jsme dokoupili ještě 10 kanystrů po 20litrech. Vybavení lednička, mrazák, mikrovlnka, generátor na 220V, klimatizace a odsolovací zařízení (watermaker), které ze slané mořské vody vytvoří cosi, co se dá pít, ale Mattoni to není.

Teď bych rád napsal takový souhrn k jednotlivým etapám. Kdo bude mít zájem, tak může pak jít hlouběji, za to asi nudněji, a to četbou jednotlivých denních zápisů.

 

1.ETAPA: CANET (Francie) – ALTEA (Španělsko) – GIBRALTAR – GRACIOSA (Kanárské ostrovy) – LAS PALMAS na GRAND CANARII

image

Tuto trasu jsme pluli 13dní a upluli jsme celkem 1456nm (1námořní míle = 1,85km).

 

 

image

↑Siesta na benzince  cestou do Canetu                            ↓Naše loď. Né ten člun. Ta za ním.

image

image

↑Pěkný pohled na dravé křivky.                  ↓Kuchyň. Nad sporákem je schovaná mikrovlnka.

image

Tuto první etapu jsme absolvovali v sestavě:

Skipper (Kapitán) – Miloš Navrátil

Co-Skipper (Záložní kapitán) – Markéta Fejtová

Crew (posádka) – Miroslav Jirásek (my tři tvořili „tvrdé jádro“, totiž pluli jsme až do konce, 

                                                          tak pak už se o tom nebudu zmiňovat)

  • Stanislav Motal
  • Stanislav Pejzl ml.
  • Stanislav Pejzl st.

Je vidět, že bylo značně přestanislavováno.

Co si tak teď s odstupem z této etapy nejvíc vybavuji? Hodím to jen tak z placu na papír bez předchozí konzultace s deníkem. Pečlivější čtenář možná objeví nějaké rozdíly, ale berte ohled, že denník jsou aktuální záznamy často psané v noci. Tyto souhrny ke každé etapě píši s několikaměsíčním odstupem. Alespoň se ukáže, co hlava uznala za vhodné k zapamatování. Postupuji dle starého pravidla, je jedno zda, je zážitek dobrý nebo špatný, hlavně že je hluboký. Co se týče cesty do Francie, tak jsme měli z těch cca 1600km značnou hrůzu. Ale zvládli jsme to bez ztráty kytičky. Večer už jsme byli v doopravdy pěkném motelu B&B. Ostraha byla o nás informována. Hlídané parkoviště. Čisté čtyřlůžkové pokoje včetně snídaně, to vše myslím kolem 150EUR za pokoj. Akorát stopař Žalud (dobrodruh z Přibyslavi, který trvale žije v Portugalsku a živí se tím, že žongluje na ulici) s jeho věrným psem museli spát v nějakém rozestavěném domku. Udělali jsme tak dobrý skutek, že jsme jej hodili na španělské hranice, odkud už musel dál stopem za svou milou. Ráno po snídani jsme koukali na krásné zasněžené Pyreneje. Předpověď slibovala příznivý vítr a my mysleli, že hned vyplujeme. Jako obvykle Francouzi nepřekvapili. Loď zdaleka nebyla hotová. Když Francouz oznámí, že loď je v pátek k dospozici, tak stačí přijet v pondělí až v úterý. To už se kolikrát potvrdilo. Jenže oni teď trvali na pátku, a když jsme tedy přijeli, tak nás nechali opět do úterý vycukat. Ale to je klasika. Díky tomu jsme přišli o příhodný vítr. Takto jsme vypluli a napřed bylo bezvětří a pak zase vítr proti. Až do Gibraltaru jsme vlastně motorovali. Chtěli jsme si udělat zastávku ve španělské Cartageně, ale Frantíci nás neustále sledují přes satelit a popohánějí. Před námi je několik měsíců, kdy bude rozhodovat pouze vítr a oni mají starosti, že chceme čekat v Gibraltaru několik hodin, abychom vypluli s proudem a nervali se proti velkým vlnám. Dnes se tomu již směji. Aktivita v neustálém popohánění je pak přešla, přímo nás už nekontaktovali. Připadlo mi, jestli se snad neurazili v domnění, že plujeme schválně pomalu. Vzpomínky na ty vlny přímo proti nám nejsou nějak úžasné. Ta loď dostala hned na začátku pořádně do těla. Kolikrát jsem se divil, že to ten laminát vydrží. Ti co nespali, seděli schoulení v salónu (to je vlastně protipól obýváku na lodi) a v duchu se při každé ráně modlili. Naštěstí pro psychiku byl vidět blízko břeh a to mysl nějak ukonejšilo. Byť, co si budeme namlouvat, moc by nám to nepomohlo. Díky neustálému motorování jsme spotřebovali jednu nádrž nafty zbytečně navíc. A Frantíkům jsme se stejně nijak nezavděčili. Posádka si alespoň užila několika hodinového výletu po Gibraltaru, neboli zkráceně Gibu. Nezapomenu jistě nikdy na vyplutí z Gibu. Díky vlnám, větru a proudu působícím stejným směrem jsme pluli rychlostí až 18uzlů. Tato etapa byla jedna z nejveselejších. Vína bylo ještě dost. Stále bylo co vyprávět, když měl člověk sílu a chuť. Loď nás stále překvapovala něčím novým. V dalších etapách už byly některé poruchy předvídatelné. Postupně jsme zjišťovali, jak je loď s jejím příslušenstvím řešena a kolikrát i nedořešena. Nebylo dne, aby nebyla řečena věta „tak tuto loď bych nechtěl“. Ale i tak to bylo z dnešního pohledu veselé. Také jsme se všichni znali, pak už jsme jen ubývali a nově příchozí byli doposud neznámí lidé. Tak, teď následuje deník a další etapa začíná na straně 17.

31.3.2011 ČT

Vyrazili jsme ve 3.00 z Přibyslavi. Postupně jsme naložili další spolucestující i Žaluda s jeho psem, kterého vezeme ke spanělským hranicím odkud on pokračuje do Portugalska. Cesta byla bez problémů. Sice devět lidí plus pes ve dvou autech nerovná se pohodlí, ale i tak to bylo únosné. V našem autě jsme se v řízení tři střídali, ale v druhém voze to celé odřídil Standa Pejzlů. Ve 23.00 jsme byli v Perpignanu v motelu B&B. Příjemné překvapení z čistoty a servisu.  Drahoš už skučel, že mu není dobře a bolí ho ledviny.

1.4.2011 PÁ

Ráno snídaně a pokračování do Canetu. Druhá skupina nabrala ještě Žaluda, který spal se psem v nějakém opuštěném baráku a vysadila jej na dálnici směr Barcelona. Jeho telefonická hláška své milé “hele vole listen, I love you” nám zůstane ještě dlouho v paměti. V loděnici nás už očekával pan Guy. Spadla mi brada, když jsem zjistil, že loď nemá ještě ani plachty. Sen o sobotním odjezdu vzal za své. Na oběd všichni z loděnice zmizeli, tak jsme se vydali autama do centra Canetu na jídlo. Poměrně mrtvé město, protože  sezóna ještě nebyla. Našli jsme pěkný bar a dali tři rundy vína. Příjemné překvapní bylo, když jsme při placení dostali další kolo zdarma. Za 70eur za 2lahve vína a pár kolalok se mu to stále vyplatilo. Jeli jsme autem pro proviant a zbytek zabydloval loď. Řidiči na večer odjeli s autama domů a my dali po kalíšku vína.

2.4.2011 SO

Někteří pokračovali v kalíškách od rána a pak když jsme si museli odkrokovat délky lan, tak   se jejich délky průběžně měnily. Poté jsme si prošli Canet. Jeho přímořská část je zcela nová, mraky ještě neobydlených apartmánů a kolem různé bary a restaurace. V létě to tady asi musí dost žít. Pláž má tak 100metrů na šířku a není vidět její konec. Odhadujeme ji na několik kilometrů. Naskýtá se také pěkný pohled z pláže na dosud zasněžené Pyreneje.

3.4.2011 NE

Návštěva staré části Canetu s opětovným posezením v nám již známém baru. Zároveň probíhal v kostele nějaký křest. Tak nějak trochu doufáme, že v pondělí vyrazíme, ale nějak se mi tomu nechce věřit. Řidiči, kteří se vraceli domů podali zprávy, že šťastně dorazili.

 

image

↑Zadní kajuta, přidáním matrace vzniklo dvojlůžko  ↓WC a koupelna se sprchou dohromady

image

image

↑Standa sudokář v salónu s rozložitelným stolem.                  ↓CML – centrální mozek lodě

image

Jen Drahoše hned poté odvezli do nemocnice se zánětem ledvin. Prý dostane pár kapaček a bude lépe.

4.4.2011 PO

Hned ráno naběhli chlapi z Catany. Některé jejich výkony byly k pousmání. Prošli jsme si pláž až k majáku a neustále stepovali kolem lodě s domněním, že tím zvýšíme jejich tempo. To však nepomáhalo. Tempo se zvýšilo až ke konci pracovní doby, kdy už pospíchali domů. Díky množství různého nářadí, které zůstalo na lodi, jsme pochopili, že tu ještě pobudeme.

5.4.2011 ÚT

Od rána jsme smířeni s tím, že toto není poslední den v Canetu. Před lodí stále manipulovali s tahačem. Zničeho nic nás vyhnali z lodě a během pár minut byla loď na souši. To nás docela deprimovalo. Alespoň se při tom zjistilo, že je prasklé kormidlo, které je potřeba vyměnit. Opět stálo štěstí na naší straně. Neustále bojovali s instalací centrboardu. My, po nákupu kanystrů, když obchůdek konečně od pátku znovu otevřel, vyrazili na oběd do města. Tam jsme dali neslané nemastné špagety a vrátili se k lodi. Po obědě ji konečně šoupli do vody. Pak jsme vyjeli na ukázkovou jízdu na moře. Chlapi nám předvedli jakýsi chaos s lany a také nefungující vinšnu. Nabrali jsme jen 200litrů paliva (1,5EUR/litr), pak se výdej nafty nějak zadrhl. Předpokládal jsem, že při výjezdu to doplníme. Mylně jsme se domnívali, že nám nainstalují kotvu a liferaft (záchranný vor). Když jsme svůj omyl rozpoznali, nafoukli jsme dinginu a vrhli se s amatérským nadšením do práce. Zničeho nic všichni zmizli. Poté přišel manažer a divil se, proč jsme ještě tam. Když jsme mu vysvětlili, že nemáme papíry od lodi a ani slíbenou druhou láhev plynu, začal se do toho mohutně v pět večer, když už všichni byli doma, angažovat. Zapnout desolinátor neuměl, nevěděl ani, kde je výpust odpadních tanků, které se pomalu plnily a nechtěly  odtékat. Nic méně během hodiny se to nějak vše vyřešilo a my uznali, že už máme doopravdy Canetu plné zuby. Začali jsme se připravovat na podvečerní odjezd. Časový harmonogram nám rozhodilo plnění vodních tanků, protože natékaly snad dvě hodiny. Večení odjezd se změnil v noční. Konečně jinak to snad ani neumíme. První zážitky s řízením tohoto monstra byli rozporuplné. Na benzince stále nefungoval výdej nafty, což už mě rozzuřilo tak, že nás šest dobrodruhů raději Francii opustilo s poloprázdnou nádrží, prázdnými kanystry, špatnou předpovědí (bez větru), ale s optimistickým očekáváním věcí příštích.

6.4.2011 ST

Noční jízda proběhla bez problémů a všichni si příjemného motorování na klidné hladině užívali. Pomalu jsme se sžívali s lodí. Za 24 hodin jsme urazili pěkných 134nm (1 námořní míle = cca 1,8km). Míjíme v dáli Costa de Brava. Služby ve dvou lidech po třech hodinách přes den a po dvou v noci docela příjemně utíkaly. Stále bylo ještě o čem vyprávět a byla také snaha druhých poslouchat.

 

 

7.4.2011 ČT

Stále klidná plavba. Nafty ještě dostatek, ale již řešíme, kde budeme tankovat. Rozhodnutí padá na Alteu, která je na španělském pobřeží těsně pod úrovní Ibizi. V dálce pozorujeme Malorku a pak i Ibizu. Urazili jsme 127nm. Přes den jsme také zahlédli velrybu. Bohužel ji nikdo nestihl nafotit.

8.4.2011 PÁ

Ráno připlouváme k Altee a uvědomíme si, že v zátoce před ní probíhá nultý poledník. Přejezd z východní polokoule na západní si romanticky užíváme pod stěnami nádherných hor. Také jsme si přehodili čas, což se později ukázalo jako značně předčasné. Příjezd k benzince proběhl, na to že to byl teprve druhý přistávací manévr, v celku dobře. Zde nás potěšilo, že je litr nafty o 0,1EUR lacinější než ve Francii. Na těch 300litrech to byla docela satisfakce za ty problémy s tankováním ve Francii. Během dvou hodinek jsme si dotankovali všechny možné zásoby a nakoupili trochu proviantu. Za den jsme urazili 113nm.

9.4.2011 SO

Nad ránem projíždíme kolem Cartageny a já se rozhoduji, zda se tam schovat a přečkat nastávající nepohodlné počasí v podobě protivětru a nebo pokračovat dál. Nakonec jsme přistoupili na variantu pokračovat kolem břehu dál s tím, že tam nebude takové vlnění. Počasí se rapidně změnilo. Vlny šly proti nám a jízda se stala značně nepohodlnou. Pak jsme se dostali do zákrytu Cabo de Gata a tam jsme si i trochu zajachtili. Pak již museli přijít na řadu oba motory, aby jsme byli schopni se probojovat proti 35uzlovému větru a krátkým prudkým vlnám o výšce cca 1,5metru. Loď jen sténala, přesto jsme ještě urazili 119nm. Vlny už šly i přes palubu a Markéta zjistila, že máme kompletně promočenou postel, byť bylo okno zavřené. V noci mě ještě vzbudili, že nedává hloubkoměr a přestal jít jeden motor.

10.4.2011 NE

Ráno při rozednění se nám podaří rozchodit druhý motor, který byl zavzdušněn a poté vplouváme do mlhy. Když jsme z ní vyjeli, tak byl pěkný pohled na zasněžené vrcholy hor a přitom jsme se docela potili na sluníčku. V noci byl horký vítr tak, že to připomínalo fén na vlasy. Pak jsme si užili necelou hoďku nádherného jachtingu v 5-7 beauforta. Loď jela i 9uzlů. Přesto se nám proti vlnám podařilo urazit jen 103 nm a byli jsme z toho docela zničení. Vlny mlátily do lodě s takovou razancí, že jsme jen v tichosti seděli a doufali, že francouzští technici neudělali někde chybu a loď vydrží.

11.4.2011 PO

Nad ránem se vyloupl na obzoru Gibraltar a hned bylo veseleji. Naskytl se nádherný pohled na sluncem osvícenou skálu, obklopenou tmavým pobřežím Španělska a s pozadím afrických hor zahalených do mraků. Dopoledne zajímavý příjezd do Gibu mezi desítkami nákladních lodí při plném nakládání či vykládání. Minuli jsme obrovskou vyvázanou ponorku a zajeli do maríny. Přistání se povedlo na jedničku . Pak jsme vyrazili domluvit servis motorů, kde se vyskytl  jakýsi,  pro nás malicherný problém, s nevyplněnými technickými listy. Nechali jsme

image

↑Na procházce v Canetu.                      ↓Snad nekonečná pláž vedoucí někam k Barceloně

image

image

↑Vyplouváme z Canetu. V pozadí zasněžené Pyreneje.                 ↓Španělské město Altea

image

to vyhnít s tím, že se to nějak poté vyřeší. Pak proběhla procházka městem s dobrým jídlem. Na večer krátká oslava příjezdu.

12.4.2011 ÚT

Od rána se řeší servis motorů i s problémem, který kupodivu nevyhnil. Výborná typicky anglická snídaně. Pak naběhl chlápek na servis a posádka jela za poznáním skály. Já asistoval servismanovi. Posádka byla z výletu nadšená, možná i proto, že si odpočali od kapitána. Také se vyblbli s opičkama Magot, které žijí prý jen na gibraltarské skále. Dokonce viděli pěkné přistání letadla, protože přes gibraltarskou ranvej vede normální cesta pro auta. Vždy spadnou závory jako u vlakového přejezdu, pak profrčí letadlo, závory se zvednou a auta pokračují dál.  Po třetí odpoledne jsme vyrazili k benzince, abychom potom stihli příhodný proud Gibraltarem. Cena nafty byla asi příznivá, byť v přepočtu mezi galonama, litrama, jejich vlastníma librama a Eurama se člověk nějak utápí. Na benzince se divili proč v tomto bouřlivém větru chceme na moře. Chtěli jsme však vítr využít co nejvíc, protože pak už zase na Kanáry nemělo foukat. Díky větru a nastavení plachet do motýla jsme vyletěli z Gibraltaru jako špunt ze šampaňského. To, co jsem měl propočítáno na 7hodin, jsme upluli za 3. Díky tomu jsme sice dosáhli rychlostního rekordu 18,6uzlů, ale také jsme ještě stihli značně rozbouřený Atlantik.

13.4.2011 ST

Po docela profoukané noci s velkými vlnami jsme měli přes den pěkný jachting. Opět byla zpozorována velryba. Delfíni už se stávají tak běžnými, že už málo koho zvednou ze sedátka, aby se na ně podíval. Navečer vítr zeslábl a my nahodili motory. Opět jsme si mohli dopřát trochu spánku. Občas mám pocit, že tato loď nás chce nechat zešílet díky nemožnosti se trochu vyspat. Také máme pocit, že k nám přibyl další cestující. Pořád něco chybí, hlavně žrádlo. První jsme zjistili zmizení všech lunchmeatů, pak zmizlo několik balíků speciálně nakoupených hotových jídel. Proběhla inventura, co vlastně chybí. Našli jsme například asi 6 rajských. No a už jsou jen dvě, aniž by jsme nějakou rajskou vařili. To nám hlava nebere.

14.4.2011 ČT

Stále motorujeme a klasicá nuda, nuda, šeď, šeď. Plachty mírně pomáhají a máme napluto za 24hodin pěkných 153nm. Loď opět pokračuje bojem proti spánku tím, že se v noci vždy po pár minutách spouští jakýsi alarm chyby přenosu dat. Postupně se rozpípávají jednotlivé pomocné přístroje. Než k nim člověk dojde, tak se to většinou samo vypne. Ale i tak, když to pípá třeba desekrát po sobě, to s nervama docela zamává. V naprostém zoufalství je raději vypínám a držíme se pouze hlavního přístroje.

15.4.2011 PÁ

Pomalu nás proud snáší k Maroku, ale snažíme se alespoň využít  větru a uplujeme 136nm. Opět se již dostavuje únava a skoro každý v noci do služby zaspí. Co by člověk dal za klidnou zcela prospanou noc. Díky dostatku vody povolujeme všem a některým i nařizujeme se vysprchovat. Neskutečná úleva pro tělo být zase trochu omyto sladkou vodou. Moře zatím teplotně neodpovídá tomu, abychom se mohli občas spláchnout slanou vodou. Přesto jeho teplota stoupá z počátečních 16stupňů na 18.

16.4.2011 SO

Od rána je netrpělivě vyhlížíme Kanáry, po obědě to musíme stočit proti vlnám, abychom dosáhli severního cípu Lanzarote. Na večer již pozorujeme v dáli první obrysy země. Hned je nálada veselejší. Po západu slunce se pokoušíme o zakotvení v přístavu na La Graciose, ale jsme vypovězeni hned u vjezdu z důvodu přeplněného přístavu. Hned pod ním je docela velké a příjemné kotviště. Vítr se sice má přes noc stáčet a nabývat na síle, ale nic jiného nám nezbývá. Nastavujeme alarmy a pro jistotu rozdělujeme ještě služby pro kontrolu kotvy. Markéta se nám odvděčí výborným českým smažákem s bramborem a tatarkou. Nacpeme se, ale únava nás překonává a žádná oslava se nekoná. Rychle všichni vyčerpáním usínáme.

17.4.2011 NE

Hned po východu slunce vyrážíme ke Grand Canarii. Původní časový rozvrh byl na cestu 24hodin. Napřed to vypadá, že to zvládneme mnohem rychleji, ale pak se počasí vyrovnává dle předpovědi a ať děláme co děláme, musíme se stále probíjet proti vlnám a větru. Zkusíme dva výpady přímo na Las Palmas, ale během chvilky nás to přejde. Rychlost se v tu ránu snižuje a cesta se stává nepříjemnou. Tak se vždy pokorně vracíme do mírného závětří Fuerteventury a pomalu ji kopírujeme. Poslední úsek 50nm z Fuerteventury k Las Palmas je docela bouřlivý.

18.4.2011 PO

Nad ránem již pozorujeme v dálce Las Palmas. Před obědem konečně kotvíme u benzinky a já jdu vyřizovat papíry pro stání v maríně. Díky pitomosti francouzských úředníků, kteří dají  na černobílý original papírů od lodě černé razítko a tím z toho vizuelně udělají kopii, se nám přihlášení trochu zkomplikuje. Díky klasické metodě dělat ze sebe blbce a vytrvat, se nám však přihlášení povede. Také tankování nám udělalo radost, úspora víc než 0,5 Eura za litr je víc než příjemná. Kanáry se všeobecně vydávají za bezcelní zónu. Trošku mi tu úsporu za naftu kazila daň za majáky a to přes 80Eur za měsíc. Musí se však platit plná částka i když zde setrváme jen jeden den. Konečně jsme zase na břehu. Využíváme možnosti sprchy a pak razíme na prohlídku města. Mezitím ještě vyřizujeme letenky na ráno pro oba Pejzlovi. Procházka se trochu protáhne po kopcích, ze kterých je nádherný skoro až letecký pohled na Las Palmas. Večer zakončujeme výbornou večeří  přímo v marině. O půlnoci doprovázím chlapy na letiště a prověřujeme spolehlivost místní autobusové dopravy. Funguje velmi spolehlivě a přehledně.

19.4.2011 ÚT

Od čtvrté hodiny ranní řeší telefonicky Markéta problémy chlapů na letišti. I zde opět pomáhá zdebilovatět a vytrvat. Tak se na konec, díky nějakému Slovákovi, který to za ně vykomunikuje a ještě i zaplatí nějakou pokutu, dostávají domů. Já doháním spánkový deficit

image

↑Křivolaké uličky v Altei                                                                ↓ Pohled na Alteu od moře

image

image

↑Romantický západ slunce. Nebo snad východ slunce? :)                               ↓Kámoši delfíni

image

a posádka nakupuje proviant a dobírá vodu. Pak ještě jdeme nechat Standu stříhat, protože ty jeho dlouhé vlasy jsou po celé lodi. Výsledek je cenově, funkčně a vzhledově dostačující. Pak ještě dokupujeme zeleninu a ovoce. Dáme na rozloučenou v marině výborné mojito, které se mi podaří vylít. V podvečer vyrážíme směr Kapverdy. Při výjezdu se přibližujeme k jedné velké zakotvené nákladní lodi. Pohled z blízka na obrovské ocelové monstrum, které ční s nástavbou tak do 30metrů je impozantní. Motorujeme, protože dle předpovědi nemá ještě jeden den foukat. V noci všichni sedíme a pohledem se loučíme s osvětleným a tím i obydleným pobřežím  na dalších přibližně sedm dní. Přesto, že už jsme jen čtyři, tak můžeme být ve službě každý sám. Tím se čas strávený na službách z dosavadních 8hodin zkrátil na 6hodin denně, což je hned povzbuzující.

2.ETAPA: LAS PALMAS na GRAND CANARII – MINDELO na SAO VICENTE (Kapverdy) – LE MARIN na MARTINIKU (Malé Antily)

image

Při této etapě jsme upluli 2993nm za 23dní. A to v sestavě tvrdého jádra plus Standa Motal.

Tato plavba probíhala v poklidu. Nezapršelo, žádné bouřky nás nepotkaly. Kdyby bylo občas trošku víc větru, tak by to jistě nebylo na škodu, ale i tak to šlo. Dny ubíhaly jednotvárně. Začali jsme praktikovat různé rituály, aby se den projasnil nějakými příjemnými zážitky. Začaly pravidelné odpolední posezení u kafíčka. K tomu pak přibylo poslouchání her Divadla Járy Cimrmana. Pravidelná strava, pravidelný, leč službami přerušovaný spánek. Co víc si přát? Kdo z Vás to má? Začínáme také již ztrácet přehled, co se děje doma. Nějaký zdroj aktualit by rozhodně cestu jen zpříjemnil. Anebo taky ne. Takto jsme se dozvěděli o dopadení Bin Ládina až s měsíčním zpožděním. Nemluvě o sběratelské vášni propisovaček našeho pana prezidenta. Při této etapě také již postupně odkládáme spodní termoprádlo, rukavice a čepice. Také spacák se postupně stává zbytečným. Začíná pro nás nesnesitelné vedro, ale to ještě nevíme, co nás čeká v Panamě. Ze začátku také dost bojujeme s nastavením plachet při zadobočním směru větru. Na tento směr větru si pomalu musíme zvyknout, tak jako na víceméně západní směr plavby. Noční obloha se tím ustálila a člověk se hned začíná v těch hvězdách lépe orientovat. Také si hrajeme se sextantem, protože dny jsou slunečné a noci jasné. Po přetlutí Atlantiku už jsme na sextant nešáhli. Takové jasné dny jsme zažili až pak v Tichém oceánu a to ještě velmi zřídka. Zkrátka vpluli jsme do tropů a tím i do pasátové oblasti, kde vanou pravidelné větry severovýchodního směru. Jen takové připomenutí: severní vítr fouká od severu, severní proud teče na sever. Neboli, řečeno námořní latinou, vítr fouká do kompasu a voda z kompasu vytéká.

20.4.2011 ST

Přes den jedeme stále na motor. Předpověď však slibuje příznivý vítr, ale také i velké vlny. Na večer pozorujeme velrybu, která je právě na lovu. Večer přicházejí s větrem i slibované vlny. Ty začínají dosahovat 4metrů a cesta se stává značně nepříjemnou. V noci jsme více méně nespali.

21.4.2011 ČT

Ráno jsme všichni zničení únavou a každý jde po službě hned spát. Opět se spolu potkáváme u oběda a pak až večer. Měníme o hodinu čas, abychom se pomalu srovnali s časem na Kapverdách. Vlny i vítr se stále drží. Musíme přerovnat některé skleněné věci, aby se nerozbily. Stání činí potíže, tak každý se snaží někde usadit. Začínáme objevovat nějaké podezřelé zvuky od stěžně. Vypadá to na uchycení přední plachty, tak ji smotáme a nahrazujeme druhou menší. Snad to vydrží. V noci byly spatřeny v dálce asi tři lodě, takže nejsme úplně tak mimo od civilizace.

22.4.2011 PÁ

Ráno proplouváme obratníkem Raka a tímto vplouváme do tropů. Počasí tomu vůbec neodpovídá, protože je úplně zataženo a docela zima. Vlny se mírně uklidňují a my se můžeme po nočních směnách konečně trochu vyspat. Pomáháme si také dopoledne motorem, aby se dobily baterky. Na oběd máme šulánky se strouhankou, ať trochu dostojíme půstu na Velký pátek. V tropech se také zvyšuje na dvojnásobek denní příděl vína, což u části posádky  vyvolává velké očekávání, protože doposud nebylo stanoveno množství ani standardního přídělu. :-) Přes den se oblačnost trochu trhá. Jsme tak v polovině cesty na Kapverdy. Při zkoušce satelitního telefonu, nám došla zpráva, že Francouzi uvažují o nějakém bonusu, když to stihneme do 20.7. na Novou Kaledonii. Honí nás jak nadmutou kozu. To je téměř nereálné v tomto termínu to zvládnout. Od rána máme jednoho spolucestujícího, a to holuba. Asi poštovního. Celý den sedí na palubě, tak jsme mu dali trochu nažrat a napít. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud zrovna probíhá nějaký závod poštovních holubů, tak s námi to určitě nevyhraje. Určitě konkurence létá rychleji než my plujeme. 

image

↑Drsné pobřeží jihovýchodního Španělska kolem Cabo de Gata                  ↓Siesta v kokpitu

image

image

↑Gibraltar. Pohled na skálu od severovýchodu                       ↓Vyvázáni v gibraltarské maríně

image

23.4.2011 SO

Ráno holub dožral pár zrnek chleba, pokálel celou palubu zeleným trusem, provětral pěří a byl fuč. Asi už náš směr byl pro něj kontraproduktivní. Za noc jsme ujeli pěkných 76nm. Ráno jsme byli všichni oblečeni ve svetrech, jaká byla zima. Vůbec nám nepřipadlo, že jsme už v tropech. Jen když zasvítí sluníčko z pod zamračené oblohy, tak je cítit, že má sílu. Teploměr ukazuje, že moře má už pěkných 24stupňů, ale jak je studený vítr a skoro žádné sluníčko, tak se člověku do vody vůbec nechce. Na oběd jsme vyzkoušeli bramboráky z pytlíku a byly vynikající. Při vaření nám došla první plynová bomba. Takže ty chytré kecy pana Guy, že nám dvě 13kilové plynové bomby vydrží v pohodě až do Kaledonie, nelze brát moc vážně. Na Kapverdech by měla být možnost ji vyměnit, popřípadě naplnit. Vlny už zůstávají na stabilních cca 3metrech. Vítr i vlny jdou pro nás příznivým směrem a držíme si pěkný rychlostní průměr. Odpoledne máme za sebou již 2000nm, což je nějakých 3700km. Pevnina se blíží a vody máme zatím dostatek, tak si povolujeme poprvé od Kanárů sprchu. Je to vždy nádherný požitek se odmastit a trochu zušlechtit. Jsme teď na úrovni Bílého mysu – Cap Blanc. To je konec Marokem okupované Západní Sahary. Zde již začíná Mauretánie. Pod ní je již Senegal se slavným Zeleným mysem – Cap Vert, podle kterého jsou Kapverdy pojmenovány. Tento mys je také nejzápadnějším mysem Afriky. Od Kapverd jsme tak dva dny plavby. V noci jsme se kochali pěným pohledem na Jižní kříž.

24.4.2011 NE

Nad ránem začaly vycházet podivné zvuky od kormidla. Postupně zesilovaly, ale nechali jsme řešení problému, až bude světlo. Po východu slunce už začalo pěkné Palermo. Poznali jsme, že jsme doopravdy v tropech. Voda ukazuje téměř 26stupňů. Poprvé jsem na spaní odložil tepláky a i v noci už to bylo skoro jen na triko. Průzkum kormidla poukázal na další nedomyšlený part této lodě. Kus nerezové trubky, která spojuje obě kormidla, leží na dvou plastových podložkách, a jak se o ně otírá, tak vydává zvuky, které už nám lezou dost na nervy. Pokusili jsme se to potřít olejem, ale přístup je tam jak penězům. Trochu ty zvuky přesto oslabily. Celý den motorujeme, protože potřebujeme nabít baterie. Po obědě vítr stejně pomalu mizí. Posouváme opět čas o hodinu dozadu, abychom se vyrovnali s tím, který mají na Kapverdech. Na oběd si smlsneme na rizotu.

25.4.2011 PO

Od rána začal hic. Už v noci se ukazovaly spacáky jako přebytečné. V 8 hodin ráno je to jen na plavky. Je 29stupňů a voda má přes 26. Sbíráme na palubně mrtvé ryby, které tam naskákaly přes noc. Létající ryba má tak 15 cm. Pak dvě krakatice, které se rozhodly spojit síly, potopit loď a sežrat posádku. Jejich délka necelých 10cm však na naši 15metrovou loď nestačila. Stahujeme vlajku EU a vyvěšujeme vlajku Kapverd plus žlutou vlajku, že nejsme odbaveni. Tím jsme učinili formalitám za dost. V poledne, hned po bramborách odrůdy „OLUP- SI- JE“ s česnekem, vytahuji po dlouhé době sextant a zkouším určit polohu. Dlouhodobá absence praxe způsobila při prvním určení odchylku víc jak 100nm od reality. Alespoň mám motivaci pro další měření. V dálce se pomalu zjevuje nejzápadnější ostrov Santo Antao, který má sopky vyšší než 1800m. My však míříme hned vedle na ostrov Sao Vicente. Je to místo, které znám z předchozí plavby a dá se zde doplnit vše včetně plynu. Na večer bysme tam měli být. Uvidíme, jak bude marína fungovat, když jsou ty velikonoce. Před příjezdem nás připluli přivítat delfíni a předvedli pěknou exhibici.

Po poměrně náročném vyvázání v marině (foukal silný vítr a snášel nás proud) jsme se vydali na průzkum městečka Mindelo. Potkáváme na chodnících sedící prodejce zeleniny, ovoce, koření a vajec, kousek dál zase o poznání bohatší čtvrť s hotely a restauracemi. Některé pohledy na špínu a chudobu (možná jen zdánlivou) oku moc nelahodí, jsou ale vykoupeny nádhernými nad městem se tyčícími horami s ostře řezanými vrcholy.  K večeři si dáváme pizzu u stánku, chuťově výborná. Vyhlášený club Nautico nesmíme minout. Bohužel ale avizovaná živá hudba nesplnila naše očekávání. Jsme utahaní, jdeme spát, abysme aspoň trochu dohnali spánkový deficit nocí předešlých.

Od této chvíle začínáme psát s Markétkou tento deník jako duo. Občas to může náhodného čtenáře zaskočit, alespoň jej to však udrží při plné pozornosti k danému tématu. Jediná nápověda je, že každý autorský počin má svůj odstavec. 

26.4.2011 ÚT

Tak opouštíme Kapverdy a vydáváme se do spárů Atlantiku. Zásoby jídla a pochutin doplněny, plyn, voda dobrány, předpověď počasí stáhnuta. Nebylo zrovna jednoduché sehnat základní věci jako máslo, v obchodech totiž vůbec nevedou chladicí boxy, takže margaríny a jogurty mají volně v regálech. Abysme si přilepšili, koupili jsme na zítřek kuřátko.

Po opětovně náročném vyplutí v silném větru a protiproudu, razíme ještě natankovat. Cena nafty za 0,88EUR/litr nás příjemně překvapila. Také jsme si mohli konečně vypočítat spotřebu, která vychází cca na 2,5litru za hodinu motorování. Takže máme tak na 200hodin plavby na motor, což je tak do půlky Atlantiku. Příznivý vítr potřebujeme tedy jak sůl. Pak konečně vyplouváme napříč Atlantikem.

Vytahujeme hlavní plachtu, ještě moc využitá nebyla, prozatím jsme využívali služeb plachet předních, uvidíme, jak se hlavní osvěčí. Opět se objevují divné zvuky, které nelze identifikovat. Kormidlo? Mlácení vln? Šroub? Chlapi dali hlavy dohromady a dobrali se výsledku. Výsledku ne zrovna lichotivého. Pístnice autopilotu nepracuje tak, jak má. Postupně přichází návrhy řešení. Vrátit se a vyhledat nějakého čmouda, aby to opravil. Brzy ale tohle řešení narazí na obavy ze schopnosti černých homo sapiens. Další úvaha je pro mě jako ženskou děsivá – celou dobu kormidlovat ručně, autopilota odstavit. Konečným řešením a asi i nejschůdnějším se stává varianta autopilota nechat makat do doby, než se úplně pos.... a k ručnímu kormidlování přistoupit až v tu chvíli. Třeba vydrží. Kéž by!

V noci jsme viděli jednu loď, možná poslední závan civilizace.

27.4.2011 ST

Tak první den přeplavby Atlantiku. Začínáme si zvykat na číslo 270, které na kompasu značí čistý západ. Před námi 2000nm (3700km). Kéž bysme to zvládli za 14dní. Snížili jsme citlivost kormidla, ať tak moc nepracuje a vydrží co nejvíce. Zatím potvora drží. Ráno vytahujeme

image

↑Vstup do historické části Gibraltaru                                         ↓Hlavní gibraltarské náměstí

image

image

↑Místní Laurel a Hardy                            ↓Gibraltarská zátoka plná lodí společně s letištěm

image

hlavní plachtu, která má největší plochu, skoro 86m2. Dopoledne to jaksi taksi jede a odpoledne už se pěkně rozfoukává a my začínáme pěkně ukrajovat z té šílené vzdálenosti.. V poledne opět zkouším změřit a vypočítat polohu pomocí sextantu. Na podruhé jsem se již určením polohy přiblížil na 25nm od skutečné pozice. To mě dosti potěšilo a můj cíl je zlepšit se trvale na určení místa tak do 10nm. Víc s mým plastovým sextantem a univerzální tabulkou s průměrnými slunečními údaji asi ani nepůjde. Kuřecí stehna byla výborná. Příště si budeme muset opatřit pár kurů jako živé konzervy :) Voda ukazuje pěkných 28stupňů a je až s podivem, že se do ní nikomu zatím nechce. Trochu tu chuť na koupání odrazuje hloubka víc než 4kilometry. Když si člověk představí nějakou obludu, která by mohla plavat pod ním, tak je raději na suchu. V noci proplula opět další loď, která zlepšuje naše pocity svojí přítomností, že tu nejsme zcela sami.

28.4.2011 ČT

Čtvrteční dopoledne trávíme opravami škod, ketré se během noci vyskytly. Prasklo lano držící hlavní plachtu v zadní části ráhna. Bůhví, jestli bylo schválně použito tenké lanko, aby případně prasklo ono a nerozškubala se plachta, nebo je to jeden z dalších nedostaků francouzkých soudruhů. Na pravém šroubu objevujeme cosi namotaného, je celkem klidná voda, téměř žádný vítr, tak se Milošek potápí do vody a odmotává jakousi plastovou pásku. Šroub zdárně a zkušeně uvolnil. Nefouká, tak nahazujeme motory a věříme, že se stejně jako včera odpoledne rozfouká. K obědu vařím čočku na kyselo s vajíčkem. Odpoledne všichni pospáváme, čteme, luštíme křížovky, prostě se odpočívá. Rychle je tu zase západ sluníčka, opět je večer, přichází noc. Přeci jen začalo trochu foukat, vytahujeme genakr. Dneska máme s Miloškem výročí seznámení. Samozřejmě si sám nevzpomene (na to hold hlavičku stavěnou nemá, nepamatuje si žádné datum :-) :-), důležitější ale je, že se máme pořád rádi, a věřím, že budeme i na dále. Že bychom si dali partičku prší a ukrojili část večera?

Když jsem odmotával ten plast ze šroubu, tak jsem poprvé použil zcela nové potápěčské brýle se šnorchlem. Pracuje se s nimi mnohem lépe, než s obyčejnými plaveckými, které s sebou běžně vozím. Bohužel, i když jsme měli vypnuté motory, tak nás vlny a proud nesly rychlostí dvou uzlů. To je tak hranice, kdy se člověk může udržet jednou rukou lodi. Pár vln se mnou otřískalo o bok lodi a tak mi ten šnorchl spadl a uplaval. O něj až tak nejde, ale spíš mě mrzí, že je v moři další plast. Jako by jich v moři neplavalo dost. Večer po západu slunce opět zkouším provést navigaci pomocí hvězd. Odchylka byla něco kolem 50nm. Také opět posouváme čas o další hodinu dozadu.

29.4.2011 PÁ

Pátek. Nic zvláštního se neděje. Během noci nedošlo k žádným škodám. Kolem poledního opět padá vítr, ale dle zkušeností z předešlých dnů očekáváme, že se v podvečer rozfouká. K obědu posádka dostává dušenou mrkev s bramborem  a párkem. Trochu s obavami čekám, co na to mužská část osazenstva řekne. Překvapivě všichni všechno beze slova zbaští, boule za ušima. Že by byl takový hlad :-) :-) ?? Potřebuji si umýt vlasy, teploměr mi se svými 27 stupni dodává odvahy. Skutečnost je ale jiná. Fofrem namočit, fofrem našamponovat, fofrem spláchnout. Brrrr, drkotám zubama. Teploměr určitě neukazuje správně. Ostatně, který ze zdejších měřidel a ukazatelů funguje, jak má?

Při dalším měření slunce při průhodu poledníkem již dosahuji přesnosti skoro 16nm. Je to pěkné, ale stále je co zlepšovat. Také přehazujeme anténu od rádia, které máme na příjem faxů s počasím, na druhou stranu stěžně směrem k pravoboku lodi. Mám pocit, že ji ocelový stěžeň tak trochu stíní a po celou dobu plavby budeme stahovat faxy  z pravoboku. V noci zjistíme, zda to trochu pomohlo kvalitě stahování.

30.4.2011 SO

Vedro hned od rána. Sluníčka využijeme k vysušení spacáků, abysme je mohli smotat a uklidit, už vzhledem k teplotám nejsou třeba, prostěradlo jako přikrývka bude stačit. I matrace si zaslouží provětrání, sráží se pod nimi vlhkost, byť jsou na roštech. Tím je sobotním uklízecím aktivitám učiněno zadost. Vrhneme se na běžné denní činnosti – četba, křížovky a osmisměrky, karty, šachy.... Zdá se, že dneska dojde i na kýblovanou. (polít se kýblem studené mořské vody a osvěžit se tak). Po poobědovém spánku se ale celkem rychle zatáhlo a ochladilo. Čekali jsme prudčí sprchu a přechod silného větru. Raději jsme tedy stáhli plachty a nastartovali.

Před těmito přeháňkami (line squalls) jsme byli dost varováni a i v moudrých knihách na ně upozorňují. Naštěstí se ale nic nekonalo a pěkně se nám to vyhlo. Kýblovanou s očistou necháme na zítra, když bude ta neděle. Doufejme, že noc bude klidná. Příjem rádiových vln se zase až tak nezlepšil. Přesto jsou faxy z New Orleans přijímané přes krátké vlny čitelnější, což bude spíš tím, že se blížíme k místu vysílání. Markétka si vyzkoušela pomocí sextantu zaměřit polohu, při průchodu slunce naším poledníkem. Na první měření dosáhla odchylky pouhopouhých 45nm. Buď je to rozený navigátor, konec konců má červený diplom ze zeměměřičské fakulty, anebo je to výborným učitelem (tím myslím sebe, ho ho ho). Již druhým dnem žádný náznak civilizace, ani loď ani letadlo. Zcela opuštěni v zemi nikoho. Jediní tvorové, které můžeme pozorovat, jsou létající ryby, jak občas prchají před nějakým predátorem. Jižní kříž už se tak trochu omrzel, souhvězdí na západ (Orion, Velký a Malý pes, Blíženci, Vozka, Býk a Perseus) jsou již také okoukané. Je potřeba teď věnovat víc času na rekogniskaci souhvězdí, které jsou za námi. Měsíc se blíží k Novu, tak je na to příhodný čas. Markétku jsme neupálili, páč plynu je škoda a nic jiného na podpal tu nemáme :) Navíc plyn potřebujme na neustálé vaření čaje, protože voda z Kapverd je cítit nějakou chemikálií a samotná, nepřevařená se moc pít nedá. Je hezké, že ji máme zatím dost, to těší, ale větší pitelnost by těšila ještě víc.

1.5.2011 NE

V noci klid a mírný vítr. Poprvé jsme upluli za 12hodin tak tak 60nm, což je minimum se kterým kalkulujeme v našich výpočtech. Při této rychlosti by se přeplutí Atlantiku natáhlo na nějakých 17dní. My však doufáme stále, že to zvládneme za 14dní. Pasát je sice pěkná věc, ale fouká dost slabě a jeho směr (což jsme však očekávali) není zcela ideální. Plachty neustále nějak mlátí a nastavit je, aby trochu táhly, je tak trochu o nervy. Když bysme chtěli využít

image

↑Skála je děravá jak ementál     ↓Dokud zde budou opičky Magot, tak zde budou i Britové

image

image

↑Héraklovy sloupy, antické jméno Gibraltaru               ↓Skála je ideální továrnou na mraky

image

jejich plnou sílu, tak doplujeme někam na jih Brazílie anebo naopak na Bahamy. Všude bych se rád podíval, ale teď je to jaksi taksi mimo mísu. Od rána hicánek. Odhadem víc než 30stupňů v osm ráno. Voda atakuje hranici 29stupňů. Dnes už asi trochu koupání bude, uvidíme.

2.5.2011 PO

Celý den v podstatě pod mrakem, odpoledne i sprchne, ale než stihneme vytáhnout šampony, je po dešti. Po přeháňce je dost nepříjemné dusno. Pasát se stále nechce ustálit, lítá ze strany na stranu a navíc je slabý. Buďme ale rádi aspoň za ten slabý vitr, plujeme sice pomalu, ale plujeme, nestojíme.

Při poledním náměru se mi podařilo docílit odchylky necelé minuty. To znamená, že jsem se víceméně trefil na přesnou pozici. Díky zjednodušeným tabulkám a výpočtům to pak dělalo rozdíl cca 12nm. To značně potěšilo. V noci byla spatřena po delší době loď. Poměrně dost blízko a evidentně se nám musela vyhnout, protože jsme měli přednost. Opět potvrzení pravidla, že „moře není zdaleka tak hluboké a rozlehlé, jak se jeví“.

3.5.2011 ÚT

Za noc jsme upluli pouhopouhých 57nm. Samozřejmě by to mohlo být horší, ale přesto by mohl vítr nabrat trochu na síle. Máme to přesně 1200nm na Martinuque.

Dopoledne jsme provedli očistu těl, voda už není až tak studená, dokonce je osvěžující. Milošek dokonce použil šampon, jak už má dlouhé vlasy :-) :-) K obědu si chlapi poručili rýžový nákyp. Mají ho mít. Objevila jsem konzervu broskví a směsi ovoce, tak byl skoro jako od maminky. Už dva dny se v zavěšeném špatně přístupném nafukovacím člunku koupe chcíplá létající ryba. Vyschla i voda, takže začíná nemile zapáchat. Svolávám tedy briefing na téma „rybu z dinghy“. Myslela jsem, že zapojením mozku a samotnou akcí zabijeme pár desítek minut stejně tak, jako když mužská část posádky vždy diskutuje o jakékoli činnosti a podobně dlouho onu činnost vykonává, bohužel ale je v řádech vteřin problém vyřešen pouhým natažením ruky. Vítr se stále mrcasí, což kapitána značně rozčiluje. Zdá se, že ho začíná uspokojovat karetní hra, kterou objevil v počítači.

Při měření poledního průchodu slunce se moc nedařilo. Dost to mařily mraky a také skutečnost, že slunce máme přímo v nadhlavníku. To pro naši kvalitu měření není nějaká výhoda. Dnes  nás slunce přechází a míří pomalu na sever k obratníku raka. To je snad poprvé, co je člověk jižněji než sluníčko. Čas průchodu slunce poledníkem se mi podařilo změřit a vypočítat na minutu přesně, bohužel však s odchylkou výšky skoro jednoho stupně. Ve výsledku to bylo cca 45nm od přesné pozice. Taky jsem se přes den při pobytu na sluníčku dost připálil.

4.5.2011 ST

Ráno zjišťujeme, že rozpékacím bagetkám, které jsme si chtěli šetřit na ty nejdelší přejezdy, pomalu končí trvanlivost, na některých se už objevují i malá očka plísně. Pečeme tedy hned dvě balení, aby se co nejdříve spotřebovaly a nemuseli jsme je vyhazovat. Snídaně je vydatná, nemusím se zalamovat s obědem, spojíme ho s večeří. Přes noc foukalo minimálně, po východu slunce vítr trochu nabral na síle, snad pár mil naženeme. Během nočních služeb se postupně z paluby odklidilo asi 5 létajících ryb. Nevím, co je pořád na kusu plastu tak láká, ta zvědavost je stojí život. Náplní dne se stává neustálé přenastavování hlavní plachty, její opravy (respektive řešení znovu prasklého lana) a vymýšlení nových a snad i lepších systémů a kombinací. Aspoň mají hoši o zábavu postaráno. 

Od rána jsem nespokojen s posledními uplutými vzdálenostmi. Začínáme se nějak často dostávat pod minimální hranici. Zkoušíme vytáhnout hlavní plachtu, když se to povede, tak obratem opět praská lanko držící zadní roh. Takže ji opět spouštíme dolů a opravujeme. Pak zkoušíme různé fígle s nastavením plachty, abychom mohli plout víc na zadní vítr. No a tím nám ten den pěkně utekl. Ještě  jsme přendali a povytáhli anténu a byli jsme utahaní jak koťata. Celý den na sluníčku se na mě podepsal, takže jsem dokončil osmahnutí těla a docela to cítím. Ale zato loď zvýšila rychlost a i už může plout lepším směrem. Navíc jsme večer při poslouchání Cimrmanů zjistili, že červené víno už se pomalu kazí. Je tedy pravda, že zbyla necelá desetina, ale i tak by to byla škoda vylít. Budeme to muset co nejrychleji zkonzumovat. Těšili jsme se, že nám vydrží až do Karibiku a poté bysme poslali hostěrádskému vinaři diplom, že „sedm z deseti posádek doporučuje víno z Hostěrádek“. Tak uvidíme. Markétka si vyzkoušela polední náměry, také zaměřila čas přesně na minutu s podobnou odchylkou jako já. Myslím, že to dopravdy bude tou výškou slunce. Až bude severněji a níž, tak budou asi náměry přesnější.

5.5.2010 ČT

Od rána opět hicánek. Vzduch 29 a voda 31 stupňů. Počasí se teda zatím střídá  absolutní přesností. Jeden den víc zataženo a příjmně, druhý den úporné vedro. I větry mají jakousi šestihodinovou pravidelnost, či spíše nepravidelnost směru a síly. Všeobecně přijímaná teorie o pasátech má dle mého značné nedostatky. Při první přeplavbě pasáty nebyly a teď pro změnu místo ze SV foukají z JV. Alesoň, že včerejší mrcasení  s nastavením plachet přináší ovoce. Přes noc jsme, po týdnu spíš ploužení než plavby, upluli za 12hodin 67nm. Kéž, kéž, kéž by to tak vydrželo. To bysme byli v Karibe již v úterý, ale pro jistotu počítáme stále s přelomem ze středy na čtvrtek. Konečně se dostala vzdálenost do cíle pod 1000nm. Hned to třímístné číslo vypadá lépe.

Milošek nám pěkně zarůstá. Naznala jsem, že by bylo lepší kštici na chvíli zhodit, aby se hlavička opálila i v místech porostu a nezůstaly tam pak bílé fleky. Beru holicí strojek. Najdeme místo na palubě, kam dosáhne přípojka. Závětrná strana vyhovuje, produkty činu se nebudou rozlétávat po celé lodi, naopak je vítr snese přímo do moře. Jsme tak ušetřeni následné debordelizace. Nejdříve vlasy. Pár tahů a hlava je holá. A co s bradou a horním rtem? Všechno jde dolů. Hotovo. Poprvé vidím Miloška zcela oholeného. Sluší mu to. 

Po obědě (párky bez chuti, ale výborně kořeněná dušená mrkev s bramborem) se vrhám opět na měření průchodu slunce poledníkem. Za prvé zjišťujeme, že pravé poledne je díky

image

↑Delfíni vždy potěší každého      ↓ Lanzarote (Kanárské ostrovy) ukazuje svůj sopečný původ

image

image

↑Sopka na otrově Graciósa          ↓Pláž v přístavu Las Palmas (Grand Canaria, Kanárské os.)

image

posunu na západ skoro v jednu hodinu lodního času. Tedy večer zase posuneme ručičku hodinek o jednu hodinu do zadu. To už bude 5ti hodinový rozdíl oproti domovu. Dále odchylka je stále kolem 60nm. Napadá mne, že měřím slunce spíš k jihu, i když je severně od nás. Zítra to tak vyzkouším. Hlavně trpělivost a vytrvalost. Odpoledne po stříhání jsme se okýblovali mořskou vodou a poté jsme si dopřáli odsolení tím, že jsme každý na sebe vylili 1,5litru sladké vody z petky. To byl zážitek! Trochu sladké vody a člověk se hned cítí lépe. Pak jsme se ještě pustili do dalšího zatím na lodi nepoznaného přístroje – generátoru. Potřebujeme nutně dobýt baterie a nechce se nám startovat motor, protože by navýšení rychlosti ve slabém větru rozhodilo nastavení plachet. Po chvíli dosahujeme zdaru a úspěšně dobíjíme baterie trojnásobným výkonem a za polovinu spotřeby nafty, než kdybysme použili alternátor na motoru. Pak se vrháme na další úkol a to ponížení zásob vína, aby jej tolik nezkyslo. Červené je už skoro pasé a ještě tak trochu bílé se dá pít. Červené zkusíme zítra svařit.

6.5.2011  PÁ

Za noc jsme upluli opět jen 57nm. Alespoň příjem faxů s počasím se zlepšil natolik, že je to nádherně čitelné a srozumitelné. Od rána hic, že ani nevylézáme ze salónu do kokpitu. Jen tak poleháváme. Za cenu skoro litru potu zvětšujeme plochu hlavní plachty. Trošku se to rozjíždí, ale na šampaňské to není. Stejně žádné nemáme. Alespoň směr plavby se optimalizoval, v noci jsme pluli skoro o 30stupňů směrem na jih, abychom docílili nějaké rychlosti. Máme to něco přes 800nm. Stejná vzdálenost nás dělí od ustí Amazonky i Orinoka. Stačí jen trošku upravit kurz. Snad příště. Přes den klid. Nudu nám Markétka spestřila výbornými šunkafleky. Polední měření slunce opět nepřineslo zcela uspokojivé výsledky, alespoň jsem při hledání chyby zjistil, že od té doby co je slunce severněji než my, tak dělám ve výpočtech chybu. Opět je člověk chytřejší, tak uvidíme zítra. Protože jsme měli dopolední službu, tak jsme se mohli odpoledne nátáhnout a i v tom vedru jsme pár hodinek naspali. Večer jsem se pokusil uvařit z vína punč. Půlce posádky to chutnalo, druhá půlka to odmítla pít. K jejich škodě. Punč loď pěkně provoněl kořením evokujícím vánoce a tím i navodil pocit mírného ochlazení. I s tímto tvrzením souhlasila pouze půlka posádky:) Vítr odpoledne zcela ustal, takže jsme motorovali celou noc.

7.5.2011 SO

Ráno jsme po klidné noci umyli kokpit. Je to až s podivem, kde se ten svinčík pořád bere. Chlupy bych ještě pochopil, ale prach atd... To mi hlava nebere. Vyhodil jsem další létající rybu. Nacházím je stále blíž a blíž u našeho otevřeného okýnka (správně po námořnicku „lukny“). Myslím, že nás jednou dost vyděsí, až se bude ryba mlátit v noci mezi námi dvěma. Všeobecně těch létajících ryb na palubě dost přibývá. Musíme to každý den kontrolovat, protože jak začnou zapáchat, tak je to strašné.

Mám pocit, že je den ode dne čím dál větší vedro. Nejhorší je polední stání u sporáku, to ze mě jen čurůčky tečou, zatím co pánové posedávají, polehávají v místech, kde aspoň trochu profukuje. Obědové menu (tentokát sojové maso s rýží) si většinou stejně neužiju, když se člověk vaří ve vlastní šťávě, není pak na nic chuť, takže do sebe jen tak něco nasoukám, aby se neřeklo. Ale musím to vydržet, chlapům se musí dát najíst, oni jsou jinak vzteklí, když mají hlad. :-) :-) Milošek provádí druhý alchimistický pokus výroby svařáku či punče. Výpary zamoří celý salon, že se nedá dýchat. Hic, dusno a k tomu smrad :-) :-) Kam se hrabe vánoční svařák, to se nedá srovnat.... Tímto je jasné, že patřím do té poloviny posádky, která tomuto výtvoru a vůni neholduje.

Svařák se náhodou povedl. Pro velký úspěch, alespoň u poloviny posádky, se vaření muselo zopakovat. Ve dne kolem nás proplula velká kontejnerová loď. Konečně vidíme po dlouhé době výtvor civilizace a navíc za denního světla. To bylo pokoukáníčko. V noci mě pro změnu překvapila stojící loď, kterou asi proud mírně snášel a otáčel s ní. Stále nebylo jasné, co provádí za manévr. Jinak je vidno, že provoz pomalu přibývá. Jsme také přesně na úrovni ústí Amazonky, takže provoz by měl houstnout. Večer jsme rozpekli housky a pak jsme za pomocí generátoru nahodili mikrovlnku. Pak jsme ty housky zapekli se sýrem a salámem. Bašta. To je poprvé, co jsme takové zařízení na lodi k vaření použili. Nejsem sice příznivcem mikrovlnek na lodi, ale když už to tady je, tak proč to nevyužít. Stále fouká prd a motor je neustále v provozu. Dodržujeme rituál a navečír si dáváme trochu společné kultury. Už několik dní po sobě posloucháme vždy jednu hru Divadla Járy Cimrmana. V osm večer teploměry hlásily 29stupňů vzduch a 32stupňů voda.

8.5.2011 NE

Hned ráno Markétka vyprala prádlo a dali jsme jej sušit na zábradlí. Pak jsme vyzkoušeli volat ze satelitního telefonu, ale první pokusy byly neúspěšné. Doufám, že to bylo spíš nedopatření a večer se znovu pokusíme o spojení. SMSky sice fungují, ale hlasový přenos bude potřeba také. Snad jsme neměli něco aktivovat? No uvidíme. Přes den jsme se subjektivně shodli, že je snad doposud největší pařák. Vůbec nefouká. Vzduch se tetelí a je na chcípnutí. Markétka se nám při vaření málem vypaří. Stojím u ní a utírám ji papírovými ubrousky pot, aby viděla na práci.

Co pořád vymýšlet za jídlo. Je vedro jako prase, tak se jako nejsnadnější a nejrychlejší jeví smažená šunka s bramborem. Je neděle, tak si s trochou fantazie můžeme v duchu myslet, že si pochutnáváme na svátečním řízečku. Na talíři to vizuelně není daleko. Vedro je úmorné, praní a vaření mě celkem odrovnalo. Kýblovaná aspoň trochu osvěží. Hold si teď teplíčka budeme užívat delší dobu.

Odpoledne na chvilku uleháme. Větráky v kajutách běží naplno. Na chvilku se podaří usnout. Člověk se nehýbe, ale přitom se koupe ve vlastním potu. Večer teplota klesá na příjemných 32stupňů. Díky běžícím motorům máme dost energie a ledničky nám pěkně chladí petky s vodou. Také vařím předposlední svařák, který necháme vychladit. Po soumraku opět Cimrmani. V noci se trochu rozfoukává. Už je na čase. Nafta by mohla vyjít jen tak tak, anebo by taky ani nemusela stačit.  Potřebujeme ještě nějaký ten půl den plout na vítr. O půlnoci je pěkných 27stupňů. Přibývající Měsíc pozorování oblohy trochu znesnadňuje, ale užíváme si dosytosti Saturnu a nad ránem pravidelně vychází obrovský Jupiter.

image

↑  Standa a Standa u piva a piva                                             ↓Las Palmas na Grand Canarii

image

image

↑ Další pohled na Las Palmas              ↓Opouštíme Kanárské ostrovy a míříme na Kapverdy

image

9.5.2011 PO

Nad ránem stahuji počasí a snad by mělo trochu foukat. Trochu si hraji s krátkými vlnami. Za Panamou už nám bude předpověď počasí z New Orleans na nic a budeme muset přeladit na Punta Reyes v Kalifornii a pak za Galapágama prozměnu na Honolulu. New Orleans je v tuto chvíli nějakých 4500km daleko a příjem je pěkný, vyhledávám frekvence Pt. Reyes a zkouším jej naladit. Je to od nás skoro 7000km a přesto je příjem mírně čitelný. Zvědavost mi nedá a vyhledávám v počítači frekvence na Honolulu. To je vzdálené asi tak 12000km a jakési kontury synoptických map přece jen ladím. Tak hurá, z Martiniku můžeme bez obav směrem na západ. Až budeme uprostřed Pacifiku stát nějaký ten den v bezvětří, tak alespoň budeme vědět, že třeba předpověď nelhala. Soudruzi a soudružky z Nového Orleánsu sice trefují sílu větru poměrně přesně, ale směr jim stále lítá tak o 30 i víc stupňů. Pro ty, pro které je vítr hlavním pohonem, tak těm to trochu komplikuje život. To můžu potvrdit. Ono je vcelku u prdele, jestli člověk uprostřed širého oceánu pluje jeden dva dny o 30stupňů jinam. Jachting je vždy o kompromisu mezi směrem větru a směrem, kterým chci či potřebuji plout. Předpovědi s počasím mají stejně jakousi vypovídající hodnotu tak maximálně 2-3 dny dopředu. Ale při těchto jejich odchylkách je pak tvorba jakýchsi strategií, například pomocí různých vektorů úplně, ale úplně zbytečná. Zktrátka a dobře, člověk musí brát v potaz, jak fouká v danou chvíli a padla. Vítr se stále drží. Plujeme rychlostí kolem 5uzlů (1uzel = 1 námořní míle za hodinu). Na motor bychom pluli tak 5,5uzlů, takže žádná velká časová ztráta. Motory sice máme dva a loď je i stavěná na to, aby běžely oba současně, ale z důvodu spotřeby používáme vždy jen jeden. Jenom v přístavech při manévrech musíme mít zapnuté oba dva, protože kormidlo reaguje značně slabě. Za to, když člověk zařadí u jednoho chod dopředu a druhého chod dozadu, tak se pěkně otočí na místě. Když by oba dva běžely na těch 2000otáček, tak bychom pluli cca 8uzlů, ale spotřeba by byla tak 5litrů za hodinu. Takhle při plutí na jeden motor jsme na polovině. Dnes v poledne budeme mít za sebou rovných 4000nm, to nám to letí. Dopoledne si hrajeme s plachtami, ale každé přenastavení jen situaci zhoršuje. Mezitím kontrolujeme stav oleje v motorech a zjišťujeme, že neustále běží čerpadlo na pitnou vodu. Jedna nádrž je již prázdná. Následně objevujeme kompletně zanešená sítka od nádrží s pitnou vodou. Jsou v nich plastové piliny z nádrže. Blbouni je asi předtím nevyčistili. Po obědě (čočka na kyselo s vejcem a posledními rozpékacími houskami) trávíme a poleháváme. Pak nastupuje očista, protože jsem od těch motorů vylezl jak čuně. Když se pěkně vymydlíme a osušíme, tak dochází nafta. To znamená vytáhnout a nanosit 100litrů nafty v kanystrech (polovina rezervy) přes celou loď a přelít ji do nádrže. Pak opět vše uklidit a následně zjistit, že očista těla byla k ničemu. Od Igora dostáváme zprávu, že posádka na nás již čeká v Le Marin na Martiniku. To si kluci ještě počkají. Máme to tak ještě 4dny. Pak vaříme poslední svařák a při poslechu Cimrmanů jej dopíjíme. Při tom, jen tak pro zpestření, mezi nás přiletěla létající ryba. Poté co opadl úlek, byly provedeny záchranné operace a ryba mohla pokračovat v moři jiným směrem.

10.5.2011 ÚT

Přes noc začalo trochu foukat a dle předpovědi by to mělo trvat celý den. Pak zase nic. Vítr pomalu zvedá větší a větší vlny. Vyhledávám informace o Panamě z různých knih a skládáme z toho mozaiku, jak tam budeme postupovat. No pravda, informace jsou různě staré, ale vyplývá z toho pár závěrů:

  1. Přeplutí z karibských ostrovů přes Karibské moře do Panamy řada zkušených cestovatelů označuje za nejdrsnější etapu jejich cesty kolem světa. Pasát zde získává na síle, žene vodu proti Panamě, kde naráží na pevninu a vrací se v podobě různých protiproudů, které zvedají ostré vlny. Nejlepší období na přeplutí je duben-květen (že by štěstí?), kdy je pasát nejslabší (to už registrujeme 14dní) a proto jak nefouká (že by smůla?) tak ty vlny nejsou takové
  2. Když si člověk chce vyřídit veškeré formality sám, tak je potřeba se obrnit dostatečnou trpělivostí. Některé úřady se musí navštívit vícekrát. Proto je lepší si najmout agenta, který to za obnos odpovídající námaze a času (???) vyřídí. Ještě, že nám toho agenta proplatí. Dle posledních informací nemáme šetřit penězmi, ale zaplatit za zrychlené vyřízení.
  3. Nejdelší čekací doby jsou leden – květen (klasika) a můžou dosáhnout i jednoho měsíce. Proto máme zaplatit cosi extra. V květnu je průměrná denní teplota ve stínu 36 stupňů a k tomu skoro absolutní vlhkost. Přes den štípají ti komáři, co jsou nakaženi horečkou Denque a v noci ti, co přenáší malárii. To asi aby si mohl člověk vybrat, co raději.
  4. Na jachty se pohlíží jako na problematické vši, které vše zdržují, mají tendenci se ve zdymadlech díky turbulencím rozbíjet a to co zaplatí, dle panamské vlády údajně nepokryje náklady na přepravu. Cena se neustále zvyšuje (jak jinak, existuje někde opačný trend?). Snad až 1500USD za 15metrovou loď. Dále se platí asi 1000USD kauce. To pro jistotu. Co kdybychom naší plastovou lodí odřeli ten beton. Peníze vrací na účet  údajně bez problémů do 4 měsíců po vyplutí z kanálu.
  5. Poté co nám změří loď, tak si musíme pronajmout 4lana o délce 34metrů a průměru 22mm. Plus také asi 10-12pneumatik. Ke každému lanu musí být na palubě jeden člen posádky, pokud nemáš, tak si nějakého toho „podržlana“ najmeš. Máme si prý najmout všechny čtyři. Cena začíná na 120USD za jednoho na den, plus povinnost pro každého zajistit na palubě místo na spaní, studenou vodu, sodu, pivo a jídlo na celou cestu. Asi jsem se špatně učil, mohl jsem v klidu dělat „podržlano“ v Panamě, jezdit si kanálem sem tam. No za dva tácy na den. K tomu stravu, pití a nocleh. No neberte to, kór když je Panama jednou z nejlacinějších zemí v Americe. Dále nastoupí na palubu lodivod. Ten a kormidelník (kapitán) na lana nešahají. Cenu za lodivoda zatím neznáme. Pouze, že je povinnost a slušnost zajistit stín, studené tekutiny a jídlo. V případě, že kouří tak i cigarety.
  6. Postup snad bude následující: odpoledne se nalodí lodivod a ti čtyři čmoudi. Na večír vystoupáme třemi Gatúnskými zdymadly o 30metrů výš do Gatúnského jezera. Zde by měly být největší komplikace s turbulencemi. Na jezeru se uvážeme k jakýmsi velkým plastovým bójím, po kterých se dá i chodit. Lodivod se odjede vyspat domů do postýlky. Ti čtyři mahmůdi zůstávají beze strachu spát na palubě, protože veškeré střelné zbraně musíme odevzdat při vplutí do Panamy. Zda to platí i pro ně, to pochybuji. Když tak je šoupneme přes palubu krokodýlům.

image

↑Létající ryba, která přistála na palubě     ↓Závodní nebo poštovní holub nabírající další síly

image

image

↑Divoké Kapverdy                                 ↓Hejno asi 20delfínů, kteří nás vítali na Kapverdech

image

 

Ráno mezi 7-8 přijede nový lodivod a pokračujeme. Po dalších třech zdymadlech jsme v Tichém oceánu a vysazujeme v Balboa lodivoda, čmoudy a vracíme lana a pneumatiky.   

  1. Poté co Ferdinandu de Lessepsovi pomřelo na tropické nemoci přes 21 000lidí, tak stavbu přerušil. Američané podpořili potom separastické tendence části Kolumbijců, odtržením tak vznikla Panama (v překladu „hojnost ryb“). Za to dostali Amíci pozemek široký 10mil a v roce 1914 dokončili stavbu kanálu. 6 zdymadel má rozměry 34 x 305 metrů. Jsou napájena sladkou vodou z Gatúnského jezera, které kvůli tomu bylo vystavěno a je tak jedním z největších umělých jezer na světě. Směr kanálu je ze SZ na JV. Takže vstupní místo Cristóbal Colón na atlantické straně je západněji než výstupní Balboba na tichomořské straně. Kanál je přes 70km dlouhý s minimální hloubkou 12metrů.
  2. Kdysi jsem slyšel historku, že na České námořní plavbě bylo oblíbené úsloví „vřítil se tam jako Werner do Cristóbalu“. Kapitán Werner byl taková smolnička ČNP a měl s každou lodí stále nějaké problémy. Když vyplul z Evropy směrem na Panamu, tak zjistil, že na té obrovské nákladní lodi nejde zařadit zpětný chod, tudíž ani zastavit. Pět dní a pět nocí žil s tou hrůznou myšlenkou, co se stane, až tam připluje a jak zastaví. Přesto, že postupně před cílem snižoval rychlost, tak se tam doopravdy „vřítil“. Při finálním manévru v Cristobálu poškodil nejen svoji loď, ale i dalších pět lodí jiných států.

Je to vyčerpávající? Je. No, uvidíme, jaké zážitky na nás čekají. Přesto už se nepokrytě na Panamu těším. Atlantik bych už měl rád za sebou, na Martiniku se zdržíme tak jeden den a jednu noc. Pak vzhůru do Karibského moře a na západ.

Tak už to jsou dva týdny, co jsme stáli na pevné zemi. Za tu dobu se celkem slušně vyčistily některé ze smyslů, hlavně čich. Bez rušivých vlivů všední ulice reaguje každá čichová buňka na podněty velmi citlivě, přenos vzruchu do mozku je hodně intenzivní. Není potom divu, že mé mozkové centum čichu značně trpí, když někteří členové posádky za celé dva týdny nepoužili mýdlo nebo se aspoň neokýblovali, dutině ústní už musí být taky hodně smutno, když ji přestali navštěvovat její dobří přátelé kartáček a pasta na zuby. Děs, běs!!! Asi se po návratu domů přihlásím na nějaký kurz asertivního chování, abych místo naznačování a následného očekávání, že to chlap pochopí (to jsem ale naivka), uměla v klidu, slušně, suverenně říct: Mazej se umýt! Smrdíš! A ne málo!

To se naštěstí mne netýká. V poledne jsme přípitkem oslavili moji 20 000námořní míli. Tímto jsem dosáhl po 49týdnech na moři sumy, která se považuje za obeplutí světa. Jen tak houšť. Je zajímavé, jak nám všechny odjezdy výcházejí na úterý. Dnes v úterý je to pátý týden, co jsme vypluli z Canes, před čtyřma týdny jsme odpluli z Gibraltaru, před třemi z Kanárských otrovů a dnes je to i zároveň přesně druhý týden, co přeplouváme Atlantik.

 

 

11.5.2011 ST

Pomalu a jistě se blížíme k Martiniku. Již jen 200nm. Zítra v noci bysme tam měli připlout. Nevím, proč mi vždy připlutí vychází na noc. Od té doby co pluji s Mirkem, tak je to jakési naše pravidlo. No, nerad bych o na něj sváděl:) Je také zajímavé pozorovat, jak se délka jednotlivých denních zápisů prodlužuje. Na to, že se prd děje, tak řádků přibývá. Asi je to tím, jak tvrdí Cimrman, že primární potřebou člověka není dorozumět se, ale vykecat se. No a my toho tady ve čtyřech na společných 20metrech čtverečních za těch posledních pár týdnů moc nenamluvíme. Téma jsou už vyčerpaná. Občas člověka něco napadne a ostatní se rádi přidají, ale jinak je ticho. Tak proto se i člověk tady více rozepisuje. A abych měl v tuto chvíli co psát, a nemusel Markétce pomáhat s vařením (chacha až si to přečte).... Já stejně nepomáhám, Markét je šikula. Ona vaří a chlapi myjou nádobí. Jak to tak teď vidím napsané, tak to vypadá, že já jen žeru. Není tomu tak, ale teď mě nenapadá nic, na co bych se mohl vymluvit. Asi snad jen to, že jsem kapitánem a dělám v pravé poledne měření slunce. To bych sice také nemusel a mohl být jinak nápomocný, ale opusťme teď toto téma a vraťme se k tomu, co jsem  chtěl prve napsat. Trochu oprášit znalosti o tzv. karibiku. Karibik, správně West Indies, je tvořen ostrovy Malých Antil, Velkých Antil a Bahamskými ostrovy. Velké Antily jsou Kuba, Jamaica, Hispaniola (Haiti a Dominkánská republika) a Portorico. Malé Antily se dělí na Návětrnné ostrovy, Závětrnné ostrovy, Závětrnné Antily a Nizozemské Antily. Závětrnné Antily jsou ostrovy kolem Venezuely (např. Marguerita), Nizozemské Antily zahrnují pár ostrovů u Venezuely (Bonaire a Curacao) a také pár ostrovů, které by náležely geograficky spíš k Závětrnným ostrovům (Saba, St. Martin). Návětrnné ostrovy se táhnou od Venezuely (Trinidad a Tobago) přes Grenadu a Barbados, St. Vincent, St. Lucia k Martiniku a Dominice. Na ně navazují Závětrnné ostrovy a to Guadeloupem, pak následuje Antigua, Barbuda Anquilla a končí Panenskými ostrovy, kde část ostrovů spadá pod Anglii a pár ostrovů pod USA. Kdysi jsem s nadšením a vykulenýma očima, poslouchal Igora (našeho jachtařského guru), jak vyprávěl o Karibiku, a mimo jiné také pravil, že od roku 1996, kdy byl v Karibiku poprvé, tak od té doby se mu poštěstilo, se tam každý rok minimálně jednou podívat. No, uplynulo pár let a i já můžu konstatovat, že i mně se daří jít v jeho stopách. Toto je má šestá návštěva a za ty dva měsíce, co jsem zde již strávil, se mi podařilo procestovat Karibik od Grenady na jihu až po Britské Panenské ostrovy na severu. Nedá se říci, že bych k některým tíhnul více a k jiným méně. Každá návštěva kteréhokoli ostrova je nezapomenutelným zážitkem. Od nádherných korálových reefů Sv. Vincenta a Grenadin, přes divokost Sv.Lucie a Dominiky, civilizovanost Martiniku, Guadeloupu až po kultivovanost Sáby a Panenských ostrovů. Tak uvařeno, můžu jít baštit. Jak nám to pěkně uteklo.  Po obědě doléváme posledních 100litrů nafty z kanystrů. Víc už nemáme.

12.5.2011 ČT

Tak poslední den na Atlantiku. Po obědě by měl být vidět Martinik. Dostali jsme se do nějakého proudu, který nám přidává skoro 2uzly. Takže možná připlujeme za světla. Dáváme se do úklidu, abychom přivítali novou posádku v čistém. „Země na obzoru“ by asi mělo být slyšet. Ale my jen tak koukáme na postupně se vynořující obrysy země. Po nějaké chvíli začíná být vidět i zeleň. Nádhera. Po vyprahlých Kapverdech a 16dnech jen širé vodní pláně

image

↑Mindelo na Sao Vicente  (Kapverdy)                              ↓Místní tržnice v koloniálním stylu

image

image

↑Emancipace – ženy makají ...                                                              ↓...a chlapi odpočívají

image

konečně něco zeleného. Zvažujeme, zda se nevykoupeme na pláži u Svaté Anny, která je hned vedle vjezdu do Le Marin. Volám do karibské pobočky Dream Yachtu, která je vlastníkem naší lodě a zkouším se domluvit, zda bychom se mohli vyvázat u jejich mola. To sice jde, ale musíme tam připlout co nejdřív, protože za chvíli jdou domů. Takže koupání padá. Jeden motor již nefunguje, protože v nádrži je málo nafty. Musíme se pokusit přistát u benzinky jen s jedním motorem. Na podruhé se to daří a doplňujeme naftu. Tím můžeme spustit oba motory. Pak se vyvazujeme u Dream Yachtu, a jsem vděčen, že oba motory fungují a máme lepší manévrovatelnost. S jedním bychom neměli do tak malého prostoru šanci zajet. Na každé straně lodi nezbylo ani 10cm. Na břehu již čeká nová posádka, Jirka a Pavel a pes. Tak mě napadá, že zešíleli, když berou psa na loď. Pak se ukazuje, že je to nějaký potulný pes, který se k nim za tu dobu čtyř dnů, co tu na nás čekají, přidal a chrání je. Jdeme si sednout do restaurace na pizzu a pivko a únavou postupně odpadáme.

13.5.2011 PÁ

Od rána začíná shon. Vyřídit nezbytné byrokratické formality na příjezdu a zároveň nás i odhlásit. Bez tohoto papíru bychom měli v Panamě značný problém. Pak kouknout na e-maily. Vytisknout povolení pro mě od majitele na průjezd Panamským kanálem. Dokoupit zásoby, nabrat vodu, umýt loď, počkat na servis motorů atd. Servis byl šílený. Přišel mladý kluk, zkouknul nový typ tohoto katamaránu, a když dokouřil, tak si všimnul těch motorů. Vlezl dovnitř, zahýbal trubkou, která vede ke kormidlu, kouknul na olej a řekl, že tímto je servisní prohlídka po 200motohodinách hotova. Když jsem se odpoledne manažera té jejich pobočky ptal, kdy se bude dělat servis, tak mi překvapeně sdělil, že je vše hotové. Že prý vyměnili olejové a naftové filtry, dali nový olej atd. No nic, je to jejich loď, tak jak chtějí. On si to evidentně může dovolit, vykázat spotřebu materiálu a ten následně pod rukou prodat nějaké soukromé lodi, která potřebuje podobný servis. Pak začali strkat nos a zbytečně řešit další věci, do kterých jim nic nebylo. Vyškubli nám nový motor od odsolovacího zařízení a dali nám místo něj starý, protože ten nový prý nefungoval. Pak přišel servisman na opravu autopilota, ktrerý nás začal zlobit hned po odjezdu z Kapverd. Jediné, což napadlo Míru, že jsme olejem namazali táhlo, kteté vyjíždí z pístu. Tento profík s firemním tričkem to táhlo namazal vazelínou a řekl, že je autopilot opraven. To už jsem chtěl omdlít. Tak jsem jim slušně poděkoval a nabyl přesvědčení, že je potřeba zase co nejrychleji odplout. Co kdyby ještě kápli na nějakou závadu a chtěli ji opravit. Díky spojení se světem víme o dalších lodích, které přepravují naši známí. Ta co mířila do Turecka prý udajně skončila s ostudou. Nevíme proč. Ty tři lodě, které převážíme na Novou Kaledonii, už jsou všechny na cestě. My jsme první. Igorova druhá loď je teprve na Kanárech. Ti Slováci, co ji vezou, už ji odřeli v Gibraltaru úplně na plast. Zatím jsme takovým horkým želízkem v ohni. Kéž bychom dopluli bez ztráty kytičky. Pojmenování těchto třech lodí je také originální. To, že my plujeme na „Loiře“, za námi pluje „Rhóna“, tak to bych pochopil. Ale že třetí loď Francouzi pojmenují „Volga“, tak to teda nechápu. Buď to svědčí o nedostatku řek ve Francii anebo o tom, že na Novou Kaledonii přilítává čím dál více ruských mořechtivých turistů. Tedy nic přímo proti té řece, ta musí být nádherná, ale ty lidi vůkol ní, tak o tom bych raději pomlčel, ať to v budoucnu nemusí být součástí cenzury. Část posádky, která se vrátila z nákupu, zjistila, že nejbližší supermarket nenabízí asi desetinu toho, co potřebujeme. Tak jsme se prošli pár kilometrů k větším obchoďákům. Tam nás výběr na první pohled nadchnul. Pak jsme oslavovali do ranních hodin odjezd.

3.ETAPA: LE MARIN na MARTINIKU (Malé Antily) – CARTAGENA (Kolumbie) – CRISTÓBAL COLÓN (Panama) – BALBOA (Panama)

image

Za tuto etapu jsme upluli 1368nm. Plavba trvala 13dní a k tomu jsme strávili 6dní čekáním  před Panamským kanálem a 1den za ním. K našemu triu se připojili na tuto část jako posádka Pavel a Jirka.

K této etapě nám někdo prorokoval „tady zmoknete“. A byla to sakra pravda. Denně lilo několikrát. Vlhkost převyšovala 90%. K tomu neskutečné vedro. V sedm ráno nebyl problém naměřit 35stupňů ve stínu. Vítr buď nefoukal, nebo řádil krátkodobě silou vichřice. K tomu se taky přidal občas protiproud a bylo vymalováno. Původně jsme chtěli plout přímo do Panamy, ale díky spotřebě nafty jsme museli udělat zajížďku do Kolumbie. Ta nás však nadchla, alespoň její bezpečná část kolem Cartaheny. No a pak si zážitek nejpěknější byly panamské ostrovy San Blas. Zde ještě žijí původní zbytky indiánů, kteří se snaží žít tak nějak po staru. Ostrovy jsou nádherné, určitě by se zde dal strávit týden i víc. Trochu ten dojem kazily všudypřítomné odpadky, které sem naplavilo moře. Města na obou koncích kanálu (Cristobal Colón a Balboa) zas takové vzrůšo nejsou. Kanál má svůj genius loci, konec konců je to určitý technický div světa, ale poněkud monotónní. Plout to víckrát, tak by to pak asi člověku nijak zvláštní nepřipadalo. Dostali jsme doporučení pro příště na procestování jižního pobřeží Panamy a také Kostariky. Tam to bude asi také pěkné. Dá se říci, že je Panama

image

↑Tento fígl by se občas hodil                                                  ↓Příjemná plavba na zadní vítr

image

image

↑Narazit uprostřed oceánu na civilizaci, to potěší                             ↓Opět něco nefunguje

image

 

značně civilizovaná země a pro nás stále ještě i laciná. Věřím tomu, že se tam ještě někdy vrátíme. 

14.5.2011 SO

Ráno nás opouští Standa a jede na letiště si koupit letenku. Rovnou tam zůstává a večer již letí do Evropy. Tak nás zůstalo pět. Odplouváme od mola a přeplouváme asi kilometr na kotviště, odkud je to gumovým člunem blízko k těm včerejším obchoďákům. Ty mají jak parkoviště pro auta, tak i svůj malý přístav pro gumové čluny, do kterých si hned dáš nákup. Le Marin je obrovské kotviště. Jedno z největších a nejbezpečnějších v celem Karibiku. Kotví tu odhadem tak 2000lodí. Většinou soukromých. Poprvé spouštíme člun a vytahujeme fungl nový 5ti koňový přívěsný čtyřtaktní benzínový motor. Následně se ukazují fatální následky dvou věcí. Za prvé máme zkušenosti s dvoutaktními motory a za druhé se řídíme pravidlem, že návod se čte, až když už nevíš kudy kam. Tím se stane, že naléváme olej přímo do benzínu, zpupně odtrháváme dvě červené cedulky s nápisem „doplnit olej“ a startujeme. Tím začala první a poslední minuta funkčnosti a potažmo slávy tohoto motoru. Chybu si uvědomíme, až již je motor ve svém motorovém nebíčku. Takže nezbývá než jej opět schovat do krabice a spolehnout se na stará dobrá vesla. Výsadek se z obchoďáku vrátil se zjištěním, že prvotní nadšení ze sortimentu nebylo zcela tak na místě. No, ale něco máme a tak raději po poledni vyplouváme směr Panama. Čeká nás sedm až deset dní v Karibském moři. Po chvíli vytahujeme plachty a suneme si to na motýla čistý západ rychlostí kolem 7uzlů. Nádhera. Menší nádhera je, že před námi se tvoří škaredé bouřkové mraky. Že by tedy toto moře dostálo své pověsti krutého a drsného moře? Po chvíli začínají být vidět blesky. Bouře pomalu postupuje na severozápad a vyhýbá se nám. Za ní se však v průběh noci tvoří další a ty už nám nedají odpočinout.

15.5.2011 NE

Ráno se po bouřlivé noci probouzíme do podmračeného dne. Vítr chvíli fouká až rychlostí vichřice a chvíli zcela upadá. Jeho směr se mění neustále až o 100stupňů. Vlny jdou ze dvou a občas i ze třech směrů. Loď skáče jak janek. To už tu dlouho nebylo. Zlatý Atlantik. Přesto stále ukrajujeme z té vzdálenosti 1100nm, co nás dělí od Panamy. V poledne potvrzuje Karibské moře svoji drsnou pověst. Předpověď počasí zcela nesedí. Přichází vichřice a pěkně s námi zamává. Moře je děsivé. Jíme jen studenou kuchyni. Vařit se nedá. Odpoledne vichřice odchází jiným směrem a vlny se během pár minut  zklidní. Ta rychlost je podezřelá. Nastupuje bezvětří. Startujeme a na 1800otáček dosahujeme rychlosti tak tak 3,5uzlu. Něco nás sakramenstky brzdí. Dostali jsme se do protiproudu, který zde nemá vůbec být. Více méně stojíme. V noci se trochu rozfouká a tak vytahujeme plachty. Držíme se hesla „raději plout špatným směrem, než dobrým směrem stát“. Nad ránem vidíme před námi loď. Má pouze červené světlo, žádné bílé motorové. Jak však pluje rychle, tak to plachetnice není. Pak světlo zhasne, loď nás evidentně obepluje, otočí se na nás a opět rozsvítí. Buď je to splašený rybář, nebo někdo pokouší naše nervy. Přece jen kousek na jih, ve Venezuele a Kolumbii, opět pirátství přichází do módy. Oblíbeným výstřelkem je, že tě přepadnou přímo uniformovaní piráti, kteří se napřed vydávají za pobřežní službu. Zatím však jdou spíše po penězích a elektronice. Dále občas narkomafie potřebuje zcela nové, ještě neprofláknuté lodě, na pašování drog do USA. Vysílají MAYDAY, a kdo jim pluje z jachtařů na pomoc, tak mu loď zabaví. Z tohoto důvodu se držíme co nejdál od břehů Venezuely a Kolumbie.

16.5.2011 PO

V noci stahuji počasí, které je zcela jiné než předpovědi získané na Martiniku. Nebudu déle napínat. Přes den zjišťujeme, že nesedí ani jedno. Pomalu se suneme dál. Když o uzel rychleji, tak směrem k Portoriku, a když o uzel pomaleji, tak na Panamu. Za 12hodin jsme udělali rychlostí rekord. Bohužel ten na opačné straně hodnotící stupnice. Upluli jsme pouze 44nm. Postupně, jak nás to snáší severněji, se vymaňujeme z protiproudu. Dokonce občas vypadá, že i plujeme. Chlapi si zkouší nahodit vlasec. Ještěže přeci jen máme prozatím dostatek konzerv. Pak se za námi bleskne a šup, další bouře o síle vichřice je tady. Loď se rozletí, musíme stáhnout plachty a přehodit je. Dokonce si to valíme dobrým směrem. Přicházejí však i kroupy. Stíhám nasadit jen bundu, na spodní části se honosím jen slipami a kroupy se tedy začínají pěkně zapichovat do nohou. Jak rychle to přijde, tak nás to stejně rychle po hoďce dvou opouští. Markétka se chystá do vaření něčeho teplého. Slunce jsme od Martiniku neviděli. Po rizotu trávíme, odpočíváme a střídáme se ve službách. Vítr se mírně stabilizoval a vydržel tak až do půlnoci. Večer vylezl na části oblohy Měsíc. Konečně je trochu roztaženo. Posedáváme v kokpitu a nikomu se nechce spát. 

17.5.2011 ÚT

Nad ránem vítr ustal a my zase motorujeme. Pak si zkusmo opět přijde jedna bouřka s kroupami. Moře vždy dostane šíleně děsivou tvář. Ocelová barva, krátké prudké vlny, které jsou zároveň uhlazovány větrem a prudkým tropickým deštěm. Trochu z té bouřky i foukne, ale za hoďku je vítr opět v trapu. Opět stahujeme bezvládné plachty mlácející se sem a tam. Asi už stý pokus v tomto moři. Během několika hodin vítr změnil 4x směr přesně o 360stupňů. To by i Kolumbuse dostalo na kolena. Takovéto podmínky jsem snad doposud nezažil. Alespoň se obloha tak na 30ti procentech vyjasňuje a občas k nám dolétne i sluneční paprsek. Je veseleji. I ryby si už zvykly na tu naši návnadu a svojí netečností nám dávají najevo, co si o nás myslí. Na oběd nám Markétka připravila vaječnou omeletu s bramborem a zeleninovým salátem. Na večeři jsme si nakrájeli francouzské sýry a salám s poslední bagetou. Co víc bysme vlastně chtěli? Snad trošku toho větru. Po večeři jsme poseděli a říkali našim novým spolucestujícím zážitky z našich cest. Občas kolem prolétne nějaká ta bouřka, ale prozatím se nám všechny vyhly.

18.5.2011 ST

Noc proběhla v klidu. Neustále motorujeme. Nad ránem nás přiletělo zkontrolovat letadlo pobřežní stráže a objevuje se čím dál více lodí. Holt se pomalu blížíme k Maracaibu, odkud Hugo Chavez exportuje ropu. Teploměr sice ukazuje jen 30stupňů, ale díky vlhkosti nám to připadá, že je alespoň 40. Člověk, celý vlhký, ulehá do vlhkého a pak se probouzí kompletně

image

↑Po 16ti dnech konečně Martinik     ↓Vyhlášené pláže St. Anne, vzadu Le Marin (Martinik)

image

image

↑Květ banánovníku            ↓Markétka – kuchař v přímé akci. V 3-4m vlnách žádná sranda.

image

promočený z kompletně promočeného:) Už máme něco přes třetinu vzdálenosti k Panamě za sebou.

To vedro je skutečně úmorné. Chlapi mají aspoň tu výhodu, že můžou být jen tak v trenkách bez trika, což v mém připadě dost dobře nejde. Takže se stále trápím v propocených trikách, která neustále odsávají čurůčky potu z mezikozí, podkozí, podpaží,.... :-) Využívám dopoledne bez deště a vytahuji prostěradla, aby se trochu provětrala a vyschla. Jeden z nových členů posádky se od začátku cajchnuje, jak rád vaří a bude vařit. Kolik toho navařil? Zatím nic. Asi neustále čeká na úlovek. Po čtyřech dnech  usilovného rybaření a vymýšlení nových a nových metod lovu nachytali akorát pár trsů řas. Dobré skore! :-) Začíná trochu pofukovat, vytahujeme genakr, motory necháme odpočinout. To nám ten vítr dlouho nevydržel, po 3hodinkách opět plachty shazujeme a startujeme motory, s takovou nám nafta stačit nebude. Ani předpověď není dvakrát příznivá. No nechme se překvapit, co nám přichystá den nový.

19.5.2011 ČT

Noví členové posádky poprvé drželi služby sami, ikdyž Milošek raději spal v salonu, kdyby něco. Hned se tak prodloužil čas pro spánek o čtyři hodiny. Tělo je už ale naučené vstávat po necelých 4 hodinách, tak jsme s Mírou shodně konstatovali, že jsme se stejně pořád podvědomě budili. No hurá! Po celonočním motorování a téměř bez větru se pěkně rozfunělo. Jedeme až 9 uzlů. I loď se aspoň trochu provětrá, ve všem se drží strašná vlhkost. Zase žádný úlovek (kromě řas). Asi rybí specialitu neochutnáme. Po včerejší italské kuchyni (těstoviny aglio olio) si dnes dopřáváme jídla poněkud méně zdravého – bramborová kaše z prášku a opečený párek z konzervy, kyselá okurka. Snažím se sestavovat co nejvíce vyvážený jídelníček s co nejmenším množstvím konzervantů, glutamanů, botulinu a bůhví čeho všeho ještě, ale bez těch konzerv to tady hold nejde. Miloškovi se ztrácí bříško, bude mít potom doma hodně práce všechno dohnat a „vypracovat“ si znovu měkoučkého Míšu:-) :-) No, není se čemu divit, únava, málo spánku, nepravidelná strava, neustálé soustředění, některé tělo reaguje hubnutím, některé si dělá zásoby na ještě horší časy :-) Je večer a zdá se, že by vítr mohl vydržet. Od rána plujeme stále na plachty, něco jsme nahnali a pošetřili naftu.

20.5.2011 PÁ

Od oběda nefouká, motorujeme. Celý den neskutečné vedro, o 5tupňů víc než včera. Nic se nechce, člověk je úplně zničený, ani mozek nechce pracovat (četba, jazyky), takže jen uvaříme (zapečené brambory a zbytek zeleniny), jinak celý den víceméně proflákáme. Večer, když chlapi v kokpitu hrají šachy a já si hovím s knížkou v kajutě pod větrákem (šachy mi nic neříkají), na nás zaútočí obrovské vážky a později i můry. Jedna našla cestu i k nám do kajuty, asi šla za světlem, docela šok, když si tak v klídku ležíte a rozdýcháváte celodenní nápor hice, a v tom se v malém prostoru potýkáte s něčím velkým okřídleným, co strašně bzučí, blázní, neví co dřív, co je možná vystrašenější než všichni okolo a o čem nevíte, co udělá. V mžiku jsem byla z postele venku. Nabádám Miloška, aby s ní něco udělal. Očividně se mu nechce, asi se mu tyhle potvory taky nezamlouvají. Prvně zkouší rozsvítit na palubě a rozvalit luknu, aby si našla cestu ven sama, ale její mozeček patrně nepochopil, co se po ní chce. Nezbývá, než ji ubezdušit. Milošek se s ní popral. Šikulka! Mezitím Míra zpacifikoval další kus na palubě. Ta být zabita nemusela, ale Míra ukázal, jaký je frajer, jak se jí vůbec nebojí, jak se jí postaví čelem a jednou ranou skolí.

No jak nás ty vážky přepadly, tak jsme si mysleli, že je to jedna a tatáž a že pořád lítá kolem lodi. Nakonec jich bylo hejno. Ta co po nás šla v kokpitu, ta se jevila jako nejnebezpečnější. Zatímco jsme hráli s Jirkou šachy, tak se nás Míra snažil před ní ochránit. Bohužel to nepřežila. Ale byl jsem v tu chvíli rád, protože bych ji měl nerad na zádech. Přitom jsme skoro 200km od pobřeží. Je vidět, že dolet mají pěkný. Pak začali přilétat i můry, tak jsem se raději zdekoval do krytu kajuty.

21.5.2011 SO

V noci ve službě Milošek stahuje předpověď počasí. Není vůbec lichotivá, vítr přijít nemá. Počítáme kolik nám zbývá nafty, jaká je vzdálenost do Panamy, uvažujeme s možnými protiproudy. Chvíli diskutujeme a oba docházíme ke stejnému závěru: změnit kurz na Kolumbii. Riziko, že bychom neměli dostatek paliva, je dost velké. Na vjíždění někam, kde vůbec neznáme podmínky, kde je velká pravděpodobnost nutnosti použití obou motorů kvůli manévrování mezi značným počtem lodí a při vyvazování v marině, je dobré mít notnou zásobu (jeden motor při malém množství nafty nechce makat). Ne všem je toto řešení po chuti, ale jistota klidného doplutí bez zbytečného stresu navíc je prioritou. Cartagena by měla být bezpečná, tak proč nepoznat další část Země, kolik takových možností se ještě naskytne. Po obědě se zase udělá příšerrné vedro. Zastavujeme, abysme se vykoupali a trochu se tak zchladili. Voda má ale 34 stupňů, tak je osvěžení jen chvilkové. Vůbec mi to teplo nedělá dobře. Strašně se potím, motá se mi hlava, tepe mi na spáncích, pocit, jako bych měla horečku 40, mám těžké celé tělo, každý pohyb mě zmáhá. Liju do sebe litry vody, což samozřejmě vyvolá ještě větší pocení, ale bez vody by se mi bolestí rozkočila hlava. Mdlo se stupňuje až tak, že se večer slušně pozvracím. Spát mi nejde, jen se převaluji. S takovou mám z Panamy čím dál větší obavy.

Večer už se těšíme při skleničce vína na Kolumbii a střádáme plány, co navštívíme v Cartageně. Že má Markétka úpal nás ani nenapadlo. V noci už je vidět světelný smog nad Barranquillou a později i nad Cartagenou. Na rozdíl od nás třech si naši dva noví spolucestující se sluníčkem hlavu nelámou. My jsme pořád schovaní ve stínu, ale oni jak vidí slunce, tak hned na palubu a smaží se. Už na Martiniku měli docela škaredé popáleniny. Od té doby, co začalo svítit slunce, však nelení a moří kůži dalšími spáleninami. Nevypadá to moc pěkně. Někde se loupou i do masa. Jirka má už tak spálené nohy, že si na ně dává punčochy, které dostali v letadle, a do vody se mu nechce, protože mu to hned rozmočí ty boláky. Neodradí jej to však od toho, aby nenastavoval sluníčku celý den zbytek těla. Co člověk nevytrpí jenom proto,  aby pak doma mohl pár dní dokazovat, že někde byl.

 

 

image

↑Nástup přeháňky o síle vichřice...  ↓...  je třeba hlídat autopilota, zda ty poryvy zvládne...

image

image

↑... a pak opět chvíle blažené pohody  ↓V Kolumbii jsme očekávali chýše z banánových listů

image

22.5.2011 NE

Jsou 4hodiny ráno. Je 29 stupňů. Vzduch se nehne. Ani ne po hodince spánku mám službu. Všude okolo nás hromy blesky, ale neprší. Trochu deště by na vyčištění vzduchu neuškodilo.  K večernímu zvracení se přidává i průjem. Vypadá to, že službu proseru. Po službě je už Kolumbie na obzoru, zbývá necelých 30mil.

Ráno je Markétce stále zle a nevíme jak ji pomoci. Tekutiny požívá, ale o nějakém chladu, ve kterém by měla přebývat, se nám může jen snít. Je strašně. Hic a vlhkost. Už se nedivím, že badatelé v polárních krajích ve svých vzpomínkách moc o zimě nepíšou. Dá se na ni částečně zvyknout, a když má člověk prostředky, tak se dá i proti ní chránit. S tím vedrem však člověk nenadělá nic. Taky nejvíce cestovatelů umírá v tropech. I Markétka vypadá, že mele z posledního. V moři pluje čím dál více jakýchsi listů. Děláme si srandu, že Kolumbijcům odnesl déšť střechu nad hlavou. Stále máme v mysli, že připlujeme někam k bambusovým chýším. Jdu si ještě lehnout, protože i mně není moc dobře. Nejprve to přičítám tomu nevyspání. Poté co se dopoledne probudím, tak mi Mirek říká, že už je vidět Cartagena. Koukám dalekohledem a místo bambusových chýší vidím kopii Manhatanu. Desítky mrakodrapů, bílé pláže v zádu mizející kopce s pralesem. Připlouváme opatrně blíže, protože jsou všude zrádné mělčiny. Je neděle a Kolumbijci si ji evidentně užívají. Pobřeží jen vaří. Tisíce lidí, hospůdky se slunečníky, rychlé motorové čluny a vodní skůtry, jachty, vyhlídkové vrtulníky, opálené ženské, gigolové, hotely včetně Hiltonu na pozadí. Připadám si jako bysme vstoupili do nějakého Belmodova filmu typu Muž z Ría, Muž z Acapulka atd. Pomalu proplouváme kolem tohoto živého místa. Budíme i pozornost, protože evidentně připlouváme zdaleka. Oškubat neznalého cizince se vždy hodí. Jako první připlouvají tři slečinky na vodním skůtru a měří si nás znaleckými pohledy, kolik z nás může kápnout. Poté co spatří Markét, tak nasraně odplouvají. Opatrně vplouváme do centrální zátoky, v jejímž středu stojí obrovská socha Panny Marie s jezulátkem. Otvírá se pěkný pohled na starobylou španělskou pevnost a katedrálu. Ne nadarmo se říká, že Cartagena patří k nejkrásnějším a nejzachovalejším přístavům Nového světa. Trochu mi ten pocit kazí námořní základna plná   vojenských lodí a obrovské překladiště. Hledáme proslavený Club Nautico, kde by měla být marína. Nacházíme však napůl ruiny, které pamatují zašlou slávu. Náš plán spočívá v tom, že se vyhneme povinnosti přihlášení, protože určitě kolumbijský úředník v neděli nepracuje. Zato neznáme marínu, která by byla v neděli zavřená. Tam jim zaplatíme poplatek za stání, procaprtáme se městem, dáme dobrý gáblík (proto jsme od rána raději ani nejedli), pár drinků a ráno brzo se sbalíme, natankujeme někde naftu a pod rouškou ospalosti pondělních státních zaměstnanců, zmizíme. No člověk míní, pánbůh a Kolumbijec mění. Zatímco kolumbijská státní správa nespí ani v neděli, a neustále plnila etér hlášením ve španělštině, kterému jsme nerozuměli, tak v Clubu Nautico a ani potom v následujích dvou marínách nikdo nebyl. Vše zavřené a oplocené. Nějak se nám podařilo proklouznout Cartagena Port Control, ale vyvázat se v nějaké maríně nešlo. Spatřujeme vysněnou benzinku a hned k ní míříme. Máme napaměti, že by bylo dobré napřed splnit důvod, kvůli kterému jsme tady a to dobrat naftu. Tedy nabíráme plnou nádrž a doplňujeme kanystry. Za nějakých 300 – 400litrů, přesně nevím, protože to mají v galonech, platíme pěknou sumičku cca 700 000 těch jejich. Uvidíme, až to ztrhnou z účtu, jak výhodná to byla koupě. Pak Markétku napadne, ať se zeptám, zda tu nemůžeme pár hodin zůstat a projít si město. Snažíme se pomocí španělského slovníku formulovat prosbu a je nám blahosklonně vyhověno prostým „sí, sí“. Tak někteří se valí převléci, další schovávají počítač, telefony, peníze. Pozavíráme všechny okna, zamykáme loď a vystupujeme na břeh. Bohužel jsem se měl napřed ještě zeptat, zda ta benzina má nějaký východ do města. Patří totiž jedné maríně a kolem celého břehu je plot s ostnatým drátem, do maríny vede zamčená brána a ještě hlídaná ostrahou. Jediná přístupová cesta, a to asi i pro obsluhu, je po vodě. Tak zase zpět na loď. Ještě mě napadá, že se zkusíme vyvázat na chvilku na městkém molu. Zde stojí vyvázané dvě, buď repliky, anebo skutečné historické plachetnice. Když se přiblížíme, tak mě má počáteční odvaha opouští. Přece jen vyvázat se přímo naproti karabinierům, bez všech byrokratických povinností, všem na očích a navíc ještě se žlutou vlajkou, která křičí do světa, že nejsme přihlášeni, to by bylo silné kafe. Správně ke břehu můžeme, ale musíme všichni vyčkat příchodu celníků a popřípadě dalších úředníků. Pokud nepřijdou, tak na břeh může jen kapitán s pasy posádky a s papíry od lodi. Zbytek musí počkat na lodi. Kolumbijci také vyžadují, abychom se přihlásili pomocí agenta, kterého v neděli pozdě odpoledne těžko seženu. Pokuty za nedodržení bývají vysoké a začíná se většinou smlouvat na hranici 5000 – 10000 USD. K tomu ještě hrozí i několik týdnů vězení. Dá se to prý usmlouvat někdy i na 500USD, ale i tak by to byla dost drahá večeře. Takže nakonec raději odplouváme, aniž bychom centrum navštívili. V tu ránu klesá veškeré nadšení, nastupuje po celodenním půstu hlad a objevují se příznaky celodenního pobytu na sluníčku. Přece jen jsme díky nadšení z toho, co vidíme, pobíhali celý den po lodi. Bez ochrany před sluníčkem a navíc u kormidla, kde jsem já pořád stál, není vůbec žádná ochrana ani před sluncem, a ani před deštěm, kroupami atd. Hned mě začala třeštit hlava a mohli jsme si s Markétkou podat ruce. Úpal máme v tuto chvíli oba. Dostávám alespoň prášek proti bolesti hlavy. Ale o nějakém povinném ochlazení nemůže být řeč. Odplouváme co nejrychleji, míjíme zrádné mělčiny a s pocitem, že jsme „ťukli Kolumbii“ stáčíme směrem na Panamu. Markétka rychle ohřívá fazole s párkem, k tomu vejce a suchary. Jak nám je najednou dobře. Dopíjíme poslední tři piva, a díky pamatováku, kterým Markét disponuje, nacházíme poslední třílitrovku vína, která jak na potvoru pěkně zapadla a nebyla vidět. Leda, že by byla schválně tak uskladněná, ale to by nikdo z mé posádky určitě neudělal :) Pak si ještě pochvalujeme, jací jsme to správní námořníci, že ani po osmi dnech na širém moři, nemáme potřebu lozit starobylými ulicemi, tlačit se v houfu lidí, očumovat historické baráky, posedávat po barech u drinků, baštit místní speciality atd. Zkrátka jak píše pan Hartog: „a plout musí námořník“ :)

Chlapi ještě vytahují z gumáku chcíplou létající rybu a dělají z ní návnadu. Snad bude zítra k obědu ryba, ale moc v to nedoufám. Ještě nic zatím nechytili.

23.5.2011 PO

Po noci, kdy byl docela provoz, se opět probouzíme do horkého dne. Bezvětří a moře jak Tálinskej rybník. Před polednem vypínáme motory a já zkouším volat agentovi do Panamy. Všichni tvrdí, že je potřeba jej kontaktovat minimálně dva dny před připlutím. Když mu říkám, že připujeme až ve středu, tak odvětí, ať jsem v klidu a až budeme vyvázáni v maríne, tak ať zavolám. Zřejmě pohodář. Uvidíme, co na tu jeho pohodu řeknou panamské autority,

image

↑Pelikáni dokážou rozesmát, ale jsou výborní lovci               ↓Do této ponorky bych nevlez

image

image

↑Historické centrum Cartageny (Kolumbie)                                ↓Na hladině spící velryby

image

které prý na tom údajně trvají. Pak dáme koupačku na ochlazení těla. Pokud se namáčení ve vodě, která má 35,5stupně, dá říkat ochlazovací koupel. Pak opět startujeme, ale vzápětí zase vypínáme motory. Konečně jsou tady. A jak jsou pěkně vidět, leží líně na hladině a jen odfukují. Desítky kusů. Co? Přece velryby. Sice kulohlavci, tedy ty nejmenší, ale i tak je to zážitek. Pomalu se necháme snášet směrem k nim. Tak na 20 až 50metrů. Koukají na nás a jen funí. V tom tichu je to rachot, jak když chrápe celá rota chlapů. Foťáky jen cvakají. Ty nejbližší kusy však pokaždé zaplují pod hladinu. Ale je to fakt nádhera. Navíc jak je to moře úplně rovné, ta je vidět každý detail. Po nabažení opět startujeme a pokračujeme dál. Trochu měním kurz blíže ke břehu. Snad se nám podaří plout blízko vyhlášených ostrovů San Blas, které patří Panamě. Zde ještě žijí, ne zcela civilizací nakažené, poslední zbytky původních indiánů. Na kotvení a plutí v tomto soustroví je zapotřebí zvláštního povolení, ale když budeme jen na dohled a navíc z vnější strany, tak by si nás nemuseli autority všímat. A třeba bysme mohli i něco vidět. V noci nás napadly obrovské můry. Když jsem šel o půlnoci do služby, tak jsem se koukl v salonu na budík, který ukazuje hloubku. Údaj nešel vůbec přečíst, protože  na budíku seděla ta můra. Když jsem se ji pokusi vyhnat ven, tak jsem v kokpitu zahlédl dalších 5 exemplářů. Posléze se objevily další. Když jsem jednu praštil dvakrát tlustou rolí papíru, jen se otřásla a pokračovala v náletu. Asi měla helmu. Kéž by tu byl teď Mirek a trochu to tady vyčistil, ale kvůli tomu se mi jej nechtělo budit. Markétka po mně na službě také trpěla strachem, že ji sežerou. Až do rána se mi o nich zdálo.

24.5.2011 ÚT

Vstáváme už kolem sedmé, byť jsme šli spát před třemi hodinami. Blíží se totiž ty ostrovy San Blas. Pomalu se k nim přibližujeme a už rozeznáváme ostrovy i panamskou pevninu za nimi, která se tyčí tak do výšky 500metrů. Prohlížíme s Markétkou dalekohledem podrobně ostrovy, zda tam neuvidíme čluny pobřežní stráže, popřípadě strážců této „rezervace“. Nikde nic. Dost vraků lodí, které si evidentně neuvědomovaly nebezpečnost korálových reefů. Stačí podezřelá zpěněná vlnka na moři, k tomu mírné zahučení nenápadného příboje a hloubka klidně skočí třeba ze 30metrů na 0,5metru. Zde ovšem, kousek od nás, dosahoval příboj výšky tak 5-10metrů. Ze začátku jsem si myslel, že vidím v dálce plachty lodí. Koukám dalekohledem a pořád nechápu, že je chvilku vidím a pak mi zase zmizí. Jakmile se kousek přiblížíme, tak vyvaleně koukám na zpěněnou vodu, která doopravdy tryská výš než palmy na břehu. My jsme naštěstí v širokém průlivu a zde je příboj minimální. Dostávám odvahu a navigujeme přímo do prostřed souostroví. Sice povolení nemáme, ale je tu všude okolo dost zakotvených jachet, tak se jedna mezi nimi ztratí. Očekávám, že po snídani všichni zvednou kotvy a budou se přesouvat mezi jednotlivými ostrovy k jiným kotvištím. Ale každý si už asi našel vyhovující místo a během dne pluje po moři mimo nás pouze ještě jedna loď. Pomalu s velkou obezřetností si obkroužíme pár ostrůvků. Nádhera. Korálové reefy kam se podíváš. Desítky malých i větších ostrovů. Mezi nimi hotové bludiště. Bílé písečné pláže a za nimi hned sytě zelený porost palem a jiného šáší. Z něj křik ptáků a snad i jiné havěti. Robinson Crusoe hadra. Občas někde zakotvená jachta, ale živáčka nikde. Jen pár indiánů na vydlabaných kánoích loví ryby. Voda nám ukazuje desítky růných barev od hluboké tmavé modři, přes azurovou, tyrkysovou, světle zelenou až i hnědou. U té poslední je korál již přímo pod hladinou a loď se tam nesmí dostat. Nejlépe se pluje mezi reefy, jak jsem to pochytil v Karibiku, když je slunce přímo nad hlavou. Tedy kolem poledne. To paprsky dopadají skoro kolmo do vody a je vidět mnohem víc hlouběji. Když pak na přídi stojí zkušený námořník se zrakem orla, kterýmiž se to na naší lodi jen hemží, tak má kapitán potom o starost méně. Část posádky se opatrně vyptává kapitána, zda i nějaký ten nádherný neobydlený ostrůvek navštívíme. Napřed to zamítám, ale pak i mně příjde líto, nepobýt zde v této nádheře ještě chvilku. Takže nejenom že plujeme, ale nakonec si dovolíme bez povolení i zakotvit. V Chorvatsku by  nás během půl hodiny byla kontrola. Tady je zcela mrtvo. Jádro posádky se čvachtá kolem lodě a zbytek jde dobýt, prouzkoumat a následně i ostrov zabrat pro svoji přímou dědickou linii. Asi. Protože jinak nechápu, co může tak dlouho člověk dělat na šutru, byť plným kokosových palem, který má rozlohu tak 20 x 100metrů. Alespoň nám potom ukázali fotky, na kterých byla vyfocena palma a na ní visela za ruky přivázaná panenka. Byla už dost rozpadlá, takže tento wodoo rituál proběhl už před delší dobou, ale i tak to nahánělo trochu hrůzu. Trošku ten nádherný zážitek kazí přítomnost obrovského množství plastového bordelu, jak v moři, tak i na pevnině. Bohužel lidi jsou prasata a to co se dostane z lodí a i z pobřeží do moře, tak toho jsou tuny. Ti indiáni za to evidentně nemůžou. Vše tam přinesou proudy z celé střední Ameriky. Jedna rodina, otec, matka a dítě, připlula ve vydlabané kánoii až přímo k nám. Hned začali nabízet nějaké ruční výrobky. Na to však  naše základy španělštiny nějak nestačily. Dali jsme „náčelníkovi“ balíček cigaret, abychom mu napravili dojem ze zkaženého obchodu a byli jsme i rádi, když odpluli.  Pak jsme vyrazili po poledni dál. Do zátoky, se zajímavým názvem „Boží jméno“, kde jsme chtěli přenocovat, jsme dorazili až po západu slunce. To nám trochu zkomplikovalo příjezd. V elektronických mapách byla na vjezdu dostatečná hloubka, ale v papírových byl zase zakreslen reef s hloubkou jen 0,9metru. Tak si můžeš vybrat. No, s velkou opatrností jsme tím propluli a zakotvili. Z jedné strany břehu problikávaly světla nějakých baráků. Někde bylo zase občas vidět hořet oheň a i cítit nějakou pečínku. Chlálolili jsme se, že pokud to jsou kanibalové, což předci Karibů byli, tak už jsou alespoň po večeři. Pak jsme si rozdělili kotevní hlídky a šli spát.

25.5.2011 ST

V šest ráno již odplouváme ze zátoky, abychom byli tak kolem poledního v Colónu. Koukáme na břeh a v místech, kde jsme původně podle světel očekávali větší vesnici, bylo tak šest baráků. I tak nás to nadchne. Pak se snažíme vyplout na otevřené moře a tím se vyhnout nebezpečným skaliskům. Když tak koukám do mapy, všimnu si, že je možné proplout takovým průlivem, který sice není moc široký, ale odděuje od pevniny ostrov „Isla Grande“. Pomyslím si, že posádce ještě něco ukážu a namířím to tam. Nádhera. Po obou stranách průlivu dřevěné domky pomalované veselými barvami. Mezi nimi kostel, bary, restauračky. Nějaké výletní místo spíš pro místní. Tady včera kotvit, tak mohlo být mnohem veseleji. Pak ještě po cestě zaplujeme do zátoky Portobelo, kde stávala španělská pevnost a odkud vyplouvaly lodě naložené ukořistěným zlatem. Není divu, že se tímto stalo toto městečko cílem mnoha pirátských útoků a zůstaly spíš jen ruiny. Byť je to velice populární a asi  bezpečné kotviště. Pak už si to namíříme přímo na Cristóbal Colón. To že je hic, to už ani nepřipomínám. Navíc v tomto bezvětří je to až smrtelné. Na sluníčku ukazuje teploměr 46stupňů (pak jej raději schovávám, aby se neroztekl), v lodi je u větráků 32 a voda má stále

image

↑Po probuzení velryby naštvaně odplouvají            ↓Nádherné ostrovy San Blas (Panama)

image

image

↑Tyto ostrovy tvoří spolu s korálovými reefy hotové bludiště    ↓Čistá krása a nikde nikdo

image

svých 35,5stupně. Pak už vidíme vlnolamy před Colónem, kde kotví na rejdě desítky obrovských nákladních lodí. Samotný vjezd do Colónu mě tak trochu zklamal. Očekával jsem něco pompéznějšího, ale vše je podřízeno striktně nakládce, vykládce a transitu lodí přes kanál. Zato Shelter Bay marína nás příjemně překvapila. Cena nějakých 60USD za den bezpečného stání, včetně vody, pěkných sprch a toalet je odpovídající. Dokonce je k dispozici i bazén a klimatizovaná posilovna. Po vyvázání a přihlášení v maríně voláme našeho agenta. Ten přijíždí hned a veze s sebou dokonce už i 4lana, která budeme potřebovat ve zdymadlech. Vezme nám pasy, papíry od lodě, a že zítra zas přijede. Ještě s ním domlouváme jednodenní výlet pro chlapy, který hned bystře zařizuje na zítřek. Snad prý budeme zde čekat tak 3-4dny. Pak se jdeme vyspršit, nahazujeme klimatizaci a valíme do zdejší restaurace na véču. Večer vypínám klimatizaci, protože hučí jak blázen a navíc zas takový přínos nemá. Ve 21hodin už všichni uléháme zničení náročným dnem.

26.5.2011 ČT

Ráno v devět je tu chlápek, který přivezl pneumatiky. Ty použijeme na ochranu lodi v kanálu. Zároveň vyzvedává chlapy na vyjíždku. My s Markétkou jdeme na snídani (toust se skořicí, opečená slanina, vajíčka bez soli a javorový sirup) a čekáme na našeho agenta. Ten nakonec nedorazí a my stepujeme u lodi celý den. Chlapi se vrací z vyjížďky poměrně znechucení, protože prý neviděli nic víc, než co jsme spatřili předtím z lodě. Takže těch 150USD prý za to nestálo. Jediné pozitivum, že nám vrátili pasy a že zítra snad už přijde ten měřič, který má proměřit loď. Po změření lodě budeme už snad zařazeni do pořadníku. Jdeme opět do zdejší restaurace na večeři a opět uleháme před desátou.

27.5.2011 PÁ

Od rána čekáme na měřiče. Chlapi vyrazili do džungle, která začíná už v maríně. My s Mírou přeléváme naftu z kanystrů do nádrže. Dobereme až na druhé straně kanálu, kde je to prý mnohem jednodušší. Pak přivazujeme na bok lodi zapůjčené pneumatiky a dobíráme vodu. V tom strašném vedru je to zcela vyčerpávající. Ráno trochu sprchlo, a protože nějaké jelito nechalo otevřené okno v salóně, tak nás to i pěkně vyplavilo. O vysušení části lodě se postarala Markétka. Pak ale hned vylezlo sluníčko, bylo úmorné vlhko a dusno. Na infarkt. Toto tropické vedro se nedá s ničím, co jsem doposud zažil, srovnat. Klimatizace jede na plné pecky, ale znát je to jen u výstupu. O kus dál je zase už hic. V poledne stále nikdo nepřišel, tak voláme agentovi. Ten se diví, a že hned zavolá zpět. Obratem volá, že má špatné zprávy. Měřič přijede až zítra a tím se i posouvá přeplavba kanálu. Domlouváme s ním  alespoň krátký výlet do Colónu. Kolem druhé přijíždí pro nás auto a všichni valíme na výlet. Konečně poprvé vidím na vlastní oči Panamský kanál. Zrovna spouští loď a my musíme čekat, než vypluje z komory a teprve pak můžeme projet úzkou cestou těsně nad úrovní hladiny na druhou stranu břehu, kde leží Colón. Špičkový zážitek. Popojedeme přibižně kilometr a vidíme něco úžasného. Staví totiž nový kanál, který pojme i ty největší lodě na světě. Údajně by měl být hotov do roku 2015. Stavba je veliká jak krajské město. Pracuje se 24hodin denně, 365dní v roce. Vše je oplocené a v noci osvětlené obrovskými lampami. Je zde shromážděná neskutečná těžká technika. Všichni jsou oblečeni do ochranných prostředků včetně přileb, reflexních vest atd. V tom vedru to musí být na chcípnutí. Dokonce i místní ty pracovníky nazývají „heroes – hrdinové“. Musí to být milióny kubíků zeminy, které byly někam odvezeny. Pak vjíždíme do Colónu, hned na kraji jsou chudinská gheta. Musíme zavřít okna do auta, aby nebylo dovnitř vidět. Asi se to nedá srovnat s podobnými místy v Indii a podobně, ale i tak bych tam moc bez doprovodu pobývat nechtěl. Zastaví nám pak na pizu v jakési bezpečné čtvrti, kde na každém roku hlídají policajti či vojáci v neprůstřelných vestách a se samopaly. Pak se zastavíme v supermarketu nakoupit první část proviantu na přeplutí Pacifiku. Poměrně široký výběr a levno. Pak již po západu slunce jedeme do maríny. Část cesty vede džunglí. Zničeho nic uprostřed silnice tak dvoumetrový krokodýl. Myslím, že to vyvedlo trochu z míry i taxikáře. Opět zajímavý zážitek. Kousek před tím krokodýlem šlapali v trávě kolem cesty hledači krabů. Právě totiž prý začala jejich sezóna. Zajímalo by mě, zda na krokodýla natrefili, anebo ne. Pak sedíme na lodi u vínka, obklopeni přátelskou atmosférou a nepřátelskými moskyty, studeným vínem a horkým vzduchem. Zkoušíme na sebe patlat různé repelenty, stříkáme kolem sebe biolit a zapalujeme různé čmoudící tyčinky, které údajně působí proti moskytům. Vůbec nic snad nepomáhá. Kousance pomalu a jistě přibývají. Jen aby nebyl žádný nakažený malárií. Pak se osprchujeme čerstvou studenou vodou přímo na lodi a upadáme spíš do mdlob než do spánku.

28.5.2011 SO

Chlapi opět zmizli do džungle a my se s Mírou, který už se mezitím z džungle vrátil, pouštíme do opravy toho přívěsného motoru. Toho, co jsme tak pěkně oddělali na Martiniku. Sotva jej vytáhneme a zabereme s ním skoro celý kokpit, přichází měřič. Domluva s ním byla strašná. „Year“ nečetl jako „jír“, ale jako „džeár“ a tak dále. Když pak ještě chtěl půjčit metr, aby mohl změřit loď, tak to už bylo doopravdy na pováženou. Měřící pomůcky by snad měl mít svoje, ne? No, snad ale vše dopadlo dobře. Teď jen nevíme co dál. Snad se ozve agent. Pak jsme opět vytáhli ten motor a s velkou radostí jsme jej rozhýbali. Teď už jen jej vyzkoušet na vodě a bude vše OK. Poté jsme zašli na oběd a pak na chvilku do bazénu. Odpoledne ještě kontrola a dolití oleje v hlavních motorech  a pro dnešek snad padla. Celý den prší, jen kolem oběda svítilo sluníčko. I tak je stejně hic. Večer volá agent, že v úterý valíme. Halelujá

29.5.2011 NE

Přes den si zamlouváme taxikáře a jedeme opět do města na nákup proviantu. Tím trochu ten den zabijem. Jinak poléháváme na lodi v místech, kde je trochu stínu. Utíká to pomalu.

30.5.2011 PO

Čekáme na agenta, kterému dopoledne vyplázneme 1600 USD za proplutí kanálu a 450USD za tři čmoudy, co budou držet lana. Pak konečně jdeme vyzkoušet bazén. Možná jsme to měli udělat dřív. Po krk ve sladké vodě se dá ten hic přežít lépe. Na večír děláme menší rozlučku s našimi dvěma spolucestujícími. Za kanálem nás opustí, zůstaneme jen už tři.

31.5.2011 ÚT

Tak konečně je to tady. Dobíráme vodu, poslední úpravy lodě a čekáme na agenta s čmoudama. Ten má samosebou zpoždění, tak po 14.hodině vyrážíme docela ve stresu, 

image

↑Stále San Blas ↓Pravá indiánka připlula prodávat korálky, dolary neznala. Šťastná to žena.

image

image

       ↑  I toto se může stát  ↓

image

abychom nezmeškali lodivoda. To by se musela celá procedura opakovat, včetně placení. Po třetí jej naloďujeme, docela sympatický mladík s velkým přehledem o Evropě, byť v ní nikdy nebyl. Blížíme se k prvním třem zdymadlům, která nás vyvrhnout na Gatúnské jezera. Máme štěstí. Spolu s námi sice pluje velká loď, ale za ní ještě pluje loď Panamského kanálu, která distribuje naftu. K ní se můžeme vyvázat a tím nemáme žádné starosti s ubíráním délky lan, když v těch zdymadlech stoupáme. Vše obstarává její posádka. Tudíž čmoudi sedí, telefonují a pospávají na palubě. Lehce vydělaných 150USD. V poslední komoře mi nedovolí lodivod couvnout a vzdálit se od té lodě. Má plout přímo. Nějak ale nepočítá s proudem, který nás neustále tlačí na tu loď. Naštěstí vše zadrží gumové odražeče (fendry) a půjčené pneumatiky. Sice asi jedna upadne, ale to nějak nevadí. Pak plujeme k velkým gumovým bojím na jezeře, kde se máme vyvázat. Lodivod mi vysvětluje, že jsou vyrobeny z měkkého plastu a určeny přímo pro jachty. Prásk! Měl pravdu, doopravdy jsou vyrobeny z měkčené gumy. Nějak všichni vpředu zapomněli ukazovat, kde ta bóje přímo je. Nic se však nestalo. Pak nás lodivod opouští, my pokecáme s jedním čmoudem o politice a jdem spát. Ještě nás rozesmálo, že jeden z nich povídá „uf, to nejtěžší máme za sebou“. Přitom nehli ani prstem. Dokonce  některé informace byly zajímavé: důchody jsou tak od 400 do 1500USD měsíčně, náklady na elektriku 20USD měsíčně, dotovaný plyn atd. Jídlo velmi laciné, to tvrdí i oni. Je ty čmoudy prý trápí nejvíce, že je tady velká korupce (koho to netrápí a kde není) a vše patří Evropanům. Myslím, že by oni z toho tady uděli brzo druhé Haity. V kanále prý dělá vetšina Kanaďanů, Holanďanů, Mexičanů, proto taky funguje a nese do státního rozpočtu 50% ročně, jak tvrdil lodivod. Rybářství mají pod palcem Italové a Řekové, zlato Arabové. Jestli jsem to dobře pochopil, tak i prezident je původem Evropan.

1.6.2011 ST

Vstáváme v šest ráno a očekáváme netrpělivě dalšího lodivoda. Opět mám štěstí na docela pohodového chlápka. Ten vysílačkou zjišťuje, v kolik nás pustí do dalších zdymadel a přikazuje plnou rychlost. Plujeme naplno uzkým klikatě vytyčeným kanálem přes celé obrovské jezero. Co tak půl hodiny proti nám obrovská nákladní loď. Zvládáme to však bravurně. Všude na břehu probíhají různé výkopové a odbahňovací práce. Ten kanál musí dávat práci obrovskému množství lidí. V poledne připlouváme  k vytouženým zdymadlům Pedro Miguel a Miraflores. Ty nás spustí do Pacifiku. Posíláme smsky, že nás můžou ostatní sledovat naživo díky webové kameře. Snad jsme tam vidět. Před Miraflores nás lodivod honí z jedné strany na druhou tolikrát, až zkrátka vrazíme do jedné obrovské ocelové bóje. Vypadá to, že se snad nic nestalo. Pak konečně vplouváme do vod Tichého oceánu. První dojem nic moc, protože to stejně pořád vypadá jako bychom pluli po řece. Opouští nás lodivod a pak se pokoušíme přistát na benzince. Tam nás však díky velkému vlnění nepustí. Začínáme mít černochů plné zuby, protože jen řvou, dělají zmatek, nepomáhají a ještě se dožadují spropitného. Všechny i naše dva dosavadní spolucestující vysazujeme do člunu, který plul kolem a pryč. Bohužel štěstí nás opouští. Do maríny nás nepustí, že mají obsazeno. Evidentně tam místo je, ale kotví tam samej velkej motorák. Stěžně od plachetnic jsou tam jen tři. Asi je to jen pro bohatší vrstvu Panama City. Tak plujeme na kotviště. Řešíme co s naftou, vodou a posledními nákupy. Zkoušíme odsolovač vody. Pokud by dával dostatek vody, tak bychom vodu nepotřebovali dotankovávat. Naftu nějak nataháme v kanystrech a nákup zařídíme přes taxíka. Z desolinátoru neteče ani kapka, snad to přímo valí vodu do tanků, ale spoléhat se na to nemůžeme. Spouštíme gumový člun a jedeme na průzkum břehu. Tam zjišťujeme, že vodu bychom po kanystrech natahali ze břehu. Sice máme jen 5ti litrové od vína, i tak můžeme být rádi. Dále nás na molu překvapí naši dva bývalí spolucestující. Letí až v sobotu, tak že by se alespoň jednu noc ještě u nás vyspali. Jak nás našli? Po večeři v první restauraci plujeme zcela zničení dlouhým dnem na loď. Velmi rychle nás však z letargie probírá zjištění, že se nám díky desolinátoru dostala do tanků se sladkou vodou mořská vody a je to nepoživatelné. Tak s pocitem, že jsme přišli o cca 500litrů sladké vody, jdeme spát.

2.6.2011 ČT

Ráno s překvapením zjišťujeme, že všechny lodě, které zde kotví, mají v 8.00 briefing přes vysílačky. Jedna loď peče pro ostatní chleba a bere si tak objednávky, druhá sbírá z lodí, které mají zájem, prádlo do čistírny, další radí kde si nechat co opravit atd. Nádhera. Celé to diriguje nějaký chlápek, vše je přehledné a jasné byť samozřejmě kompletně v angličtině. Mělo nás však trknout, proč servis, na který jsme zvyklý v normálních civilizovaných marínách a kotvištích, si tady organizují lodě sami mezi sebou. Od místních je tu nabídka pouze na taxíka a pár hospod. Zde by se podnikalo, takových mezer na trhu. Jen trochu chtít. Pak tedy i my hlásíme požadavek na naftu a vodu. Dostalo se nám odpovědi, že je pro nás nejlepší si zaplout do Maríny Flamenco, to je tam, kde nás včera odmítli, a tam vše dobrat. Jen se musíme prý telefonicky nahlásit, oni nám sdělí, za jak dlouho můžeme vplout dovnitř a pozor, po zavírací době nic nedostaneme. Tak na nic nečekáme, zvedáme kotvy a před devátou již kotvíme před marínou. Volám tam, a že prý za hodinu. OK. Mezitím Markétka, zrovna když s Mírou špekulujeme co s tím desolinátorem, zjišťuje, že voda v tancích už není slaná. To nám hlava nebere. Za hodinu zase volám, ale že prý jsou velice zaneprázdnění, tak za půl hoďky. Jejich fráze „very busy“ se později Mirkovi tak zalíbila, že se ji hned naučil. Nebudu to natahovat, nechali nás tam takhle vycukat do půl páté večer. Díky tomu jsme vůbec nemohli jet nakoupit a tak dále. Co hodinu jsem tam volal a pořád to stejné. Když jsme takto přišli o celý den, tak jsme konečně byli vpuštěni. Rychle jsem se učil nové fráze ze slovníčku „Sprostě v šesti jazycích“, který jsem si před odjezdem pořídil, a že tam hned po příjezdu řeknu někomu něco moc pěkného. Bohužel nebylo komu. Museli jsme si vše obstarat sami. Jen nakonec jakýsi mongoloid pak opsal čísla z měřáků a dovedl mě do kanceláře, kde ti zase za nic nemohli. Alespoň máme naftu a vodu. Pak plujeme zakotvit, bohužel kotva se třikrát nechytne a než konečně drží, tak je po osmé večer. Díky tomu, že kotvíme v noci, zjišťujeme, že nesvítí přední červenozelené navigační světlo. Další problém. Kompletně vyřízení a vynervovaní z čekání jdeme spát. Na nákup už nebyly síly. To co běžně trvá půl hodiny, nám díky čmoudům sebralo dvanáct hodin.

 

 

 

image

↑Lodě kotvící na rejdě před Panamským kanálem   ↓Všední tvář panamského městečka

image

image

↑Italská pizza v libanonské restauraci v panamském Colónu ↓Toto je pouze o kilometr dále

image

3.ETAPA: BALBOA (Panama) -  PORTO AYORA na SANTA CRUZ (Galapágy) – TAIOHAE na NUKU HIVA (Markézy) – APIA na UPOLU (Samoa)

image

Upluli jsme 5869nm za 44 dní a to pouze ve třech lidech. Toto byl jeden z hlavních důvodů této plavby, a to přeplutí Tichého oceánu. To se nám podařilo a můžeme tvrdit, že už snad nikdy více to nebude zapotřebí. Musíme uznat, že počasí nám přálo. Tedy hlavně vítr. Nedostali jsme se do žádného bezvětří a cesta plynule utíkala. Také se nám vyhly kdejaké bouřky, vichřice atd. Ale ta ztráta času je obrovská. Koukat v kuse přes 40dní na širý oceán, tak to se fakt omrzí a nic moc to člověku nepřinese. Dle mého, je užitenější strávit čas jiným způsobem poznání. Přesto jsem hrdý, že jsme to dokázali a myslím si, že je to docela vytrvalostní, logistický, námořní i lidský osobní rekord.

O Panamě jsem napsal v předchozí kapitole, že doufám v další návrat. Toto však už tak neplatí pro Galapágy. Jsem strašně rád, že jsme je navštívili vzdor všem obstrukcím a varováním. Ale poněvadž nejsem zanícený biolog, zoolog či geolog, tak asi jednou stačilo. Zvířata i krajina jsou úžasné, ale tam, kam člověk bez povolení může, je to takový Disneyland pro turisty. Navíc člověka deptají někřesťanské poplatky za všechno, co zpoplatnit lze. Co se týče Markéz a následně i Samoy, tak to jsou úžasné sopečné ostrovy, plné zeleně. Lidé tam žijí poklidným životem. Příroda nádherná. Ale po týdnu by tam člověk asi zešílel nudou.

3.6.2011 PÁ

Ráno se opět, snad už naposledy, loučíme s našimi spolucestujícími a bereme taxíka na nákup. Panama City by možná za jednodenní prohlídku stála. Ti naši dva turisti však tvrdili, že když se vraceli z letiště, tam to bylo hrozné. Z dálky jsou to desítky obrovských mrakodrapů, ale mezi nimi dole je to prý pěkný bordel. Když jsme na to po dvě noci koukali z kotviště, které je přímo proti mrakodrapům, tak to byl docela pěkný pohled. Tak si raději ponecháme v mysli pěkný výhled a nebudeme jej konfrontovat s realitou. Výběr v supermarketu obrovský, takže jsme měli plné tři velké koše. Bodejť, taky skoro na dva měsíce. U pokladny jsme vyndali plechovková piva, která tu jsou po šesti kusech v balení. Pokladní každé pivo v balení přepočítávala prstem stylem jedna, dva, tři....šest. Pak byly třeba dvě balení stejného piva. Dala si je vedle sebe a už pěkně jela jedna, dva, tři.....dvanáct. Zlaté časy Huckleberyho Finna, kdy po ráně bičem si dotyčný(á) zapamatoval mnohem více. Cenově je však Panama velmi příjemná. Nechtělo se nám věřit, že se všichni i s nákupem do toho auta vejdeme, kór když po prvním košíku byl plný kufr. Ale udělali jsme  z toho Porsche, jak jsme seděli na vozovce, a už jsme valili zpět na loď. Tam vše vytahat, nanosit ke gumovému člunu, dvakrát se otočit a navozit vše k lodi, vytahat, uklidit, fofrem na břeh na poslední jídlo a najít wifinu. Našli jsme pěknou kolumbijskou restauraci, kde jsme si teda pošmákli, pak u nějaké hračkárny konečně signál wifi. Stáhli jsme počasí, znovu na loď, poslední přípravy. Výměna prasklé žárovky u navigačního světla, bohužel neměli 25W, ale jen 5W. Jsme jak bludičky, ale aspoň něco. A pryč!!! Po třech hodinách jsme stále viděli na místo, kde jsme kotvili. Silný protivítr, protiproud, vlny atd. Neustálé tropické přeháňky, kdy není vidět na dvacet metrů a my se musíme prodírat kotvištěm s desítkami obrovských nákladních lodí. Nakonec však necháváme v noci Panamu City za sebou a probíjíme se Panamským zálivem směrem za lepšími zítřky. Moře poměrně neklidné. Spát se více méně nedá.

4.6.2011 SO

Ranní službu mám od 4-6. Před šestou přichází Markétka, a že se v tom smradu nedá spát. Tvrdím, že jak se vyspím, tak se na to kouknu. Má však pravdu, v tomto smradu spát nejde. Příčina je objevena rychle. Neodtéká odpadní tank, kam vedou vždy oba záchody z každého plováku. Už je tak plný, že někde přetíká a nám to prosakuje u dveří. To je na infarkt. Tak opět nastupuje silná dvojice Pat a Mat. Napřed otvíráme vrchní vyústění tanku, které slouží k případnému vyčerpávání a je umístěno na palubě. Dole pak splachujeme a snažíme se exkrementy vytlačit nahoru s tím, že se snad uvolní zacpané spodní vyústění, které vede přímo do moře. Po palubě tečou exkrementy v různém stádiu rozkladu plus zbytky toaleťáku. Markéta to polévá kýblem a splachuje to pryč do moře. Smradu, že by to zabilo i tchoře. Výsledek se však nedostavil. Musíme odšoubovat boky plováků a dostat se k tomu tanku. Ten je tak pár minut před vybouchnutím. Jak starý ten obsah v něm může být? To nevíme, ale je toho přesně 70litrů. Povolujeme revizní zátku, vše teče po nás, po stěnách a policích dolů pod podlážky, které tvoří podlahu. Po pár pokusech s hadicí už nic jiného nezbývá. Odvážný Míra zkušeně kontroluje absenci zlatých prstenů a hodinek na pravé ruce a ta pak mizí v tanku. Kupodivu mu ji nic neukouslo a dokonce rychle zajišťuje propustnost spodního výtoku. Máme vyhráno. Ještě raději kontrolujeme i druhý tank v protějším plováku. Pak už přímo lezeme do oceánu se vykoupat. Je to tak i naše první koupačka v Pacifiku. Chudák Markétka teď musí vše dezinfikovat a vyčistit. Přesto je stále ten smrad všude cítit. I když už mnohem méně. Pak vidíme skákat velkého rejnoka, který právě něco lovil a vedle lodi se nechává unášet obrovská želva. Tu bychom asi ani neusnesli. Takže polévka nebude :).

image

   ↑Běžní obyvatelé Shelterbay maríny, kde jsme čekali na půjezd Panamským kanálem ↓

image

image

↑Džungle pohlcuje svědky přítomnosti USA v Panamě   ↓I čekání se dá příjemně zpestřit

image

Odpoledne přichází pár prudkých přeháněk (alespoň se spláchne pořádně i ta paluba) a my pomalu vyplouváme z Panamské zátoky na širý Tichý oceán.

5.6.2011 NE

Nad ránem máme upluto již celkem 6000nm (cca 11 100km). Pak ustává vítr a my dopoledne motorujeme směrem na jih, protože z jihozápadu, kde leží Galapágy, je silný protiproud. Ten by snad dle dostupných údajů měl nad rovníkem skončit. Pak bysme mohli využít naopak příznivého proudu. Také potřebujeme dobýt baterie. Od té doby co jsme pustili v Panamě desolinátor, tak generátor pořád valí proud do něj a ne do baterek. Studuji návody (zde se ukazuje pravdivost starého čínského moudra „obrázek je jako tisíc slov“) a pak jdeme metodou pokusu a omylu. Kolem druhé už desolinátor valí sladkou vodu a generátor dobíjí baterie. Pat a Mat opět zvítězili. Markétka využívá dostatku sladké vody a pere prádlo. Pak dělá na pozdní oběd výbornou brokolici na mozeček a posloucháme k tomu v rámci vzdělávání „Toulky českou minulostí“. Dáváme si také jednoho ze tří Bernardů, pravé české pivo, které jsme koupili v pravé Panama City. Stále je zataženo. Východ a západ slunce jsme snad neviděli od Atlantiku. Vzduch je kolem 30st, a voda pomalu klesá. Už má jen 33st.:) Je vidět, že se blížíme ke studenému Peruánskému proudu, u nás známějšímu pod jménem Humboldtův proud. Prádlo ne a ne venku uschnout. Pomalu se zvedá vítr a nám tím rychlost. Voda už jde i přes palubu. Tak jej sklízíme a děláme si sušárnu z jedné prázdné kajuty, která zároveň slouží i jako sklep, protože tam máme na posteli rozložené brambory, cibuli, česnek atd.

6.6.2011 PO

Už dva dny nás sleduje jeden racek. Včera se už odvážil sednout si na loď a dnes nad ránem se nechal i od Míry pohladit. To vše potuď je moc hezké, jen nechápu, proč každý pták, který poctí naši loď svojí přítomností, musí trpět tak strašným průjem. Ráno byla půlka lodi k nerozeznání. Racek si intuitivně sedl na střechu, kde jej asi ta sračka překvapila. Do toho přišla v noci slabší přeháňka, ta rozmočila ta hovna a udělala z nich černozelenou souvislou pokrývku o velikosti cca 2-3 m2. Padlo na to asi dvacet kýblů vody a výsledek nic moc. Z dálky musíme vypadat, jako bychom měli maskovací nátěr. Shodli jsme se, že ten Pacifik je od začátku „vo hovně“. Vždyť nic jiného pořádně ani neděláme, než řešíme záležitosti spojené s exkrementy. Racka se však odehnat nepodařilo a tak si stále lebedí na střeše a sere dál. Byť už ne v takových dávkách. Uvidíme ráno. Dle předpovědi se měl vítr uklidňovat, ale nějak to úplně nevyšlo. Jsme jen nějakých 180nm od rovníku, ale už bychom potřebovali zahnout na západ. Blížíme se čím dál více pobřeží Kolumbie a Peru. Pokud se nic nezmění, tak zítra asi budeme už muset stáhnout plachty a jet na motor přímo proti větru. Markétka usoudila, že je potřeba spotřebovat toustový chleba, než se skazí. Tak na oběd byly zapečené toasty se sýrem a šunkou a večer, protože jsme nedopatřením koupili i toustový chleba na sladko s hrozinkami, tousťák s marmeládou. 

 

 

7.6.2011 ÚT

V noci přehazujeme plachty na druhou stranu, vítr se trochu stočil, mohl by nás pustit více na západ. Při přenastavování hlavní plachty se nám ji podaří přešponovat, což způsobí naškubnutí prvního reefu (lana, které drží plachtu zmenšenou o jeden stupeň). Musí to do rána vydržet, po tmě to budeme těžko spravovat. Hned máme úkol na další den, kromě opětovného úklidu totálně posrané střechy od racka. Nad ránem přestává foukat, motorujeme. Je klid, tak trochu naspáváme deficit. Kolem poledního s Mírou spatřujeme v dálce podivný člunek. Upozorňuji na ni Miloška. Ten si hned vybaví odstavec z průvodce Pacifikem, má se jednat o lodě, které by měly upozorňovat na natažená lana s háky na lov tuňáků, případně jachtaře z propletenců těchto lan vyvést. Než mi pár větami popíše, o co se jedná, jsme v nich! Barevná lana cik cak kolem nás. Naštěstí máme spuštěné centerboardy (spouštěcí kýly umožňující plavbu ostřeji proti větru), které lana zachytily a zabránily tak namotání lan do šroubů. I tak je na nějakou dobu o práci postaráno, než se podaří loď ze spárů motanců vyprostit. Oběd se tím posouvá až na odpoledne. Pochutnáváme si na hotovce ještě z domova s rýží a spoustou zeleniny (musíme ji rychle zkonzumovat, rychle se kazí). Po poobědovém odpočinku se pouštím za Miloškovi asistence do opravy zmíněného reefu. Je to otázka několika minut, plachta je připravená na vytažení (až bude foukat). Je potřeba se umýt. Čistí, vyšamponovaní, ve vypraných tričkách a prádle – to je pocit! Do čištění střechy se nám již nechce, úkol přenesen na další den. Raději si pouštíme vzdělávací program Toulky českou minulostí a hrajeme karty.

Ty tuňákové sítě jsou dlouhé kilometr i víc. Je to rozházené cik cak, jak pavoučí síť, nemají je ani pořádně značené. Když jsem tedy musel do vody, abych to rozmotal, nebylo úplně veselo. Přece jsme jenom už ve vodách, kde plave spousta lidomlsných tvorů. Přesto se nedalo nic dělat a šup tam. Už také přibývá opět spánkový deficit. Prospané hodiny se dají počítat na prstech jedné ruky. Také nám máme strašně špatný příjem na počasí. Je to nečitelné. Z celé mapy severovýchodního Paciku je čitelný jen čtverec severozápadně nad Panamou, kde je upozornění na možnost vzniku hurikánu. To není moc povzbudivé. Je to sice skoro 1000nm od nás, ale i tak ať už jsme za rovníkem. Tam na nás nemůžou. Tyto hurikány se sunou na severozápad a občas zasáhnou i Hawai. Alespoň, že tyto severovýchodní pacifické hurikány jsou v průměru tak 4x menší, než ty známější v Karibiku. Tyto mají v průměru nějakých 250km, za to ty karibské klidně přes 1000km.

8.6.2011 ST

Přes noc stále plujeme na motor. Před druhou hodinou po půlnoci nás Míra trochu vyděšeně budí. Prý máme návštěvu. Připlul člun na 30m k lodi a osvítil nás světlometem. Než se s Miloškem vyhrabeme nahoru, je po divadle, dál se nic neděje. Trochu nervozní znovu uléháme. Při mé ranní službě je klid, až najednou rychle zpomalíme, motor divně zvučí. Chvíli počkám, ale pak mi to nedá a jdu vzbudit Miloška s dotazem, co mám dělat. Potvrdil mi moji úvahu, abych nastartovala i druhý motor, asi jsme se dostali do nějakého protiproudu, proto tak razantní zpomalení. Ale bohužel to nebyl protiproud. Po asi půlminutovém chodu motoru se loď s rachotem roztřásla. Urychleně motor vypínám. Chlapi jsou v tu ranu vzhůru a vybíhají, aby zjistili, co se děje. Po chvíli uvažování, o co mohlo jít, se opětovně přihnala

image

↑Lodivod vysvětluje průjezd zdymadly    ↓Vjezd do prvního zdymadla. Sen se začíná plnit

image

image

↑Vyvázáni v prvním zdymadle             ↓Třetí zdymadlo a 30metrů nad oceánem (v pozadí)

image

návštěva. Teď už dobře víme, že jde o „strážce“ lovných lan. Na oba šrouby jsme totiž lana namotali a táhli za sebou jejich několikaset metrový propletenec. Tentokrát tomu centerboardy nezabránily. Ti lanaři anglicky nemluvili, tak s nimi byla těžká domluva. Lana jsme se snažili všelijak s pomocí háčku uvolnit, ale nepodařilo se. Podebírají je tedy sami a přeřezávají je. Nám ale na šroubech lana zůstavají. Je ještě šero na to, aby se s tím teď něco dělalo, tak vytahujeme přední plachtu a pomaličku se bez jediného motoru suneme. V 9 hod začíná akce s velkým A! První se potápí Milošek, aby lana odmotal nebo odřezal. Když se potopí, zjišťuje, že situace je horší, než jsme doufali. Na jednom motoru je zaseklá kromě kluba provazu i celá boje (spíš černý platový kanystr, který měl funkci boje plnit). S nožem jde na to. Boji se daří uvolnit. Na řadu přicházejí motance. Najednou z vody s bolestí vyskakuje. Je požahaný. Asi medúza. Zranění rychle potíráme slivovicí. Trochu se mu ulevilo. Na další pokusy se už přiobléká, navléká triko, tepláky, ponožky, šátek na hlavu a krk, aby zabránil požahání. Ani to nepomohlo. Vynořuje se s dalšími zásahy potvorou. Všechno ho pálí, stěžuje si na uzliny v podpaží, není mu vůbec dobře. Začínám chytat nerva. V lékárničce vyhrabu tablety na alergii a jodisol na desinfekci. Přesto mi to nedá a jdu volat Andrejce. Zodac by měl  zabrat, vzít ještě jednu tabletu. Za pár minut se mu ulevuje a mě padá obrovský kámen ze srdce. Měla jsme strach. Pozorujeme vodu a zjišťujeme, co je příčinou zranění. Maličké blankovité bublinky s modrým řetízkovým ocáskem (v některých případech i hodně dlouhým ocasem). Prý se jmenují man of war (muži války). Míra sbírá odvahu. Přichází na řadu náš hrdina. Jde to zkusit. Zdá se, že na něho ty potvory nejdou, aspoň to tvrdí. Má obrovskou vytrvalost, zkouší se ponořit znova a znova, má úspěchy, po kouskách lana odřezává a odmotává. Po několika pokusech jdou bubliny i po něm, i Míra je požahaný. Potíráme ho dle Igorovy rady octem. Naštěstí nemá takovou reakci jako Milošek. Nabádáme ho k odpočinku. Na jeden motor již můžeme plout, díky jeho zásluze, popojíždíme. Pouštím se do vaření, musí být vyčerpaný a vysílený. Občerstven pivem a pár hlty slivovice se chce opět pustit do práce, odmítá jíst před potopením (což je vzhledem vynakládanému úsilí ve vlnách a proudu pochopitelné). Zvládl to. Vyčerpaný, unavený, ale podařilo se mu motory uvolnit tak, že po pěti hodinách makačky opět plujeme dál. A rackovy výkaly se stávají úkolem zítřejšího dne :-)

Celkem jsem byl ve vodě třikrát. Již na poprvé jsem dostal žahadlem po noze. Potřeli jsme to slivovicí, naskočil puchýř a vcelku bolest přešla. Podruhé už mě to vzalo přes krk a po ruce. To už pálilo jak čert. Tak jsem se raději navlékl do ponožek, tepláků, trička, šátku atd. Vypadal jsem jak hastroš, ale aspoň větší část těla byla chráněna. Bohužel jsem si vzal jen triko s krátkými rukávy. Dostal jsem takové rány, jako by mě někdo polil kyselinou. Ihned jsem vylezl ven a to bylo štěstí. Byť jsem byl uvázaný na laně, tak po minutě mi přestaly fungovat ruce. Měl jsem pocit, jako by mi je někdo ustřelil u ramenou. Horko těžko by mě bezvládného tahali nahoru. Okamžitě se probudily ty předchozí popáleniny. Motal jsem se po palubě, nešlo sedět, nešlo ležet. Hrozný pocit. Svině má v průměru 1-3cm a až metr dlouhé žahadlo a evidentně by to člověka zabilo, pokud by nemohl vylézt z vody. Pak nás tedy zachránil Míra. Přemýšleli jsme, zda se snažit uvolnit šrouby tady v mírném vlnění, ale spálícími potvorami. Nebo počkat do klidné zátoky na Galapágách, kde zase jsou rejnoci, žraloci a lachtani a kdoví co ještě. Raději jsme zvolili tu variantu okamžitou. No zkrátka, ten Pacifik se s námi nechce vůbec kamarádit. Je to již 7dní, co v něm dlíme a neustále jen problémy. Počasí moc nepřeje, loď má své mouchy a ještě ti civilizace háže klacky pod nohy (či spíše pod kýl). Jsme už utahaní jak psi.

9.6.2011 ČT

Plujeme proti dvěma proudům a vlny chodí z různých stran. V noci se nedalo spát. Rany do trupu a mlácení lan nedovolily zavřít oko. Jestli jsem spal tři hoďky, tak to je moc.  V poledne vytahujeme plachty a doufáme, že se plavba uklidní. Zrychlila se, to jo. Moc se však neuklidnila. Alespoň se přibližujeme Galapágům. Jsme rozhodnuti tam zkusit zaplout. Všichni nás varují před byrokracií a strašnými poplatkami, ale snad to nebude tak hrozné. Navíc tak jako tak potřebujeme dobrat naftu. A pokud by se nám podařilo něco i dokoupit, houby zle. Plujeme kousek od rovníku, teď jsme asi jen 100km na sever. Když dobře tak v neděli, nebo v pondělí bychom tam mohli být. Vítr se už alespoň ze severozápadního stočil na jižní. To nám přeje do karet. Taky občas sluníčko se na nás usměje. Dokonce snad už i dva dny nepršelo. Tak uvidíme, jak dlouho to vydrží. Teď si všichni jen lížeme rány a odpočíváme. Markétka se snaží spát, já mám službu a Míra pankáč odpočívá v kajutě. Proč pankáč? Protože jak včera hrdinsky odřezával ta lana a musel se snad padesátkrát potopit pod loď, tak se pořád díky vlnám bouchal do hlavy. A jelikož je loď pod čarou ponoru potřená takovou speciální modrou barvou, která zabraňuje škeblím se uchytit boku lodě, ale lze lehce setřít, tak má Míra vlasy na půlce hlavy úplně modré. Bílé vousy, pak spánky a týl také bílý, ale temeno celé modré. Ještě jak mu ty vlasy vyrostly, tak má účes jak Rot Stewart. Až mi skončí služba, tak také zalezu. Snad trošku naspím do zásoby.

10.6.2011 PÁ

Tak zase o nějakém vyspání nemůže být ani řeč. Alespoň nám to pěkně fičí. Vítr má sílu i správnou rychlost. Za 24hodin jsme podle mne upluli rekordní vzdálenost 164nm. Držíme se spíš západního kurzu, a proto se k rovníku přibližujeme pomaličku. Teď je od nás necelých 60km. Směřujeme mezi galapágské ostrovy San Cristóbal a Santa Cruz. Pouze zde můžeme poprvé na Galapágách (jinak též správně Archipiélago de Cristóbal Colón, tedy Soustroví Krištofa Kolumbuse) přistát. Zde se musíme celně přihlásit a zaplatit příslušné poplatky. Pokud bychom chtěli plout na další ostrůvky, těch větších je dalších 11, tak na to musíme mít speciální povolení, jejichž vyřízení samo sebou stojí další poplatky a hlavně i čas. My bychom měli obdržet povolení na 72hodin, kdy tedy můžeme u jednoho z těch dvou ostrovů kotvit,  vylézt na břeh a popřípadě dokoupit zásoby. Většina jachet, které využívají tohoto speciálního 72hodinového povolení, pluje k ostrovu Santa Cruz do zátoky Academia, o což se pokusíme i my. Hlavní „město“ je sice na druhém ostrově San Cristóbal, kde je i lepší a bezpečnější kotvení, není tam takový nával, ale zato tam toho není moc k vidění. Proto zkusíme Academia Bay, už jen kvůli želvám, pro které je tu chovná stanice. Jinak prý, ten kdo pluje na plachty a nepoužívá motor, tak toho dost vidí už na moři. Chtělo by to konečně zase něco zajímavého vidět. Teď se nám vše živé, kromě racka, vyhýbá. Dvakrát třikrát nás navštíili tady v Pacifiku místní delfíni, kteří jsou dost tmaví a také značně velicí. Jinak skoro prd. Zprovoznili jsme opět desolinátor a doplnili vodu. Přece jen na takové cestě není vody nikdy dost a člověk neví, kdy to může přestat fungovat. Přitom jsme si dopřáli i krátkou sprchu. Tak to byl po douhé době kýblování opět nádherný zážitek. Rackovy střevní výtvory

  image

↑Lodě se v kanále těsně míjí skoro v plné rychlosti. Čas jsou peníze ↓Gatúnské jezero image

image

↑Jižní Amerika nalevo, Severní Amerika napravo               ↓Ta voda dole už je Tichý oceán

image

jsme opět neuklidili s ohledem na bezpečnost. Skáčeme díky rychlosti po vlnách a voda za námi jen vaří. Taky možná důvod, proč jsme doposud nic nechytili. Od té doby, co jsme se poprvé zamotali do těch tuňákových sítí, tak nám zůstalo za prsty jako trofej jedno dlouhé lano s háčkem. Ze začátku jsme jako návnadu používali kus barevného igeliťáku, teď je však návnad dostatek. Jen za dnešní noc byly na palubě 4 létající ryby a 6hlavonožců. Všichni si stejně asi v duchu přejeme, abychom raději nic nechytli. Co bysme s tím dělali. A jak říká Míra: „no nemysli si, ono je taky umění za takovou dlouhou dobu nic nechytnout“.

11.6.2011 SO

Přes noc se již dalo trochu spát, protože jsme zvolnili na rychlosti. Zmenšili jsme plachty a tolik to neskákalo. Není kam spěchat. Galapágy nejsou navigačně vůbec jednoduché, a proto tam chceme plout pouze ve dne. Mám podle mne jednu z nejnovějších námořních map Gapalág, kde je i zvýrazněno, že zde zakreslené polohy ostrovů neodpovídají satelitní navigaci a mají se stále provádět ruční náměry pro upřesnění pozice. Jen pro příklad: jedním z malých ostrůvků je i ostrov Darwin a u něj je poznámka „poloha Darwinu je hlášena přibližně 2 míle severně od zakreslené pozice“. Upozorňuji, že edice této mapy byla v roce 2006 a já mám výtisk i s pozdějšími aktualizacemi z roku 2009. Jo jo, ještě stále se najdou na Zemi místa, kde si člověk může připadat tak trochu jako James Cook. Kromě nepřesných map navigaci komplikují dva proudy, Panamský a Humboldtův, které se tu potkávají a směřují vedle sebe na západoseverozápad. Je to neuvěřitelné, ale teplotní rozdíl obou proudů je tak veliký, že u severnějších galapágských ostrovů je voda o 11stupňů teplejší než u ostrovů na jižní straně. Díky studenému Humboldtovu proudu vznikají velké mlhy. Nejhorší období, jak jinak, je od června do listopadu. Toto období se zde nazývá „Garua season“ v překladu „období mlh“. No a k tomu si můžeme ještě přičíst skoro 5ti metrový příliv a odliv a máme důvod, proč se nesnažit připout mezi ostrovy v noci. Když to dobře vyjde, tak zítra odpoledne zakotvíme v Academia Bay a v pondělí bychom se dopoledne naposledy zásobili a pak vystřelili na doposud nejdelší přeplavbu. Na Nuku Hiva popřípadě Hiva Oa, což jsou dva ze tří markézských ostrovů, kde se dají vyřídit celní formality, je to „pouhopouhých“ 3000nm. Je to vlastně půlka toho co jsme doposud od 5.dubna upluli. Moudré knihy píší, že se to pluje tak 15-30dní. Dobrý rozptyl. Snad bude vše na naší straně. Tak teď se však budeme raději soustředit na to, co nás čeká ještě dnes a to je rovník.

Ve 14.10 místního času (19.10 UTC) jsme všichni poprvé stanuli na rovníku a následně vpluli na jižní polokouli. Na přípitek jsme měli pravé české pivo Bernard z Humpolce, zakoupené v Panamě, kde jsme si koupili jeden půllitr černého a jeden půllitr světlého piva. Hned jsme to zvěčnili na kameru a pokusíme se to poslat do pivovaru, třeba dostaneme nějakou odměnu. Pak jsme chvíli blbnuli kolem rovníku, aby měl každý svoji foto s nulami jako zemskou šířku. Byli jsme zvědaví, jak se to bude zobrazovat. Jestli 00° 00.00N, nebo jako 00° 00.00S a nebo jen 00° 00.00. Výsledek nás překvapil, tedy alespoň mne, napřed se zobrazilo 00° 00.00N a následně 00° 00.00S. Minutu dvě před dosažením rovníku se  v dálce objevili velryby a byly pěkně vidět ty jejich výdechu vzduchu. Asi nás připluli přivítat. Také vylezlo sluníčko a tak, než jsme dopili to první pivo, to vypadalo kolem nás zcela jinak, než jsme od Panamy byli zvyklí vídat. Vše bylo hned veselejší. Pak přišel Neptun na palubu, aby provedl rovníkový křest posádky. Asi tato věta by se hodila jako popiska k fotce, kdy jsem zabalen do prostěradla, na hlavě mám papírovou korunu a v ruce násadu od smetáku a na ní přivázanou vidličku. Na křest posádky včetně kapitána (páč jsem hrál v tu chvíli dvojroli) padla ta druhá láhev piva. Pak Markétka udělala hromadu bramboráků a příjemně nám to odpoledne uteklo. Večer jsme si dali ještě láhev chilského sektu, když už jsme na té jižní polokouli, tak ať pijeme také zdejší moky. No a už jsme se těšili na ráno, až uvidíme Galapágy. Ještě jsme si šoupli opět čas o hodinu zpět, ať jsme vyrovnáni s galapágským časem. Teď už jsme o 8hodin pozadu oproti Čechám. Konečně je také už stažené počasí čitelnější. Možná ten špatný příjem byl způsoben hurikánem, který dopravdy pod Mexikem vznikl, a dostal jméno Adrian. Byl vlastně na trase mezi námi a Kalifornií, odkud z Pt. Reyes chytáme krátké rádiové vlny s  počasím.

12.6.2011 NE

Nad ránem už vidíme v dálce Galapágy. Všichni ještě spí, tak zatím chci alespoň sbalit vlasec s háčkem, ať s tím náhodou nechytneme nějakého tuleně. Tak zjišťuji, že se nám na něm třepotá první úlovek. Má to skoro metr a je to snad tuňák. Míra s Markétkou tvrdě spí a tak jen rybu přitáhnu blíž k lodi. Nechci ji tahat samotný, abych nespadl do vody. Těžko by mě po pár hodinách, až se vzbudí, našli. Myslím si, že teď už nemůže utéci. Akorát se hrozím toho pomyšlení, že místo kochání se Galapágama, budeme kuchat rybu. Nakonec to tuňák vyřeší za nás. Nějak se vyvlékne z háčku a je po úlovku. Možná je to tak lepší. No a tak se kocháme zase konečně nějakým tím šutrem, než pořád dokola jen to moře. Plujeme na plachty, protože jsme se dočetli, že komu neřve motor na lodi, tak vidí zajímavé živočichy. Takové štěstí jsme ale neměli. Jen pár velikých želv a Míra viděl obrovského rejnoka. Pak jsme konečně zakotvili a vyrazili se přihlásit. Považoval jsem to za nutné, protože naše představa byla, že budeme možná jediní bílí mezi domorodci. No tak trochu jsme se spletli. Porto Ayora je ve své podstatě taková Zlatá ulička v Praze. Hotely, restaurace, desítky obchodů, vše uklizeno, na ulicích živo. Takový Disneyland. Úplně bysme tu zapadli. Takto nás pumpli o 500USD a během hodiny bylo vše vyřízeno. Takže zase až taková byrokracie to už není. Vše je podřízeno turismu. Jen si za to musíš zaplatit. Nafta přišla na 1dolar litr, což je pěkné. Všude se kolem válí leguáni a tuleni (nebo lachtani rozdíl nepoznáme). Nejsrandovnější jsou stejně pelikáni. S nima je prdel. Naftu nám dovezli až na loď. Žádný úředník v neděli angličtinu neovládal, ale evidentně jim to nevadilo. Mluvili rychle a plynule španělsky a jen každou větu končili: Sí? Sí? Agentka si přivezla svoji dceru jako překladatelku do angličtiny, ta uměla však pouze slovo „when“ a „go“. No prostě zážitky. V restauracích vcelku přijatelné ceny. Výběr z celosvětové kuchyně a velké porce. Turistů stovky. Jedna ulice slouží jako stravovna pro místní. Na každé straně tak 15rychlých občerstvení a uprostřed cesty společné plastové stolky. Čím tlustější osoba, která obsluhuje gril, tím má víc zákazníků. Nad tím dým ze spáleného masa a přepáleného tuku. Pod tím sedí desítky rodin a hromadně baští. Ještě jsme stihli mši v kostele. Na střeše z vlnitého plechu byly připevněny obrazy svatých. Do toho z reproduktorů hrála diskotéka. Děcka předškolního věku pobíhali mezi lavicemi a vřeštěli. Lidi si pozpěvovali a kněz seděl na židličce u oltáře a pozoroval ten mumraj. Místní lze lehce rozeznat. Skoro indiáni a většinou malého vzrůstu. I Míra byl o hlavu vyšší než všichni v tom kostele. Překvapilo mne, že všechny obchody byly otevřeny a fungovaly. Neděle, půl deváté

image

↑Panama City                             ↓ Nejvyšší důstojník po kapitánovi hledá místo na kotvení

image

image

↑Pohled na Panama City z kotviště   ↓Volavka si přiletěla obhlédnout nový typ katamaranu

image

večer a například  10 drogerií na jedné ulici normálně nabízelo svůj sotiment. Zítra želvy, nákup a tradá pryč.

13.6.2011 PO

Pořádně jsme se vyspali. Kotva držela a nebylo žádné vlnění, jak nás všichni varovali. Ráno hupsneme do vodního taxi, které tu dopravuje lidi z lodí na břeh. Cena 0,5USD za osobu přes den a 1USD v noci. Ať chceš hodit kamkoliv. Taxiky ve městě prý také chtějí 1USD a je úplně jedno kam chceš v tom „městě“ hodit. Všechny druhy taxíků jsou permanentně místními i turisty plně využívány. My se necháme hodit přímo k Darwinově stanici, kde chceme za želvami. Hned na molu odpočívají desítky leguánů. Pak se dostaneme tak po kilometru chůze k prvním želvám. Jsou to teda macci. Napřed jsme mezi samci, pak jdeme za ženskejma, pak zase leguáni, pak želví dorost a už toho máme nad hlavu. Jdeme si sednout do první kavárny a zkoušíme zdejší wifinu. Ta nedává, tak přecházíme do nějaké restaurace. Zde už wifi funguje, tak stahujeme počasí a vyřizujeme e-maily. Pak koukneme do supermarketu. To co člověk potřebuje, to tu mají. Jen pivo asi nedorazilo. Disponibilitu všeho zboží ovlivňuje příjezd nákladních lodí. Ty neustále připlouvají, a jelikož se nedá díky malé hloubce přistát u břehu, tak stojí na kotvě a vše se překládá do malých člunů. My v obchoďáku zjišťujeme, že zase toho tolik nepotřebujeme. Jen kmín a pár maličkostí. Pak si zajdeme ještě na oběd. Dáváme si grilované kuře, rybu s ostrou omáčkou a na zkoušku také jednoho hamburgra. Když jsme v Americe, tak by ho měli umět, na rozdíl od Čech, udělat. Jídlo výborné, my nacpaní, tak už nezbývá než vyrazit. Na rozloučenou připlul k lodi lachtan. Vygooglovali jsme si rozdíl mezi tuleněm a lachtanem. Lachtani mají uši (tento je měl) a spí na suchu (to taky všichni leží na břehu a chrápou). Předvádí všelijaké skopičiny. No a my zvedáme kotvy a tradá dál. Hned po vyplutí vytahujeme plachty a zachvíli se nám Galapágy začínají vzdalovat.

14.6.2011 ÚT

Nádherný jachting. Stabilní vítr, malé vlny. Loď jen sviští. Za 24hodin 161nm. To bysme to takhle upluli už za 19dní. Každý jsme si tipli, jak dlouho poplujeme. Míra tipnul 25dní, Markétka 20dní a já teda optimisticky zkusil 18dní.  Odpoledne je vdáli ještě stále vidět poslední a také největší galapážský ostrov Isla Isabela. Obloha je celá zatažená. Voda už má jen 24stupňů. O 10stupňů je nižší než před  dvěma dny. Vzduch má 26, ale je nám docela zima, máme dlouhé kalhoty a ponožky. V noci už je to fakt na spacák. Humboldtův proud tímto empiricky potvrzujeme za „studený proud“. Škoda jen, že je vše vlhké a díky absenci sluníčka to nemůžeme vysušit.

15.6.2011 ST

Přes noc opět nádherný jachting. Dopoledne se však už začaly zvedat nepříjemné velké vlny. Vítr nabývá na rychlosti. Na vaření jsme zmenšili přední plachtu tak o 75procent, ale rychlost klesla z 9uzlů pouze na 7,5. Takže si to stále dost valíme. Markétka uvařila hrachovou kaši s volským okem a k tomu jsme si dali jako salát sterilované zelí, které si vezeme ještě z domů. Nádherná chuť připomínající domov a zároveň zajisté plná vitamínů, jinak by to lidi nejedli. Za 24hodin jsme upluli 198nm, tím jsme asi pokořili doposud všechny denní rekordy této plavby. Sluníčko občas probleskne mezi mraky, občas se dá říci, že je i polojasno. Teplota moře opět vyskočila na 30stupňů. Zde je již Humboldtův proud promíchaný. Teplota si drží 26stupňů, ale v noci jsme spali ve spacáku, protože je nám fakt zima. Přes den byla v dálce viděna jedna plachetnice. Nějaký náš souputník. Pak však zase zmizel, evidentně se drží severnější varianty. Pak jsme opět chytli rybu, ale než jsme ji vytáhli, tak díky rychlosti lodě se urvala z háčku. Raději to schováme, konzerv máme dost, tak ať ty chuděrky  zbytečně netrápíme.

16.6.2011 ČT

Sluníčko nám od rána svítí. Nad námi azuro. Hned je veseleji. Vítr stále drží. Za 24hodn 182nm. Už jsme v jedné šestině cesty. Markéta pere první část velkého prádla. Při dobíjení baterek necháme watermaker udělat trochu vody a využijeme toho k osprchování. Před tím jsem opětovně ošmikán dohola. Pak ještě Markétka uvaří poprvé, co jsme na cestě, knedlíky a k tomu rajskou. No prostě bájo. Kdo nemá službu, tak je zalezlý ve své kajutě. Míra možná viděl ve službě žraloky. Bohužel však jen ploutve a poměrně daleko na bližší rekogniskaci. Jinak voda, voda a zase voda. Občas už má vítr tendenci se stáčet z jihojihovýchodního na jihovýchodní směr. Zdá se to maličkost, ale nám to dělá dost problémy s plachtami. Směr se vždy změní rychle a poměrně na krátkou dobu. Zatím co plachty máme nastaveny na mírný předoboční až boční vítr, tak po změně to fouká ze zadobočního směru. To je vlastě zcela změna pohonu. Zatímco jsou plachty nastaveny na vztlak, po změně nás pohánějí tahem. Tím pádem mlátí jedna vedle druhé, až máme strach, že se rozervou. A to by bylo nemilé, Kamile. Tak uvidíme, zda změníme směr, anebo se vítr ustálí v nějaké pozici.

17.6.2011 PÁ

Dny jsou čím dál víc stejné. Služba, spánek, nakrmit hladové krky... Také dnes je celkem teplo a slunečno, tak peru další část prádla. Nechci vyprané prádlo věšet na boční zábradlí, přece jen občas nějaká vlna přijde a cákne, tak by se hned nacucalo solí a to pak není možné usušit, sůl stále táhne vlhkost a to by praní přišlo v niveč (hrozilo by, že zplesniví) Rozvěšuji ho proto v kokpitu, kde máme pod střechou natažená lana, za která se v noci přidržujeme. Lana mají tedy dvě funkce – přes den prádelní šňůra a v noci držáky. Pravda, moc místa na věšení neposkytují, proto peru po částech. (aspoň mám nějakou náplň dne :-) Co neuschne venku, přes noc ještě doschne ve volné kajutě, kde máme také natažené lano. K obědu rizoto a salát z hlávkového zelí (ještě máme zbytky zeleniny z Panamy, uvidíme, jak dlouho vydrží). Odpoledne se stáčí vítr na zadoboční a slábne. Milošek si poměrně dlouho hraje s nastavováním plachet, aby daly co největší výkon, nemlátily a nehrozilo jejich poškození. Opět se ale přesvědčuje, že hlavní plachta na tyto směry větrů není stavěná. Hlavní shazujeme a přední plachtu nahrazujeme genakrem. Plujeme pomalu, je klídeček, posloucháme Toulky, při pátku si dáváme pivko.

Dnes jsme ještě upluli 169nm, ale je znát, že zpomalujeme. Doba rekordů je asi definitivně za námi. Večer posunujeme znovu čas o hodinu dozadu. Teď je rozdíl oproti domovu 9hodin.

 

image

↑Poslední nákup proviantu před nekonečným oceánem  ↓Několikátý převoz jídla na loď

image

image

↑Poslední pořádné jídlo na pevnině  ↓Snaha o maximální ochranu před medůzami zklamala

image

18.6.2011 SO

Přes noc a dopoledne se jen tak plácáme. Kde že jsou ty předvčerejší rychlosti. Za 24hodin jsme napluli „jen“ 131nm. A to jsme měli k dobru hodinu navíc. Snad jak sjedeme víc na jih, tak tam podle předpovědi by mělo víc foukat. Buďme rádi však alespoň za toto. Takovouto rychlostí plul i Kryštof Kolumbus a co dokázal svojí trpělivostí objevit. Jinak není vidět ani šupina. Nic nám nechce ten den zpestřit tím, že by se to ukázalo na hladině. Navíc jsme se dočetli v moudrých knihách, které si postupně překládáme, že v těchto místech jsou spatřovány velryby, ale bohužel i hlášeny jejich útoky na jachty v případě vyrušení. Takže je možná dobře, že se nic neukazuje.

19.6.2011 NE

Je neděle, to nám to pěkně utíká. Ráno se dost rozfouká a s větrem přichází i slušné vlny. Chvílemi se trochu bojím, aby nás nějaká vlna nepřevrhla, přece jen se zvedají vysoko a s lodí vyvádí pěkné kousky. Navíc při takovém houpání nemůžu číst, to je horší než v autobuse, brzy se mi dělá nevolno, tak se nemám jak zabavit. Míra se rozvlněnou vodu snaží zachytit na kameru ve foťáku. Bohužel ale záběry moc neodpovídají skutečnosti, na videu vše vypadá zcela v klidu a pohodě. Natočit „skeč“ zkoušíme postupně všichni, různé polohy, různé úhly pohledu... Člověk ale náklony a pohyby lodi intuitivně vyrovnává a s tím i foťák v ruce, možná proto pak není výsledek uspokojivý. Během moji služby před námi propluje nákladní loď. Po dlouhé době civilizace. Oběd odbývám vařenými bramborami s česnekem a zeleninovým salátem, v těchto podmínkách to na nějaké vyvařování není. Za 24hodin upluto 158nm, hezký výkon.

20.6.2011 PO

Voda, voda, voda. Už by to možná chtělo pro zpestření koukat na nějaký šutr. Od rána bylo zataženo a až pozdě odpoledne se trochu vyjasnilo. Přes den i jednou sprchlo. Při dobíjení baterek opět necháme watermaker dělat sladkou vodu a dopřejeme si zároveň všichni sprchu. Za 24hodin jsme upluli 151nm a máme to na Markézy nějakých 1800nm. K obědu Markétka udělala čočku s vajíčkem a k tomu jsme si rozdělali trvanlivý celozrnný chleba koupený ještě v Čechách. S normálním chlebem se to moc srovnat nedá, ale i tak to byla po tom sladkém pečivu příjemná změna. Přes den se moc ani navzájem nevidíme. Kdo nemá službu, tak je většinou zalezlý v kajutě. Naštěstí  je stále co číst. Taky jsme si dnes na počítači pustili Simpsnovi. Ty dva díly nás dost pobavily a rozjitřily všeobecnou nudu, nudu, šeď, šeď. Moře je poměrně neklidné. Vlny občas mohou mít i přes tři metry, ale jsou táhlé a tak to moc nehází.

Absťák po našem českém chlebu je čím dál větší. Člověk by neřekl, že nám bude tolik chybět. Pak si vzpomeneme, že jsme přece koupili směs na pečení. Honem hledám krabici. Nacházím 2 krabičky (slovy: dvě) – trochu málo na tak ještě dlouhou trasu. Bohužel ale zrovna tento Boží dar patří mezi tu skupinu jídla, která se již v Cannetu zázračně vytratila (a to jsme určitě kupovali na každý týden plavby jedno balení). Rychle čtu návod. Hm, celá procedura zabere 2,5 hodiny a to už by byla černo černá tma, až by byl hotov. Nechávám to tedy na ráno.

21.6.2011 ÚT

Službu mám od 6hod. Slunečno a teplo hned od východu sluníčka. Za hodinu po mně se probouzí i Milošek. Chvíli si hrajeme s plachtami, protože vítr se změnil na čistě z východu. Vytáhneme obě přední plachty (každou na jednu stranu) a plujeme tzv. na motýla. Hned plavba zrychlila a uklidnila se, protože plujeme s vlnami. Uvidíme, jak dlouhé bude mít vítr trvání. Potom Milošek významně poklepe na krabičku. Na znamení, abych se pustila do pečení. Hned se na to vrhnu. Vypracovat těsto, nechat kynout, předehřát troubu.... Standardní postup, na kterém není nic zvláštního. Ale chuť, elán, odhodlání a také zvědavost jsou už extrémně nadstandardní :-) :-) Pečením se provoní celá loď. V 10hod vytahujeme chleba z trouby. Stojíme nad ním a zíráme. Hotový zázrak. Jsme jak Pavlovovi psi, nestíháme polykat sliny. Vypadá a voní nádherně. Jen aby tak nádherně taky chutnal. Musíme ale ještě nějakou hodinku vydržet, než zchladne. Před obědem si pouštíme opět jeden díl Simpsonových, rozptýlení neuškodí. Polední menu je jednoduché, lunchmeat na cibulce a bramborová kaše se čtyřmi druhy sýrů (novinka koupená v Panamě), okurkový salát. Kaše je hromada (podle návodu 8porcí :-) :-) ), jelikož Miloškovi se jedno balení zdá málo a má hladové oči (tak do druhého hrnce děláme další dávku). Všechno se snědlo. Po obědě padám únavou a zdřímnu si, službu mám až od tří. Večer ho ochutnáváme. Chleba, máslo, sýr. Po třech měsících jsme naše chuťové buňky podráždili českým chlebem. Mňam, mňam, mňam! To je lahoda. Nějvětší zážitek posledních dní. Kam se hrabou všechny světové rádoby chleby, to se nedá srovnat!! Za 24hodin upluto 151mil.

Jo jo, chlebíček byl výborný. Myslím, že už se všichni v koutku duše těšíme domů, až ochutnáme všechny ty pochutiny, na které jsme zvyklí.

22.6.2011 ST

Dneska má mamka narozeniny. V noci jsme ji posílali aspoň zprávu s přáním, dovolat se mi nepodařilo. Nic zvláštního se neděje, vítr zeslábl, plachtám se to nelíbí, docela se mrcasí. Sice nelámeme rekordy, ale plujeme. Plujeme v klidu bez jakýchkoli dramat.

Ano, plavba je klidná. Bohužel za 24hodin jsme upluli jen 139nm. On to není špatný výsledek, ale přeci jen jsme očekávali od tohoto úseku větší denní skoky. Do cesty spolu se slabým větrem nám vstupuje „Jižní rovníkový protiproud“. My jsme se doposud tímto protiproudem nezabývali, protože na našich pacifických mapách proudů a větrů pro červen a  červenec není zanesen. Věděl jsem o něm z chytrých knih, které jsme si na přeplavbu Pacifiku pořídili. Tam je o něm pěkná zmínka“ „this current is a bit of a mystery“ v překladu „tento proud je trochu záhadou“. Různé zdroje se totiž doposud přou o tom, kde, kdy a zda vůbec, se tento proud vyskytuje. No, teď můžeme potvrdit, že je a v červnu se vyskytuje jižně od 5. stupně jižní šířky. Kam až sahá, to prozatím nevíme. Změnili jsme směr na jihojihovýchod s vírou, že jej co nejrychleji přeplujeme a pak se opět vrátíme k západnějším kurzům. Ta nejpesimictější varianta tvrdí, že sahá až po 10. stupeň jižní šířky. To by nebylo dobré. Protože nejjižnější ostrovy Markéz už jsou na tomto stupni. Tak to by byla pro nás zajížďka. Tak uvidíme. Třeba zesílí vítr a my to budeme moci stočit dřívájc. Dnes jsme také už překonali poloviční vdálenost mezi Galapágami a Markézami. Takže už kroutíme druhou půli. Snad nám uteče

image

↑Racek je pěkný pták          ↓Horší už je to, co dokáže za jednu noc svými výkaly po......

image

image

↑Návštěva strašného Neptuna kvůli rovníkovému křtu                                       ↓Galapágy

image

stejně rychle jako ta první. Přece se nám už ta samá voda kolem nás začíná tak trochu zajídat. Chtělo by to nějakou změnu. 

23.6.2011 ČT

Četba, křížovky, karty, Toulky, vaření, polehávání, posedávání,.... To jsou tak všechny činnosti, které vyplňují naše poslední dny. Chybí nám pohyb, začíná nás z toho nicnedělání bolet celý člověk. Už nevíme, jak si sednout, jak si lehnout, aby někde něco netlačilo. Na zadku se začínají dělat mozoly :-) Snažím se aspoň každý den protahovat ztuhlé svaly celého těla. Už se těším, až zase začneme pochodovat, plavat, prostě se sebou něco dělat. Když bude na Kaledonii čas, tak nějakou túrku za poznáním podnikneme už tam. No, bude náročné dostat se znovu trochu do kondice, tady se strašně zleniví.

Za dnešek jsme uploužili pouhopouhých 117nm.

24.6.2011 PÁ

Přes noc jsem se vůbec nevyspal. Ráno jsem byl úplně grogy. Dali jsme si na snídani vajíčka. Pak jsem se pokoušel dohnat spánkový deficit. Vzbudil jsem se akorát na oběd. Měli jsme šišky se strouhankou. Klasické sladké jídlo, když máme ten pátek. Opět posouváme čas o hodinu na zpět. Upluli jsme 133nm, což je už potěšující výsledek. Myslím, že se všichni už těšíme na Markézy. Táhne se to jak týden před výplatou. Počasí se nějak kaboní. Na obzoru velké mraky. Vidět není ani šupina a ani žádná známka civilizace. Teda Markétka prý viděla v noci ve službě loď, ale my ji s Mírou neviděli, tak abychom jí zbytečně nezáviděli, tak jí pro jistotu moc nevěříme:)

25.6.2011 SO

Přes noc se pěkně rozfoukalo a zatím se vítr drží. Dopoledne je zamračené, prší nebo mrholí, během dne se ale oblačnost protrhá a odpoledne vykoukne i sluníčko. Při dobíjení baterek zapínáme i desalinátor, abychom doplnili vodu (byť máme spotřebu pramalou), tak toho využijeme a všichni si dopřejeme luxusu sprchy (ostatně je sobota, umývací den). Hned po chlebu nejlepší zážitek tohoto týdne. V poledne naplníme žaludky až po okraj. Šunkafleky. Povedly se, na večeři, jak bylo původně plánováno, nezbylo. Hlavně, že všem chutná. Za den upluto 158mil, něco jsme nahnali.

26.6.2011 NE

Neděle. Od rána jsem jak připotomělá, nějak se pořád nemůžu probrat. Únava je znát, spánek vkuse delší jak dvě hodiny už v podstatě neznáme. Před polednem s Miloškem na přídi kontrolujeme, kde co vrže, a kocháme se oceánem, vlnami, rychlostí jakou je řežeme. V tom by se v nás krve nedořezal. Před lodí obrovská hnědá stvoření. Velryby. Jsou stále blíž a blíž, cpou se před příď. Ví o nás, neví?

Jo, tak to byl zážitek. Kochám se, jak se příď pěkně boří do vln. Markétka s uchem na stěžni poslouchá, kde co vrže. Jen tak kouknu před sebe a přibližně padesát metrů před námi se vynořily tři obrovské velryby namačkané jedna na druhou. Byly určitě delší než půlka lodě, takže tak 8-10metrů, sunou si to po hladině pěkně před nás a vklidu si odfrkují. Pořád o nich básním, jak bych je chtěl vidět z blízka a teď by se ve mně krve nedořezal. Jasně jsem viděl, že do nich narazíme. Začal jsem křičet. Markétka na ně nevěřícně zírá a okamžitě si v předtuše velkého nárazu sedá. Míra běží pro foťák. Mě ještě napadne změnit kurz a běžím ke kormidlu. To však byla na tak krátkou vzdálenost bláhová myšlenka. Ještě jsem ani nedošel na záď a už jsme byli přímo v nich. Mírně se stočily a pluli pár sekund po boku lodě. Jedna se pootočila břichem k hladině, aby se na nás mohla kouknout. Pak mi připadlo, že je jich kolem nás víc. Ale vše se seběhlo tak rychle, že je to jenom pár chaotických záblesků. Během pár sekund už byly o dvě vlny pozadu a viděli jsme jen vydechované vodotrysky. Klepal jsem se jak osika. Ta představa, že se přibližně běžeckou rychlostí naboří našich  lodních 14tun váhy do možná stejně vážícího těla živočicha, který není o moc kratší než celá naše loď, byla strašná. Překvapilo mne, jak byly zvrchu celé hnědé. Ono těch druhů je mrak, ale pořád jsem si je představoval černé. Uff, jsem rád, že jsme nemuseli být konfrontování s jejich zpětnou reakcí na náš nechtěný atak. Pak mi totiž připadlo, že jedna byla mnohem menší. Asi mládě a tak by jeho matka mohla začít dost vyvádět. A nebyli bychom první evidovaný případ, kdy by se zvědavá či rozčilená velryba podívala přes krustu laminátu do vnitřku lodě. Když jsem kdysi četl o německé rodince s dítětem, kdy otec dole v podpalubí zakresloval do mapy pozici a zničeho nic byl na stole místo mapy čumák velryby, tak to jsem se nasmál, ale teď mi do smíchu rozhodně nebylo. Teď už má pro mne anglické slůvko „mammal“ (savec) zcela jiný význam než doposud.

Za dnešek jsme upluli úctyhodných 166nm a také už máme za sebou dvě třetiny vzdálenosti na Markézy. Na oběd byly knedlíky se svíčkovou, no prostě klasická nedělní bašta.

27.6.2011 PO

Jsme totálně utahaní. Milošek nespal vůbec, já jsem zavřela oko na pár minut. Asi chybí fyzická únava, tělo je nevyrovnané, nemůže usnout. Celý den se jen tak plácáme od ničeho k ničemu. „Vyrovnanou“ výjimkou je Míra, ten může spát pořád, v noci, ve dne, v podstatě od služby ke službě, jak záviděníhodné. V poledne vařím sojové maso s rýží. Dost rýže zbylo, tak ji Milošek dojídá večer s máslem a cukrem (pro mě novinka, ale nebylo to špatné). Vyhodila jsem asi půl kila vakuované šunky. Sice měla psanou trvanlivost až do půlky července, ale teplota 15°C, kterou máme nastavenou v ledničce pro co nejmenší spotřebu energie, je asi pro dlouhodobější skladování vysoká. Stačilo do balení píchnout nožem a hned se rozlinula nevábná vůně, spíš pro můj citlivý nos strašná rychna, a začal vytékat jakýsi sliz. Hned přes palubu. Jinak se nic zvláštního neděje, ani velryby, ani chleba, ani sprcha..... Vítr zeslábl, tak k dobíjení baterek startujeme motor, pomůžeme tak plachtám táhnout loď kupředu. Večer se ale zdá, že vítr zesílit nehodlá, motor necháme běžet přes noc. Toulky, stáhnout předpověď počasí, jeden díl Simpsonových a znovu se pokusíme přemluvit tělo ke spánku. Uvidíme, jestli si dá dnešní noc říct. Za den upluto 147mil

28.6.2011 ÚT

Milošek v noci spinkal jako budulínek. Poctivě od služby ke službě. A ještě si přidal dvě hodinky odpoledne. No hurá! Konečně odpočinek. Stále motorujeme, větru se nějak nechce.

image

↑ Tuleni či lachtani spí v přístavu na molu               ↓ Zatoka „Academia“ na Galapágách

image

image

↑Místní zdravě a hromadně večeří u stánků s občerstvením        ↓Všudypřítomní leguáni

image

Dopoledne opět peru pár kousků prádla. Hlavně ručníky to potřebují jako sůl. V koupelně, která není odvětrávaná, strašně zatuchávají. Svítí sluníčko a je vedro, tak to pěkně schne. Vedro je, zdá se, jenom mně. Chlapi se pořád oblékají, jako by mrzlo. Večer se navlečou to dlouhých kalhot, ponožek, Míra přidá bundu a čepici. A to bývá přes noc okolo 25°C. Nevím, jak to dělají, že je jim chladno, taky bych uvítala, kdyby se i moje tělo kapánek zchladilo. V poledne zaplácneme žaludky opečenou šunkou a bramborovou kaší. Snědli jsme poslední kousek čerstvé zeleniny (mrkev). Přijde řada na kysané a sterilované zelí a červenou řepu. Bude to muset jako zdroj vitamínů stačit. Za den upluto 150mil.

Jo! Takto jsem se nevyspal od Panamy. Spánkový deficit konečně trochu zažehnán. Nějak není o čem psát. Vše je pořád dokola. Už se tak nějak těšíme, že snad v neděli ten neustálý stereotyp skončí.

29.6.2011 + 30.6.2011 ST + ČT

Žádné novinky. Stereotyp. Čím blíže jsme k pevnině, tím delší se nám dny zdají a čas pomaleji utíká. Při nočních službách už nám i trochu hrabe, někdo cítí pekárnu a čerstvé pečivo, někdo zase hnůj. Každému holt chybí něco jiného :-) :-) Hlavně nám chybí nějaký přísun a zdroj informací, jsme úplně odříznutí od světa. Včera upluto 149nm, za dnešek 162nm. Skoky do dálky slušné. (z tělocviku jednička)

1.7.2011 PÁ

Pátek. Dětem začínají prázdniny. Milošek asi zase pociťuje spánkový deficit. V noci zaspal do služby, ani budík neslyšel. Ještěže Míra má naspáno ažaž, tak ve službě vydržel o hodinu déle. Dopolední službu Miloškovi odpouštím (po té co mi dopřál sprchu) a beru ji za něj, aby se prospal. Během služby kuchtím. V troubě se peče rýžový nákyp s broskvemi. Už začíná pěkně vonět. Večer nás dostihla slušná sprcha. Naštěstí netrvala dlouho, do půl hodiny bylo po všem. Aspoň se trochu vyčistil vzduch, bylo nedýchatelno.

2.7.2011 SO

Tak dnešek by měl být posledním dnem cesty mezi Galapágami a Markézami. Zítra ráno bychom měli být již mezi ostrovy. Konečně zase změna. Stále jsme si nebyli jisti, který ostrov zvolit. Nakonec padla volba na Nuku Hiva, kde je i hlavní město Taiohae, které má na zdejší poměry úctyhodných 2000obyvatel. Údajně v 18století měly Markézy až 60 000obyvatel. Teď je jich nějakých 8000. Co bych nepřiznal, že se všichni už těšíme, jak malé děti. Toto byla sakra dlouhá plavba bez nějakých vnějších podnětů. Člověk si jen nesmí moc připouštět, že poté co jsme si po devíti dnech plavby z Panamy dali 24hodinový voraz na Galapágách, tak teď si dáme opět jednodenní pauzu po 20ti dnech plavby, přičemž před námi je dalších cca 13dní opět jen samé moře. To by znamenalo, že ze 42dní strávíme na pevnině, či spíše v její blízkosti, pouhopouhých 48hodin. No, co se dá dělat. „To jest taki psie žycie marynarski“ – nevím jak se to správně píše, ale tak  prý Poláci vyjadřují myšlenku: „takový je psí život námořníkův“. Snad už máme vstřebány všechny informace  o Markézách, které máme v papírové formě s sebou na lodi. Například to, že zde holdovali kanibalismu nejdéle z celé Polynésie. Nebo že ve zdejších vodách žijí různé druhy obrovských žraloků. Či že ostrovy nejsou vhodné pro plážové koupání, protože jsou pláže zamořeny malou, agresívní, kousající muškou Nono a proto se doporučuje mít zahalené celé tělo. Popřípadě, že v červenci a srpnu se vůbec nemá lozit do vody, protože je zde plno žahavých medůz. A taky že ceny v obchodech a restauracích jsou v celé Francouzské Polynésii několikanásobně vyšší než v Evropě. Plus další a další drobnosti už více méně pozitivního rázu, které zkrátka z této destinace dělají ráj na zemi. Ať tak nebo tak, ať už jsme hlavně tam.

3.7.2011 NE

Asi díky nadšení, očekávání a rozrušení, že konečně uvidíme kus země, jsme se vůbec nevyspali. Já osobně spal za celou noc tak hodinu. Když se mi konečně podařilo usnout, tak se mobil dostal na signál a začaly na něj chodit smsky. Tím začal pípat a to mě vzbudilo. Ve službě jsem se snažil určit dobu přílivu a odlivu a také orientační kurz jejich měny vůči koruně. S ohledem na nedostatek informací se spíše jednalo o čtení z kříšťálové koule, kterých je však na lodi také nedostatek. Co se týče přílivu a odlivu, tak jsme se spolehli na jednu větu, že tyto věci je potřeba řešit jen na Šalamounových ostrovech. Kurz jsem tak nějak odhadl z orientačních cen letenek a ubytování, které jsou uvedeny v průvodci Lonely Planet. Asi nemusím moc napovídat, že obojí bylo zcela špatně. S východem slunce jsme tedy viděli kolem sebe osrovy. Bohužel byl dost silný vítr a značně neklidné moře. Ke stavu moře se zvukomalebně dokonale hodila anglická fráze „choppy sea“ čti „čopysí“. Ale ten pohled stál za to. Divoké vysoké skály pokryté zelení a obrovský příboj narážející na skaliska.. Napřed jsme si trochu zajeli do míst, kde dle průvodců je 70% šance vidět ráno shromáždiště velryb. Sami jsme se přesvědčili, jak jsou velryby plaché, například na místo kde jsme byli, vůbec nepřipluly (tato hláška nás z produkce Cimrmanů dost rozveselila). Jako obvykle jsme vychytali tu zbylou 30% šanci je nevidět. Tak jsme to raději obrátili k vytoužené zátoce Taiohae se stejnojmenným hlavním městem. Alespoň nás přivítali srandovně  malí delfíni. Vjezd do zátoky byl pro nás impozantní. Zátoka je vlastně bývalý jícen sopky. Naše původní idea, že si uděláme třeba kilometrový výšlap do vnitrozemí, vzala obratem za své. To bychom si museli přibalit s sebou mačky a cepíny. Vybrali jsme si ke kotvení místečko uprostřed zátoky, kde jsme měli dost volného prostoru od ostatních lodí. To se později ukázalo jako značně prozřetelné. Jako staří mazáci jsme vypustili hlavní kotvu, a i když se nám to nezdálo nutné, tak na rady knižních průvodců jsme vypustili i zadní záložní kotvu. Tak jsme stáli pěkně proti vlnám a loď se alespoň netočila jak čamrda. Od přídě i od zádě se nám táhlo pěkně lano a řetěz, obojí na fest utažené. V duchu jsem si říkal, že by to musel být ale pech, že by byl zrovna vrchol odlivu. A taky byl. Za pár hodin moře zvedlo loď tak o dva metry a tím se ta zadní kotva vytrhla a přestala držet. To jsme však v tu chvíli nevěděli. Naskákali jsme do člunu a vyrazili si stoupnout po třech týdnech na pevnou zem. To vám bylo ale bájový. Šli jsme okouknout, zda náhodou úředníci v neděli nepracují, že bychom se hned přihlásili, ať to máme z krku. Avšak  úředníci, zcela poplatní francouzské mentalitě, sice přítomni byli, ale něco si grilovali k nedělnímu obědu. Alespoň jsme věděli, že je vše v klidu a nechali jsme papírování na ráno. Zavřeno bylo více méně všechno. I banka, kde však byly venku k dispozici bankomaty a my mohli vybrat peníze. Díky mému odhadnutému kurzu jsme tak nějak tušili, že 34 000 pacifických franků by mělo stačit. Škoda, že neměli alespoň ve výloze vyvěšený kurzovní lístek.  Celá populace hlavního města, alespoň se to tak jevilo, trávila neděli na pláži.

image

↑Želvouš nesmí chybět na žádné fotce z Galapág                              ↓Rarita mezi leguány

image

image

↑Jednu želvu jsme tak štvali, až se i pohla                  ↓Hlavní nákupní ulice na Galapágách

image

Každá rodina seděla kolem svého teréňáku, dveře naplno otevřeny, z reproduktorů hrála hudba, fakani se váleli v písku a moři, chlapi hráli na kytary a grilovali ve všech možných železných nádobách. Po pár metrech byla vždy na palmu dovedena hadice s vodou na osprchování a občas i elektrická zásuvka. Totální leháro. My se pomalu v hicánku ploužili na druhou stranu zátoky (asi 1,5km) kde měla být otevřená jediná restaurace. A taky byla. To bylo štěstí, protože druhá a tím i poslední restaurace v celém hlavním městě měla celý červenec zavřeno. Když jsme po třech týdnech sezení na zadku a chození po 20m2, urazili ten kiláček a půl, tak jsme byli úplně grogy. Stálo to však za to. Restaurace nádherná i bazén k dispozici. Výhled na celou zátoku, perfektní servis a dokonce i anglicky mluvící personál. Kdo měl možnost navštívit libovolnou frankofonní destinaci, ví o čem je řeč. To nás povzbudilo. Objednali jsme si pizzu, těstoviny a jejich specialitu a to kozí maso v kokosovém mléce s chlebovníkovými kroketami. Vše bylo úžasné. Pivo, jménem Hinano a původem z Tahiti, studené a i dobré. Voda, potom co jsme pili buď až 4týdny starou nebo tu z desolinátoru, byla také vynikající. Ceny byly, alespoň v přepočtu kurzem, který jsem odborně odhadl, odpovídající a přijatelné. Tímto si mimochodem vybavuji historku, kdy jsme pluli po Chorvatsku, a já se dočetl v průvodci, že v jedné zátoce nahoře na kopci je výborná restaurace, kde je vyrovnaný poměr mezi kvalitou a cenou. Tuto informaci jsem si nenechal pro sebe a po chvíli přemlouvání celá posádka odsouhlasila, že by bylo záhodno tento poměr prověřit. Bohužel zátoka s aktuálními povětrnostními podmínkami nebyla zcela vhodná ke kotvení. Trvalo více než dvě hodiny, než jsme loď jaksi taksi zafixovali. Pak nastal problém jak se dostat v takovém počtu jedním člunkem na místo, odkud měl být ten výstup nahoru na kopec. Jedna skupina se vylodila na břehu hned u lodi, a že nějak obejde takový poloostrůvek. Druhá že dovesluje až přímo na místo výstupu no a nazpátek se uvidí. Já měl to štěstí, pokud se to tak dá nazvat, že jsem byl v té veslařské skupině. Ono ale veslovat v malém a přeplněném člunu asi tak 500metrů taky není žádný požitek. Asi tak po hodině jsme se všichni sešli, už značně uondaní na místě výstupu. Pak už to bylo „jen“ tak dva kilometry a převýšení asi 300metrů. Byť byl teprve květen, tak sluníčko mělo už pěknou sílu. No a v tom načasování tkvěl ten největší problém, protože oni otvírali až od června. Část posádky to nervově nevydržela a začala mě častovat všelijakými zvířecími tituly. Ti, co měli ještě trochu sil, navrhovali i lynč. Pak však někdo prohlási:l „Nechte ho bejt! Vždyť oni mají v tom průvodci s tím vyrovnaným poměrem mezi kvalitou a cenou pravdu. Nic jsme nedostali a taky jsme nic neplatili. To se mi zdá vyrovnaný....“ Tím se situace uklidnila, ale od té doby jsme se zastavovali už v jen zaručeně prověřených podnicích. No, ale zpět z Chorvatska na Nuku Hiva. Výborné jídlo jsme trávili sezením na terase  a koukáním na zátoku. Jenom musíme vyvrátit tu zažitou legendu, že na plážích se nedá být, protože tam strašně koušou ty mušky NoNo. Tak to není vůbec pravda, ty svině koušou všude a nejen na plážích. Nakonec nás vyhnaly i z té terasy.  Po cestě k lodi jsme ještě zaskočili na pivo k místním. Je to taková změť chýší, kde na různých místech něco vyvařujou a nabízí k tomu i pivo. Objednávku přijala jedna statná Polynésanka, řekla ji druhé, ta vytáhla ta piva z ledničky a dala je ještě statnější třetí ženské. Ta mi je přes ty dva metry od ledničky  k pultu donesla a zavolala čtvrtou. Ta se zeptala, co chci.  Říkám, že platit ty tři piva co mám v ruce. Tak neváhala, šla do ledničky a začala vytahovat další tři. Nakonec zavolali pátou a ta už to dotáhla do úspěšného konce. Všechny dohromady měly doopravdy necelou tunu. Ta všeobecně zažitá představa nádherných Polynésanek, byla v mé mysli zcela rozšlapána tunou živé váhy těchto pěti asi tak dvaceti až třicetiletých dívek. Aby to bylo úplné, tak měly za uchem i tu orchidej, nebo co to je. Vzali jsme si piva a přešli ke grilu. Tam chlapi položili kytary, vyskočili a ze střechy z vlnitého plechu stáhli asi tři nebo čtyři žebříky. Koukáme na ně, co budou dělat. Oni povolili dva tři dráty a ty plechy povytáhli od sebe. Pak to zase zadrátovali a žebříky naházeli na střechu. Prostor restaurace se tak zvětšil obratem o celý jeden čtvereční metr. To měla být asi výzva k tomu, abychom se k nim přidali. Tu odvahu jsme však v sobě nenašli. Moc nápadně nám připomínali lůzu, která se u nás točí kolem kolotočů a poutí. Když jsme při návratu viděli, že se člun zvednul tak o dva metry, bylo jasné, že s kotvou bude problém. Byli jsme však tak úplně vyčerpaní, že jsme padli do postele a usnuli. Markétka dostala ze slunička opět asi úžeh, protože ji bylo zle jak psovi. Zatím co jsme odpočívali, tak vítr změnil směr. Zadní kotva to neudržela a loď splula o 60 metrů jinam. Pak se kotvy přes sebe přetočily a nějak nás již po celou noc takto podržely. Raději jsme na to s přicházející tmou nešahali a jen se modlili, aby nepřišel v noci nějaký bugr. Tak jsme místo poklidného spánku co hodinu vstávali a kontrolovali, zda jsme na stejném místě. Uf, tak to bylo zcela vyčerpávající.

4.7.2011 PO

Ráno vyrážíme na břeh se nahlásit na úřady a nakoupit proviant. Úředník byl doopravdy příjemný. Vyplnili jsme dva formuláře, z toho jeden jsme zanesli na poštu a koupili na něj známku za 70 pacifických franků. To bylo vše. Během půl hodiny. Nádhera. Když to člověk srovná s několikahodinovým opruzem na Galapágách, který nás ještě přišel na 500USD, tak nebe a dudy. Pak jsme vyrazili přes tržnici do supermarketu. Na tržnici při koukání na banány a chlebovníky najenou slyšíme zezadu „dobrý den“. Rodinka Čechů a ještě navíc z Chtěboře, kde jsme s Markétkou bydleli. Na tričkách jsme měli jména a českou vlajku, tak se k nám hned hlásili. Prý tráví dovolenou v Pacifiku každý rok. Sbírají jako koníčka škeble a tomu vše podřizují. No vida. Krátce jsme splkli a pak tradá do obchoďáku. Zde poměrně standardní výběr zboží. Hlavně však klasické francouzské bagety (asi 1,5metru dlouhé) a normální pečivo. Navíc jsme koupili na vyzkoušení novozélandské máslo v plechovce, které nechladili, ale měli je jen tak v regálu. Také jsme koupili Campbellovu žampiónovou polévku. Jestli se nepletu, tak na tyto polévky od Campbella dělal reklamu Andy Warhol. Alespoň ji můžeme porovnat s naší Vitanou. Takto jsme úspěšně utratili 30 000 franků z celkových 34 000 co jsme vybrali. Pak nás napadlo se konečně podívat do banky jaký je reálný kurz v porovnání s mým odhadem. Rozdíl 100% nepříjemně překvapil i autora a zastánce odhadnutého kurzu. Tímto se potvrdilo další pravidlo, že je Francouzská Polynésie setsakramentsky drahá. Celkem se divím, že místní běžně a ve velkém popíjejí třetinku plechovkového piva za 70Kč. Stejně stojí v obchodě i jeden obyčejný jogurt. Ta jedna porce polévky v plechovce přišla na 50Kč. V restauraci jsme tedy platili ze jedno jídlo a dvě piva něco přes 700Kč atd. No nakonec bylo dobře, že jsme to zjistili, až jsme všechno utratili. Takto jsme si připadali 24hodin jako v pohádce. Ono se nic zas tak nezměnilo, jen se z toho stala pohádka pro bohatší děti. Navezli jsme (drahý) proviant na loď, Markétka jej začala zašpajzovávat a my s Mírou vyrazili s kanystrama pro naftu. Benzina je u vysokého betonového mola pro velké nákladní lodě. Samozřejmě byl odliv, tak jsme museli šplhat po kluzském žebříku asi tři metry. Náš malinký

image

↑Srandovní pelikáni čekají na rybím trhu, co upadne  ↓Připlul se s námi rozloučit až k lodi

image

image

↑A plujeme dál, před námi 6000km jen voda                      ↓Boží zázrak předaný lidstvu

image

gumáček na těch vlnách skákal jak blecha. Míra vylezl první, a já mu do výšky házel ty 20litrové kanystry, jak nám to poradil místní dělník, který na tom molu něco dělal. Moc se nám zprvu ten nápad nepozdával, ale podal nám pomocnou ruku a vyšlo to. K benzince to bylo tak 150metrů. Tak jsme nakoupili 120litrů nafty v přepočtu tak za 30Kč litr. Nazpátek se ty kanystry docela pronesly. Slezl jsem do gumáčku a držel jsem se ho zuby nehty. Pokaždé když přišla vlna, tak mě to hodilo na to betonové molo. Vymýšleli jsme, jak to uděláme. V tom opět přišel ten chlapík. „A jé“ napadlo mne „bude se zase házet“. Už jsem se viděl, jak mi na hlavu poletí 6x20kilo. Naštěstí pomohl jen Mírovi na lano od člunu navazovat jednotlivé kanystry a spouštět dolů. Tak jsme dopluli na loď. Bohužel to byla jen první várka. Druhá, poslední, už obnášela dokonce 140litrů. To už jsme si s sebou vzali lano. Když jsme do nich pak nabrali naftu, tak ruky už neměly sílu je odtahat na loď. Postupně jsme je poponášeli blíž a blíž. Šel kolem chlapík, pozdravil, vzal dva a beze slova je odnesl k naší lodi. To nás dost překvapilo. To by se asi u nás nestalo. Vůbec jsou tu lidi příjemní. Mávají z auta, zdraví tě na ulici, ihned bez remtání ti pomůžou. To se mi tady na nich dost líbilo. Tak jsme se tedy plně saturovali i naftou. Vyrazili jsme na poslední oběd před další plavbou. Bohužel až teď jsme zjistili, že je ta druhá restaurace celý červenec zavřená. Do té druhé se nám takový kus nechtělo a navíc jsme ani neměli tolik peněz. Tak jsme si dali v bufáču na tržnici za poslední peníze jídlo skoro takříkajíc na stojáka. Rýži s nějakým masem, to bylo dobré. Hranolky s nějakým masem, tak z toho jsme snědli jen hranolky a rýži se syrovou rybou. Tak i zde jsme snědli opět pouze rýži. Ale vypadalo to, že kuchař to po nás bez váhání dojí. Místní, kteří dělají do žrádla, mají totiž neskutečné tělesné rozměry. Toho chlapa bychom ve dvou lidech určitě neobjali. Širší záda jsem ještě neviděl. No pak opět na loď, zde jsme si trochu pobojovali s kotvami, než jsme je zamotané vytáhli, ale zvládli jsme to. Pak jsme tedy kopli do vrtule a opustili tyto ostrovy „věčné lásky“, které nám poskytly 30ti hodinový azyl po tak dlouhé plavbě. Bohužel před námi není o moc kratší úsek. Na Samou je to necelých 2000nm, tedy tak 13-14dní plavby. Při vyplouvání jsme potkali přijíždějící loď Sayonaru Jardy Bernta, kterou jsme měli možnost osobně navštívit minulý rok v zimě v Karibiku. Také nás zde dostihl katamarán Liquid Living, který s námi čekal v Cristóbalu na přeplutí Panamského kanálu. Je vidět, že se všichni drží podobných tras. Ta, po které teď plujeme my, má mezi jachtaři název Coconut Milk Run. Tedy přibližně „cesta kokosového mléka“. Tato trasa je přes Pacifik asi nejfrekventovanější. Navečír smutně koukáme, jak nám ostrovy pomalu mizí v dálce, ale co naplat „a plout musí námořník“. V noci mě Markétka vzbudila, že se ve vysílačce na nouzovém kanále číslo 16 něco děje. Tak jsme byli svědky záchrany námořníků v přímém přenosu. Běhal nám mráz po zádech, když jsme poslouchali jak záchranáři s jedním letadlem a lodí pomáhají nějakým třem nešťastníkům. Bohužel jsme mohli slyšet jasně jen vysílání letadla, ostatní byli již mimo dohled, a tudíž jsme je nenaladili. Ale i tak se jednalo asi o tři jachtaře, z nichž jeden byl zraněný. Všichni již opustili loď a byli v záchranném voru. Akce asi dopadla úspěšně, ale co bylo příčinou opuštění lodi, jsme neslyšeli. To nás jen utvrzuje ve vyšší bdělosti.

5.7.2011 ÚT

Přes noc vítr vydržel, ale nad ránem jsme museli nastartovat motor. Dopoledne jsme opět s Markétkou čistili ucpaný odpadní tank. To už je taková klasika. Jakmile vyplujeme, tak se ten tank ucpe. Ale už máme zkušenosti a vyřešili jsme to celkem rychle. Za den několikrát prší. Z mraku vždy alespoň něco foukne, jinak je vítr značně slabý. Na oběd máme hrachovou kaši s volským okem a další balení nakládaného zelí. Jídlo sice těžké, prdlavé, ale zato výborné. Kdo nemá službu, tak dospává deficit. Na večeři si otvíráme vepřovou a hovězí konzervu. K tomu pečivo dokud se nezkazí. Večer zase začíná foukat, tak vypínáme motor. Upluli jsme 146nm. Držíme se stále čistý západ. V této úrovni kolem 10st. Na jih od rovníku by mělo snad foukat nejvíc.

6.7.2011 ST

V noci dost foukalo a tím také vznikly velké vlny. Plavba byla rychlá, ale moc jsme se nevyspali. Pokud se vůbec o nějakém spaní dá mluvit. Tak to každý jednotlivě dohání přes den. K obědu bylo riziko, aby se dojedly včerejší masové konzervy. Jako zelenina byla červená řepa. To jídlo je takový světlý okamžik dne. Všichni se vidíme, voní to tu, člověk je natěšený jak se přežere, pak se zase těší, až se mu slehne. No a ti kdo nemají službu od 12-15hod jdou přemýšlet o všech důležitých věcech do polohy ležmo. Mirek opět spatřil žraloka hned vedle lodi. Mně se zase nad ránem zdálo,  že žralok ukousl Mírovi nohu a my pak lítali po nemocnicích. Tu nohu jsme chladili v míse s ledem. Tak jsem mu sen řekl a Mirek se rozhodl, že do vody už raději vůbec nevleze. Dnes jsme také překonali rovných 10 000nm. Trvalo nám to tedy tři měsíce. To už je pěkná štreka. Půlka zeměgule. Také do finiše to máme tolik, kolik jsme upluli z Galapág na Markézy. Tedy nějakých 3000nm. Za chvíli bychom měli vyplout z Francouzské Polynésie a na chvíli vplout do Kiribati. Tato republika, která je součástí britského Commonwealthu se řadí již do Mikronésie. Zahrnuje však pár neobydlených atolů i v Polynésii, kde se zrovna budeme pohybovat my. Co je však zajímavější, tak tím, že plujeme v jejich výsostných vodách, tak bychom měli přistoupit na jejich místní čas. Jelikož však hlavní město na atolu Tarawa leží již na východní polokouli, tak celé Kiribati mají čas posunut o 12hodin před nultým poledníkem, přičemž my máme lodní čas 9hodin za nultým poledníkem. Tudíž já tyto řádky píši 6.7. v 15:30, ale na hodinkách bych mohl klidně nastavit datum 7.7. a čas 12:30. My to však dělat nebudeme, protože po pár dnech zase z Kiribati vyplujeme a dostaneme se do vod Cookových ostrovů, které spadají do Polynésie a leží celé na západní polokouli. Navíc míříme a budeme zastavovat na Samoe, která je také stále na západní polokouli. My o ten den přijdeme, až doopravdy přeplujeme 180poledník.

7.7.2011 ČT

Po klidné noci jsme ráno zjistili, že nám neteče voda. Již včera začaly nějak čerpadla blbnout. Chvíli voda tekla a chvíli ne. Markétka říkala, že při její službě přišla nějaká blbá vlna. Byla to prý hrozná rána. Vypnul se autopilot a pak také zaregistrovala, že po tom již voda netekla. Vody v tancích je dost, takže to musí být čerpadlem. Kontrolujeme filtry a ty jsou čisté. Když pak na Mírovu radu klepnu prstem na čerpadlo, tak se hned rozběhne. Takže to bude někde ve spínači. Chvíli se zdá, že to funguje, ale pak zase jsme na suchu. Teď už Pat  a Mat vytahují nářadí a chystá se k nejhoršímu. Postupně jsme donuceni, pomocí hrubé síly a chvíli i ohně, odšroubovat celou desku v motorovém prostoru, na které je připevněno čerpadlo spolu s tlakovou nádržkou. Po jeho rozmontování se vysype množství prachu z uhlíků. Trochu do

image

↑Jak mlsní psi                           ↓Po 6000km a 20dnech vidíme Markézy. Dokázali jsme to!

image

image

↑Markézské hlavní město Taiohae s 1800obyvateli...      ↓ ...a jeho dobře chráněné kotviště

image

toho fouknu a podle toho co vyletí, soudíme, že je potřeba to profouknout pořádně. Toho se chopí Míra. Foukne a během sekundy se změní na svůj vlastní negativ. Co bylo bílé je černé. Vousy, vlasy atd. To jsme se zase po dlouhé době s Markétkou pořádně nasmáli. Po pohledu do zrcadla se nakonec přidal i Míra. Při zpětném sešroubování a nasazení jsme kupodivu zjistili, že nám žádná součástka nezbyla plonková, jak bývá dobrým zvykem. Čerpadlo se rozchodilo a voda již z pravého plováku teče. Teď nám zbývá ještě levý plovák. To si však asi necháme na zítra. Takto nám příjemně uteklo celé dopoledne. Markétka uvařila těstoviny s nějakou majdou a neslužbaři se šli natánout. Večer jsme opět posunuli čas o hodinu  nazpět. Teď jsme přesně 12hodin pozadu oproti času, který je doma. Neustále se nemůžeme zbavit těch mušek NoNo, které se k nám vesele na Markézách nastěhovali. Kousance přibývají a máme pocit, že i množství mušek vzrůstá. Za den jsme urazili 154nm. Přes den vítr docela blbnul. Otočil se pomalu o 360stupňů. Místo předpovězené 5 foukalo občas dokonce i jen 1beauforta. A jak tvrdí pravidlo, tak do 4beauforta je to námořníkova smrt. Vždy je lepší mít víc větru než žádný. No, ale my žijeme, páč máme stále ještě dost nafty.

8.7.2011 PÁ

Pomalu se suneme směrem na Samou, kam nám ještě zbývá přes 1300nm. Jsme teď na úrovni Tahiti, které je necelých 500nm na jih od nás. Pocit širého oceánu nám „kazí“ jen ta skutečnost, že nějakých 8hodin od nás leží Caroline atol, neboli také Millénnium Island. Bohužel, nebo možná naštěstí, protože je to dost veliké navigační nebezpečí, jej neuvidíme. Je vysoký jen 25metrů, což bude stejně asi nějaká palma, takže bychom jej zaregistrovali značně pozdě. Takže raději dál od něj. Za ním pak leží ostrov Vostok. Nelze se ničemu divit, i Rusové měli své mořeplavce. Kór když o kus dál leží atol Suvarov. Ten objevil Rus Lazarev na palubě lodi Suvarov. Vostok má dle map „palmy“ vysoké 24metrů a kotvit se tam snad ani nedá. Zato Suvarov (Suwarrow) mě strašně láká. Kdybychom pluli o trošku rychleji, tak bych neváhal tam zastavit. Dle informací co máme k dispozici, je to poměrně velký atol, který má průměr skoro 20km. Je tam dost nebezpečný vjezd a špatné kotvení, což prý dosvědčují vraky lodí viditelné na dně atolu. Zato je to prý úžasná přírodní rezervace. Počet obyvatel: 2, slovy dva. To jsou strážci parku. Málo kde by se nám stalo, že naším příjezdem by vzrostl počet obyvatel o 150%. Jsou prý velice přátelští. Ani se jim nedivím. Odměnou za návštěvu je prý pohled na tisíce ptáků ve vzduchu, na zemi a ve stromech. Bezděčně mě napadá, kolik exkrementů by opět pojala naše paluba. Také jsou tam k vidění pěkní žraloci, kteří lodě zblízka okukují. Kdo se chce potápět, tak si bere druhého k sobě, který má harpunu a hlídá ho. Kdo však hlídá toho s harpunou, tak to fakt nevím. Když si vzpomenu, že při potápění jsem měl možnost kontrolovat ani ne 50%prostoru kolem mne.... A věřím, že žralok může zaútočit ze všech stran, i z vrchu a ze zdola. No nevím. Já bych tam nevlezl. Ale ostrov je hlavně proslulý tím, že zde mezi lety 1952 a 1978 žil jako poustevník Tom Neale. Tento novozélanďan se rozhodl, že zkusí žít v druhé polovině 20.století bez výdobytků civilizace. Napsal o svých zážitcích knihu a stal se značně slavným. Do dnes je k vidění jeho chýše a myslím, že i jeho hrob. Přes den jsme pluli kolem dlouhých rybářských sítí. Naštěstí jsme se do nich nezamotali. Večer jsme pak spatřili rybářskou loď. To je asi třetí loď za celou dobu, co plujeme v Pacifiku. To ukazuje na to, jak je tento oceán rozlehlý. Také byl prací den. Markétka vyprala prádlo a přitom objevila, že se nám dala vlhkost do věcí, které zde nenosíme. Takže některé docela zplesnivěli.

9.7.2011 SO

Dopoledne dospávám deficit z noci, kdy jsme tomu spaní opět moc nedali. Po obědě, kdy jsme měli bramborovou kaši s párkem, jsme se dali do druhého vodního čerpadla. Postupujeme rychleji díky zkušenostem z první demontáže. Uvidíme, jak dlouho to pomůže, protože to první vyčištěné již opět blbne. Zároveň přiděláváme vodu, o kterou jsme teď díky zkoušení funkčnosti jednotlivých čerpadel dost přišli. Denní upluté vzdálenosti se stále pohybují kolem 150nm. Vítr se zatím drží, i když předpovědi nejsou zcela slibné. V noci jsme potkali dvoje plovoucí továrny na sardinky. Té první jsem se vyhýbal víc než hodinu. Pořád se tito rádoby rybáři točili v kruhu a plundrovali moře. Nebylo snadné určit na které straně táhnout sítě. Držel jsem se starého hesla, že kde je víc světla tam je pracovní část lodě. Nakonec to vyšlo a minuli jsme je jen tak tak. Tato monstra na jeden zátah zplundrují odhadem tak milión kubíků vody. Nic se nevyhazuje. Vše zabít. Co je k jídlu  tak do konzerv, co ne tak na hnojivo, lepidlo a jiné průmyslové využití. Nemám nic proti lokálním rybářům, kteří celý život žijí na pobřeží a s mořem umí koexistovat. Jednou vyhraje rybář, jednou moře. Tito však křižují oceány, k vyhledávání používají nejmodernější techniky včetně satelitu. Není pro ně problém vybít moře, které patří jinému státu (viz Somálsko) a nedej Bože se nepozorovaně dostat do nějaké, všemi ostatními uznávané, přírodní rezervace. To jsou pak zisky. Vůbec nedodržují kvóty výlovu určené k zachování života v mořích. Je ironií, že obě světové války rybí populaci spíše pomohly. Rybářské lodě byly zrekvírovány pro jiné účely. Už na počátku 20. století byl prý stav ryb na pováženou. No, tak jsme si postěžovali a zkusíme odpočinout

10.7.2011 NE

Přes noc jsme se opět nevyspali. Markétka spala tak hoďku, já to trochu dohnal po ranní službě. Když už člověk na chvíli usne, tak Míra začne přenastavovat plachty. My máme kajutu vpředu, takže slyšíme každé otočení s plachtou. Navíc volná otěž plachty pak s každým pohybem plachty mlátí do paluby v místě našeho stropu. Zní to jak rány nějakou latí. Mimo to nás dnes ještě Míra potrápil pro jistotu i s motorem. Intuitivně nastartoval ten v našem plováku. Ten samožřejmě slyšíme mnohem více než motor v druhém plováku, kde krom Míry nikdo nespí. Když už nás začal trochu uspávat monotónní zvuk motoru, tak zase začal ubírat a poté přidávat otáčky, neboť zkoušel, jak by to plulo na plachty bez motoru. No prostě když není přáno, není dáno. Už jsme nespali celou noc v kuse téměř 110dní. To se na psychické i fyzické síle pozná. Jsme jak pára nad hrncem. Musím číst u stolu. V rukách už knížku neudržím. Než jsem si v noci před ulehnutím do postele sundal kalhoty, tak jsem si musel na chvíli sednout a nabrat síly. Ohnout se a zvednout nohu ve spolupráci s rukama byl pro mne nadlidský výkon. Také vylézt po žebříku do postele je fuška jak Brno. Když už člověk pak leží, tak ho všechno bolí. Už se zkrátka projevuje únava materiálu. K obědu Markétka uvařila knedlík se svíčkovou, když je ta neděle. Při vaření Míra uviděl velrybu, tak jsme vyběhli se na ni kouknout. Nádhera. Asi vorvaň, plul 5-20metrů od lodě. Občas se celý vynořil, aby se na nás taky kouknul. Pak dělal skopičiny. Obracel se dokola, ukazoval nám břicho, boky atd.

image

↑Po 20ti dnech na pevné zemi    ↓Kůň je na Markézách běžným dopravním prostředkem

image

image

↑Na první pohled je to ráj, ale jestli i na druhý....?         ↓Nedělní odpolední siesta na pláži

image

Napadlo nás vypnout motor, aby jej zbytečně nerušil. Byl to ale asi odchovanec nějakého cirkusu, protože jak jsme přestali dělat randál motorem, tak se sbalil a „odešel“.

11.7.2011 PO

O spaní až ani psát nebudu. Stále stejná písnička. Tak jako i čerpadla. Opět nám voda neteče. Tak jsme zase jedno demontovali. Koukli mu na vnitřnosti a zase dali zpět. Žádnou ašíbku jsme nenašli. Tak nevíme, v čem vězí problém. Vcelku nám to i jede. Vítr nám zatím přeje. Počasí se střídá s železnou pravidelností. Jeden den jasno, druhý zase zataženo. Dnes je ta slunečná varianta. Geograficky podplouváme Hawaii. Také již opouštíme Kiribati a vplouváme do soustroví Cookových ostrovů. Vidíme však prd. Všude okolo nás jen voda, voda.

12.7.2011 ÚT

Po klasické téměř bezspánkové noci jsme se ráno vrhli na přípravu lodě pro nové spolucestující. Jelikož zatím alespoň jedno čerpadlo, to které jsme včera rozebrali, stále funguje, tak jsme slili vodu, která byla v petkách do tanku. Občas voda z petek už nešla normálně pít. Není se čemu divit. Vždyť některá byla starší šesti týdnů. Z tanku vodu většinou převařujeme, takže tam to tolik nevadí. Navíc, když jsme viděli, co nechali Frantíci v těch tancích za bordel, jako např. šroubky, kusy papíru atd., a to jsme doposud běžně pili, tak ta voda už horší být nemůže. Konečně si můžeme dopřát loka normální čerstvé balené vody, kterou jsme doposud šetřili jako železnou zásobu. To je labůžo. Po obědě se Markétka ostříhá skoro na Miloška. Stále byly všude dlouhé vlasy, tak to vzala na krátko. Mně se to líbí, jí ne. Ale to se poddá. Potom jsme oslavili Mírových 20 000mil. Takže i on naplul tolik, jako je obvod zeměgule. Na oslavu jsme otevřeli chilský sekt, ve kterém byla příměs dužnin borovicových šišek. Navzájem jsme si všichni zalhali, jak je to zajímavá chuť. Bylo to sladké a nakonec jsme se tím nějak prokousali.

13.7.2011 ST

Poměrně dost fouká. Tím se opět zvedají nepříjemné velké vlny. Některé si s lodí dost škaredě zahází. Co není na svém místě, padá na zem. I v tomto  bugru Markétka vaří čočku s vajíčkem. Vše se naštěstí zadaří. I když v těchto vlnách pohyb kolem sporáku nahání tak trochu hrůzu. Pozdě odpoledne si vzpomeneme, že má Markétka svátek. Dáme víno a přitom podle skleničky od marmelády zjistíme, že ten včerejší sekt neměl příměs z dužniny borovicových šišek, nýbrž příměs z dužniny ananasu. Mně bylo furt divné, kde tu dužninu v těch šiškách vezmou. Zmátla nás podobnost slova pino (borovice) a piña (ananas). To mi připomíná ten vtip, jak paní učitelka říká dětem, aby vytvořili větu, kdy bude obsaženo slovo ananas. Přihlásí se Dežo a říká: fotr utek do Kanady a na nas se vysral. K večeru se už vítr mírní a i moře se uklidňuje. Opět posouváme čas o hodinu dozadu. Jak to vyjádřil Míra svými slovy: to je naposledy, co přidáváme do mínusu a pak už budeme ubírat z plusu.

 

 

14.7.2011 ČT

Od rána vymetená obloha. I moře klidné. Na oběd byly těsnoviny s olejem a česnekem. Občas něco připravíme pro nové cestující, kajutu atd. Tělo je tak unavené, že jen kouknu pod postel, zda tam neplesniví tašky, upravím záclonku a vyhodím jeden igelitový pytlík. To mě natolik vyčerpá, že si člověk musí opět sednout a nabrat síly k dalším úkonům. Geograficky jsme přesně na druhé straně zeměkoule.  Od teďka se začneme přibližovat.

15.7.2011 PÁ

Opět s železnou pravidelností je zataženo a moře se víc vlní. Markétka po obědě dělá inventuru žrádla, abychom toho pak zbytečně moc na Samoe nenakupovali. Tak nějak to v poklidu ubíhá.

16.7.2011 SO

Opět pokračují přípravy kajut pro novou posádku. V klidu se blížíme k Samoe, není kam spěchat. Nemá cenu tam připlout za tmy. Zatím nám příjezd  vychází pěkně na zítra ráno, hned po svítání, takže pěkně za světla. Markétka sdělává poslední rajskou i s posledním knedlíkem. Tohoto jídla by bylo pro šest lidí málo, tak ať se raději sní teď. Jinak všeho dostatek, protože už musíme tuto loď vyjíst, takže žádné velké  nákupy by se konat neměly. No, pomalu se nám to krátí. Dovyrábíme vodu a využíváme to k osprchování.

17.7.2011 NE

Nad ránem již vidíme Samou, tedy jeden z jejích ostrovů jménem Upolu. Není sice největší, ale je zde hlavní město. Stihneme ještě jednu prudkou přeháňku a pak již vplouváme mezi korálovými reefy do zátoky, kolem které se rozkládá hlavní město Apia. Je nám divné, že nevidíme žádnou zakotvenou loď. Pak nás hned kontaktuje přes vysílačku přístavní kontrola. Nabízí nám, že vyšle loďku, která nás dovede do maríny. O této maríně nic nevíme, v mapách není, a tak jsme rádi za pomoc. Je to úplně nová marína a zpočátku se radujeme, že poprvé od Cristóbalu můžeme suchou nohou na břeh. Bohužel pak přijde vystřízlivění v podobě dodržování nesmyslných předpisů. Protože je neděle, tak samosebou žádný úředník nepracuje. My, jelikož nejsme celně odbaveni, tak nesmíme na břeh a musíme počkat do pondělí. Ani naši novou posádku k nám nechtějí čmoudi pustit. Ta již mezitím stepuje u plotu maríny a netrpělivě čeká na nalodění. Celou situaci neustále místní ochranka zhoršuje tím, že povolává jejich šéfa. Nakonec, jako vždy, i trvání na předpisech má svoji cenu. Pokaždé se dohodne nějaká suma, a když už jsme před bránou, tak se vyskytne nějaký malicherný problém, který opět zvyšuje cenu úplatku. To nás tak vytáčí, že nakonec rezignujeme. Konec konců, na lodi máme vše, co potřebujeme. Díky tomu zmatku a pobíhání jsou naši tři noví kolegové i s bágly na lodi a to stačí. Opouštíme od úmyslu jít na břeh. Čmoudi poznali, že to přepýskli, znervózněli, je jim líto, že přišli o prachy. Vrací se k původní ceně a dokonce nás až „nutí“ jít ven, jen aby něco vyinkasovali. Naši tři noví kolegové mají pronajmuté auto, tak toho využíváme. Povozí nás po půlce ostrova, ať alespoň něco vidíme. Je to zajímavé. Taková koncetrace kostelů není snad ani ve Vatikánu. Neustále se střídá škola, kostel, škola, barák, kostel, barák, kostel, škola. Na to, že jich v Apii žije necelých 40 000, tak jsme viděli nejméně

image

↑Místní sochařské umění (Markézy)                    ↓Mirek po vyfoukání špinavého čerpadla

image

image

↑Samoa - místní policista v sukni, tak jako ostatní chlapi  ↓Pohled na Upolu z výšky (Samoa)

image

na 40 – 50kostelů. Chlapi nosí sukně různých barev, dle povolání nebo příležitosti. Do kostela chodí všichni v černé sukni, bílé košili a černé kravatě. Co se týče obydlí, tak vše je tak na půlmetrových kůlech. K domu s zásadně chodí přes hroby, kde jsou pohřbeni rodinní předci. Nad některými hroby je natažene plachta jako slunečník. Děda měl asi rád stín. Pak následuje společenská místnost. Samotná budova 5x5 až 10x10metrů. Je kompletně bez stěn. Střecha je na dřevěných kůlech. Všichni tam polehávají na nějakých dekách. Mají tam televizi a všichni tam pěkně vyhnívají. Takový detašovaný obývák. Pak o kus dál stojí samotný dům, už se stěnami, okny, dveři atd. Ostrov je to doopavdy pěkný. Pak se zastavíme v bufetě na jídle, které nás však neoslovilo. Večer se mění ochranka maríny a samozřejmě si i nový, službu konající zaměstanec, chce přijít na svůj úplateček. Opět nás nutí, ať chceme ven, aby z toho něco měl. Projdeme si večerní Apii a po návštěvě slavného hotelu Aggie Grey, se vracíme k lodi, protože město je v neděli úplně mrtvé. Hotel je slavný od II.světové války, kdy v něm přebývali američtí vojáci. Ti jeho slávu dovezli zpět do USA a tak se stal asi nejznámějším hotelem v Polynésii. Je to teda něco úžasného. U maríny jsme objevili otevřenou cukrárnu, kde jsme si sedli na pivko a víno. Pak hupky šupky na loď, kde jsme ještě poseděli a seznamovali se navzájem.

4.ETAPA: APIA na UPOLU (Samoa) – NOUMEA (Nová Kaledonie)

image

 

 

 

image

Upluli jsme 1 297nm za 10dní. K naší již oceány ošlehané trojici se přidali další tři chlapi. Jirka, Rosťa a Ondra. Ti letěli přes Jižní Koreu a Nový Zéland až na Samou. Zde na nás čekali, aby se poprvé svezli lodí a to hned až na Novou Kaledonii. Samoa je docela zklamala. Jak jsem již psal, ono trávit delší dobu na takových ostrovech je docela ošidné. Jistě se to začne brzy zajídat. Jim se to alespoň začalo protivit. O to víc se těšili na nový zážitek, kterým měla být tato cesta lodí. Dlužno říci, že i tento zážitek byl pro ně určitým zklamáním. Neustále chodili kolem map a učima upíjeli vzdálenost. Jen ať už je to za nimi. Vlny jim moc dobře nedělaly a určitý druh stereotypní nudy, který vládne na lodi, jim už vůbec na síle nepřidal. Takovéto dlouhé plavby doopravdy nejsou pro každého. Ale jak sami řekli, alespoň je to pro ně poučení pro příště. Už si takto nic nemusí idealizovat. Rosťa řekl „sice nevím, jak má vypadat perfektní dovolená, ale zato už vím, jak vypadat nemá“. Tím to vystihl asi nejlépe. Je fakt, že poslední etapa byla už úmorná i pro nás. Napřed bezvětří, kdy jsme spálili větší část nafty, než bylo záhodno. Pak u Fiji protiproudy a protivítr. Až nakonec vítr sice dobrým směrem, ale zato značné síly. To zvedalo poměrně velké a nepříjemné vlny. To stejné bylo i s počasím. Napřed hic jak v sauně a ani vánek, díky bezvětří, tě neosvěžil. Pak zase zima jak v psinci a déšť. No zima. Ono bylo skoro 25stupňů, ale vítr už byl studený. No, ale i tak jsme to zvládli.  

18.7.2011 PO

Od rána řešíme přihlášení. Postupně chodí jednotliví úředníci. Začíná to zdravotníkem. Na loď nevleze, jen ať vyplníme 3papíry. Pak celník se třemi papíry. Pak od správce přístavu se dvěma papíry. Pak karanténní úředník, 3-4papíry. Nakonec imigrační úředník asi s 5ti papíry.

image

↑Čerstvé kokosové ořechy byly výborné   ↓První úlovek, který se podařilo vytáhnout z vody

image

image

↑Tak toto je definitivní konec této plavby   ↓Vjezd a přístav v Noumei (Nová Kaledonie)

image

Ten si odnesl pasy a ať si pro ně pak přijdeme. Čím větší prdel světa, tím vstup místní komplikují tak, jako bychom tam chtěli všichni emigrovat. Pak musíme na správu přístavu, kde chtějí zaplatit marínu, ale karty neberou a bankomat je tak 2km ve městě. Nechápu, že když nám až teď oficiálně po 30hodinách od příjezdu dovolili vstoupit na břeh, tak očekávají, že budeme mít jejich peníze. Tak bereme taxíka, jedeme vybrat a zaroveň se zastavit na imigračním pro pasy. Tam tvrdeneme další hodinu a vyplňujeme dalších 9papírů. Doposud jsme vypisovali neustále dokola jen jméno lodi, naše jména, čísla pasu a datum narození. Tady už kvůli tomu, abychom dostali povolení k odjezdu, vyplňujeme i dosažené vzdělání, počet rozvodů, povolání atd. Pasy máme v ruce, úředník někam odešel, čekáme asi dalších 15minut, pak necháme všechny ty vyplněné papíry na přepážce a odcházíme. Nikdo si nás naštěstí nevšímá. Zaplatíme  marínu, dáme hamburger, abychom utratili poslední ty jejich peníze a fofrem mizíme. Už jich máme po krk. Ze začátku je plavba dost houpavá, protože vyplouváme proti větru, ale pak se stočíme a plavba se uklidňuje. Večer už proplouváme mezi největšími samojskými ostrovy Savai´i a Upolu. Namíříme směr na jihozápad, tedy přímo na Fiji a chvíli nám to jede. Pak vítr lehne a ke slovu přichází motor.

19.7.2011 ÚT

Celou noc nefoukalo, tak motoruje. Ráno kolem deváté překračujeme datovou hranici. Čas si posouváme až po obědě, kdy jsme všichni vzhůru. Hodinky posouváme o 23hodin dopředu, Takže místo 14.00 19.7. je už 13.00 20.7. Tak jsme o deset hodin před naším českým časem. Celou dobu jsme se na to tak těšili, a když už to konečně přišlo, tak nám to ani nijak zvláštní nepřišlo :) Tak by se dala definovat větší část této cesty. Pokaždé jsem měl vysněné, jak každou dosaženou metu budeme oslavovat a opěvovat. Několik lahví sektu jsme měli nakoupených. Na každou událost jednu (rovník, Galapágy, přeplutí Pacifiku a dosažení Markéz, přeplutí všech 180poledníků západní polokoule, dosažení přesně druhé strany světa oproti České republice, překročení datové hranice atd. atd.). No a výsledek. Nakonec jsme ty sekty narychlo dopíjeli poslední čtyři dny před cílem. Když jsme těch jednotlivých met dosáhli, tak nám to v tu chvíli už nijak nepřišlo zvláštní, exotické nebo vyjímečné. Snad ještě ten rovník, tam jsme měli sílu si to nějak užít a oslavit. U zbytku jsme byli už tak unavení, jak horolezec na Mt. Everestu. Rychle fotku, že to vylezl a fofrem dolů. Proto i to motto v názvu knihy. Tohle doopravdy žádná dovolená nebyla, ale naopak docela seriózní sportovní výkon se vším, co k tomu patří včetně radosti, potu, slz, dojetí až po úplné vyčerpání.

20.7.2011 ST

Stále motorujeme a čekáme na vítr. Pomalu se suneme. Vedro. Nuda. Ještě že dovezli z Čech časopisy Reflex za poslední tři měsíce, tak máme co číst. Hltáme „novinky“ z domova i ze zahraničí.

21.7.2011 ČT

Přibyvší členové posádky se rozhodli, že již budou držet služby samostatně. Tím se tedy zase trochu vyspíme. Všichni pokukujeme po větru, ale stále nic. Je značné teplo. Poleháváme jen tak po lodi vyhledávajíc stín. V noci mě probudí, že jsme chytili rybu. No moc šťastný nejsem. Kór když vidím tu potvoru. Má hrubě přes metr a aslespoň deset kilo. Rosťa ji aktivně čistí a filetuje.

22.7.2011 PÁ

Markétka je z ryby také nešťastná, protože nám nabourává sestavený jídelníček. Ten jsme vytvořili proto, aby se vše jakž takž dojedlo. Tato hromada navíc je jaksi mimo rozpočet. Rosťa nám připraví část ryby na oběd. Všichni jsou najezeni, ale stále ještě víc než půlka zůstává. Dochází nám první tank sladké vody. Jsme tak ve třetině, ale již jsme spotřebovali půlku vody a dvě třetiny nafty. Pokud nezačně foukat, tak máme vážný problém. Na Fiji se nám pro naftu, po zkušenostech ze Samoy, nechce zaplouvat. Je opět víkend, takže by nás tam asi nechali opět vycukat do pondělí. Musíme věřit, že foukne.

23.7.2011 SO

Dopoledne se konečně trochu rozfoukává. Kolem nás už jsou vidět jednotlivé ostrůvky a atoly. Ten největší fijiský ostrov Viti Levu je ještě docela daleko před námi. Vítr dostává na síle. Občas plujeme i přes 9uzlů. Kéž by to tak dva dny vydrželo. Odpoledne nabíjíme baterky generátorem a raději doděláváme i vodu. Po obědě překračujeme 180poledník a vplouváme na východní polokouli. Po 106dnech a 11893nm opět vstupujeme na nám bližší polokouli. Přepluli jsme všech 180 západních poledníků. Někdy příště si musíme dát všech 180východních. Ale zas tak brzo to nebude. Napřed se z toho musíme vykurýrovat. Jsme už docela nakonci fyzické odolnosti. Tělo již potřebuje domácí pohodičku a hygienu.

24.7.2011 NE

V noci se vítr stočil přesně proti našemu směru. Stáhli jsme plachty a nahodili motor. Bohužel do toho se přidal i protiproud a loď se zastavila. Operativně jsme změnili kurz víc na jih. Tím jsme trochu přidali na rychlosti. Přes den jsme neustále zkoušeli plout jak na plachty, tak i na motor. Směr na Novou Kaledonii je bohužel díky protivětru a protiproudu zcela zapovězen. Stále se motáme kolem ostrova Kandavu. Už začínáme mít Fiji plné zuby. Tak to pokračuje i večer a v noci. Na konci dne jsme stále, co by kamenem dohodil, od Kandavu. Protiproud má někdy i tři uzle, což je polovina naší rychlosti. V noci jsme museli křižovat proti větru, protože nás to táhlo dál a dál o cíle.

25.7.2011 PO

Ráno po bezesné noci jsme zjistili, že jsme se za celou noc přiblížili k cíli jen o 12nm. Normálně uplujeme za noc i 60nm. Za 24hodin jsme upluli smutný rekord 102nm. Tak málo jsme snad ještě na této cestě nenapluli. Padla na mne skepse z únavy, nevyspání atd. Například za 15minut  vítr změnil směr v rozpětí 70stupňů a síla kolísala mezi 1 - 6 beauforta. Zkrátka poryvy střídali po pár minutách bezvětří. Plachty trpěly. Já taky. Posádka jakbysmet. Markétka v noci stáhla počasí, kde se slibuje odpoledne už příznivější vítr. A kupodivu se předpověď splnila. Opět se rozjíždíme a dáváme (alespoň doufám) už definitivně vale Fiji. Všichni pookřejí. Opět se začíná dostávat na pořad dne téma o konci této čtyřměsíční plavby. Už se všichni těšíme na břeh. Navíc je celý den zataženo, což na náladě moc nepřidalo. Je

image

↑Pohled na zátoku Boulari (Nová Kaledonie)   ↓Hotel byl příjemným završením naší pouti

image

image

↑Snad mě po této cestě již osvítilo                             ↓Oslava konce cesty „po česku“ u piva

image

 nám zima, byť je 26stupňů. Mám dlouhé kalhoty a ponožky. Nějak jsme si na to vedro zvykli. S Markétkou si po večerech vykládáme naše touhy po posteli, která se nehoupe a není vlhká. O vaně a ručnících, které neplesniví před očima. O chlebu a nějaké čerstvé zelenině a ovoci. Joj, ať už jsme doma.

26.7.2011 ÚT

Po několika dnech, kdy bylo skoro bezvětří, tak nastoupil pořádný vítr a my opět atakujeme rekordy. Za 24hodin jsme poposkočili o 182nm blíž k cíli. Pomalu již některé věci balíme a připravujeme loď k předání. Snažíme se také zkonzumovat co nejvíce jídla, ať to nepřijde nazmar. Všichni už se nepokrytě těší na břeh.

27.7.2011 ST

Jedeme jak ďas. Za 24hodin dokonce 189nm. Za lodí jen vaří voda. Každý už se potutelně usmívá, když jde kolem mapy. Pokračujeme v balení. Začíná být docela zima. V noci jsem promrzl v těch 24stupních tak, že jsem si musel vlézt do spacáku a tam klepal zuby. Takovou zimnici jsem dlouho neměl. Přes den už máme všichni dlouhé kalhoty a vytahujeme i svetry a mikiny. Je však k pousmání, že venku je skoro 30 a voda má podobnou teplotu. Vítr z jihu je však pořádně studený.

28.7.2011 ČT

Počasí je nepříjemné. Zcela zataženo a zima. Snažíme se korigovat rychost tak, abychom vpluli do Havannah kanálu v pravý čas. Havannah kanál je jeden z mála možných vjezdů do největší laguny světa, která je skoro kolem celé Nové Kaledonie. Těch vjezdů až zase tolik není a každý má své specifika. Havannah je asi z nich nejkomplikovanější. Čas vplutí je zde vymezen končícím odlivem a nastupujícím přílivem. Tedy asi 6hodin. Pak se proud otočí, dosáhne rychlosti až 4uzlů, což je 50% rychlosti lodě. Začnou se tvořit velké vlny a jachty se stávají těžko ovladatelnými. Všude okolo jsou korálové útesy těsně k hladině. Vše označené pouze jedním majákem. Zkrátka taková „navigační lahůdka“. V žádném případě se to nedoporučuje plout v noci, a když tak pouze těm, kdo to již několikrát pluli a ví, co můžou očekávat. Nám není ale souzeno připlout někam za bílého dne. Takže celý den jsme studovali mapy a proudy. Pak jsme si lehli a zkoušeli usnout, protože od půlnoci nám s Markétkou měla začít 9hodinová služba. Tak dlouho přibližně trvá trasa od Havannah kanálu, přes kanál Woodin až do hlavního města Noumea. No, to však část posádky neakceptovala. Rosťa si neustále hrál s plachtami, až hrozilo jejich roztržení. Jen za jeho služby jsem musel několikrát vylézt na palubu a plachty upravit. To vydrželo chvíli. Po pár minutách v posteli jsme znovu slyšeli, jak je přenastavuje a plachty začínají opět mlátit. Tak se to opakovalo. Takže jsme oka nezahmouřili.

29.7.2011 PÁ

Po půlnoci to začíná. Maják v Havannah kanále je již vidět. Vjíždíme přesně na čas doprostřed kanálu. Chytá nás ten správný proud. Loď tak zničeho nic zrychluje ze 6uzlů až na 10. Černočerná tma. Prší a fouká silný vítr. Já za kormidle zabalen do všeho co mám nepromokavého. Markétka u navigačního stolu. Mapy kanálu, které máme, nejsou tvořeny podle světového geodetického referenčního systému WGS 84, na kterém běžně fungují GPS. Údaj, který dostaneme z GPS, se musí přepočítat a až poté zanést do mapy. Rozdíl je 1/4míle, což například v kanále Woodin, který je široký jen 1/5 míle, je více méně smrtelná odchylka. Všichni ostatní spí. Jsem i rád. Oči vytřeštěné do tmy toho moc nepoberou. Tak alespoň špicuji uši, abych slyšel případný příboj, který avízuje skryté korálové útesy. Neskutečný pocit. Za lodí vaří voda. Od břehu jsou cítit nevšední vůně. Čichové buňky opět po dlouhé době jásají, že něco cítí. Oči neustále kontrolují ukazatel hloubky a postupně se objevující další majáky, které v laguně označují útesy. Pak přichází Míra. Každý jsme na jedné straně lodi a hlídáme jednotlivá světla. Markéta počítá a předává na palubu rychle se měnící údaje o směru, které zadáváme do autopilota. Kolem páté ráno jsme z nejkomplikovanějšího venku. Vplouváme do širší části laguny. Zvádli jsme poslední těžkou zkoušku. Havannah kanál je mezi jachtaři doopravdy pojmem. My jej napoprvé dokonce dali v noci a v dešti. Kolem deváté vplouváme do zátoky před Numeou. Samosebou, že domluva s Frantíkama byla opět dost komplikovaná, ale nakonec jsme po půl hodině již uvázáni u mola a čekáme na celníky, imigrační úředníky a karanténní pracovnici. Ve 13hodin opouštíme loď, odbaveni vstupujeme na pevnou zem Nové Kaledonie. Přesouváme se do hotelu, který nám zamluvil velice příjemný šéf zdejší pobočky Dream Yachtu. Tím je naše putování po moři ukonce. Vypluli jsme 5.dubna a upluli jsme přesně 13 135nm, což je nějakých 24 300km. K tomu jsme spotřebovali něco přes 3000litrů nafty. To dosvědčuje, že vítr nebyl po celou dobu plavby zcela příznivý. Teď už jen sehnat letenky a domů. Nakonec jsme je sehnali až na úterý. Poletíme do Sydney a přes Reunion do Paříže. Tímto je tato pouť pro nás završena.

 

====== K O N E C ======

Vážený čtenáři,

rád bych předem upozornil, že tento panflet neaspiruje stát se jedním z pokladů tvé knihovny. Naopak. Toto dílko je šité horkou jehlou, což zajisté rychle poznáš. Místo obdržení Pulitzerovy ceny se snažíme předat aktuální informace pro případné následníky. Také to může sloužit jako pomůcka při rozhodování lidí, kteří stále ještě neví, zda něco podobného chtějí absolvovat, či ne. Proto prosím o shovívavost.

Jak to vše začalo? Na přelomu ledna a února 2011 nám bylo nabídnuto, abychom přepravili novou loď pro jednu francouzskou charterovou firmu jménem DREAM YACHT. Pojem „charterová“ se dá vysvětlit jako „autopůjčovna“. Akorát pronajímají lodě. Takže „loďopůjčovna“. Klient si může vybrat z různých typů lodí a také z různých světových destinací. V našem případě se jednalo o přepravu katamaránu (dvoutrupého plavidla) z Francie na Novou Kaledonii, kde má Dream Yacht jednu ze svých poboček. V průběhu měsíce února a března docházelo k upřesňování informací. Napřed to měla být pouze jedna loď. Pak se počet ustálil dokonce na třech. My měli „čest“ vyplout z loděnice jako první. Tedy dělat takové průzkumníky. Druhá loď měla vypout o 14dní později. Na ni jsme měli čekat v Karibiku, kde jsme si chtěli odpočinout po překonání Atlantiku. Pak jsme se měli spojit a Panamu a Tichý oceán plout v tandemu. To bohužel nevyšlo. Frantíci na tu naši loď velice spěchali. Asi už na ni měli klienta. Zde se ukázalo, jak je důležitá příprava. Přestože jsme od začátku doufali, že poplujeme z Karibiku společně, tak jsme si raději všechno sháněli tak, jako bychom to pluli sami. To se nám pak velmi vyplatilo. Namátkou si vybavuji například štěstí, že vozíme svůj dalekohled a své vlastní mapy. Obojí mělo být na lodi, ale nějak to Frantíci opomněli. Jen tak pro představu. Papírové mapy a tzv. „piloty“ (tedy něco jako námořní průvodce různými oblastmi) jsme si museli obstarat přes internet v Anglii. Posílali to průběžně leteckou poštou a díky tomu víme, že jen tyto důležité papírové materiály vážily 29kiloramů. Celý březen jsme leželi v různých knihách a jiných zdrojích, kde bylo možné se něco dozvědět o jednotlivých etapách. Nervozita pomalu narůstala. Původní předpoklad byl až 6měsíců na cestě. Dá se říci, že hromady proviantu se jen hromadily:). Má někdo představu, kolik toaletního papíru, nebo zubní pasty spotřebují v průměru čtyři lidé za šest měsíců? Kolik mouky? Kolik koření? Po cestě je plánováno přibližně 6 až 8zastávek, kde se dá téměř vše nakoupit, ale i tak musíme mít nějaký základ na lodi. Tak nám ty dny rychle plynuly a nervozita narůstala, až konečně posledního dne měsíce března jsme nasedli do aut a vydali se směrem do Francie. Co jsme do té doby nestihli, to už asi není životně důležité.

Pár slov o trase. Loděnice leží v městečku Canet at Rousillion, které je na středomořském pobřeží kousek od hranic se Španělskem. Odtud pak do Gibraltaru, zde vplout do Atlantického oceánu. Následují Kanárské ostrovy, Kapverdské ostrovy a Martinik na druhé straně Atlantického oceánu. Pak přes Karibské moře do Panamy, zde využít technického divu světa tj. Panamského kanálu. Tak se dostat do Tichého oceánu. Ten přeplout se zastávkami na Galapágách, Markézách a Západní Samoe. Tím opustíme Polynésii a vplujeme do Melanésie. Zde už leží vysněná Nová Kaledonie. Jednoduché jak facka, dalo by se říci.

Něco o lodičce. Již bylo řečeno, že má dva trupy a tak se nazývá katamarán. Výrobcem je firma Catana a délku má 47stop. Tedy výrobní označení je Catana 47“. Jméno dostala od Dream Yachtu „LOIRE“. Víc údajů v nám bližších mírách: délka 14metrů, šířka 7,6metru, výška se stěžněm 21metrů, ponor 1,1metru, váha 12 700kg. Oplachtění: jedna hlavní plachta s 86 m2 a dvě přední plachty, genaker s 80 m2 a gena (kosatka) s 53 m2. Obsah vodních tanků na sladkou vodu 600litrů. Motorizace 2 x Volvo Penta. Každý motor 54HP/39,7kW. Nádrž na naftu 300litrů. Raději jsme dokoupili ještě 10 kanystrů po 20litrech. Vybavení lednička, mrazák, mikrovlnka, generátor na 220V, klimatizace a odsolovací zařízení (watermaker), které ze slané mořské vody vytvoří cosi, co se dá pít, ale Mattoni to není.

Teď bych rád napsal takový souhrn k jednotlivým etapám. Kdo bude mít zájem, tak může pak jít hlouběji, za to asi nudněji, a to četbou jednotlivých denních zápisů.

 

1.ETAPA: CANET (Francie) – ALTEA (Španělsko) – GIBRALTAR – GRACIOSA (Kanárské ostrovy) – LAS PALMAS na GRAND CANARII

image

Tuto trasu jsme pluli 13dní a upluli jsme celkem 1456nm (1námořní míle = 1,85km).

 

 

image

↑Siesta na benzince  cestou do Canetu                            ↓Naše loď. Né ten člun. Ta za ním.

image

image

↑Pěkný pohled na dravé křivky.                  ↓Kuchyň. Nad sporákem je schovaná mikrovlnka.

image

Tuto první etapu jsme absolvovali v sestavě:

Skipper (Kapitán) – Miloš Navrátil

Co-Skipper (Záložní kapitán) – Markéta Fejtová

Crew (posádka) – Miroslav Jirásek (my tři tvořili „tvrdé jádro“, totiž pluli jsme až do konce, 

                                                          tak pak už se o tom nebudu zmiňovat)

  • Stanislav Motal
  • Stanislav Pejzl ml.
  • Stanislav Pejzl st.

Je vidět, že bylo značně přestanislavováno.

Co si tak teď s odstupem z této etapy nejvíc vybavuji? Hodím to jen tak z placu na papír bez předchozí konzultace s deníkem. Pečlivější čtenář možná objeví nějaké rozdíly, ale berte ohled, že denník jsou aktuální záznamy často psané v noci. Tyto souhrny ke každé etapě píši s několikaměsíčním odstupem. Alespoň se ukáže, co hlava uznala za vhodné k zapamatování. Postupuji dle starého pravidla, je jedno zda, je zážitek dobrý nebo špatný, hlavně že je hluboký. Co se týče cesty do Francie, tak jsme měli z těch cca 1600km značnou hrůzu. Ale zvládli jsme to bez ztráty kytičky. Večer už jsme byli v doopravdy pěkném motelu B&B. Ostraha byla o nás informována. Hlídané parkoviště. Čisté čtyřlůžkové pokoje včetně snídaně, to vše myslím kolem 150EUR za pokoj. Akorát stopař Žalud (dobrodruh z Přibyslavi, který trvale žije v Portugalsku a živí se tím, že žongluje na ulici) s jeho věrným psem museli spát v nějakém rozestavěném domku. Udělali jsme tak dobrý skutek, že jsme jej hodili na španělské hranice, odkud už musel dál stopem za svou milou. Ráno po snídani jsme koukali na krásné zasněžené Pyreneje. Předpověď slibovala příznivý vítr a my mysleli, že hned vyplujeme. Jako obvykle Francouzi nepřekvapili. Loď zdaleka nebyla hotová. Když Francouz oznámí, že loď je v pátek k dospozici, tak stačí přijet v pondělí až v úterý. To už se kolikrát potvrdilo. Jenže oni teď trvali na pátku, a když jsme tedy přijeli, tak nás nechali opět do úterý vycukat. Ale to je klasika. Díky tomu jsme přišli o příhodný vítr. Takto jsme vypluli a napřed bylo bezvětří a pak zase vítr proti. Až do Gibraltaru jsme vlastně motorovali. Chtěli jsme si udělat zastávku ve španělské Cartageně, ale Frantíci nás neustále sledují přes satelit a popohánějí. Před námi je několik měsíců, kdy bude rozhodovat pouze vítr a oni mají starosti, že chceme čekat v Gibraltaru několik hodin, abychom vypluli s proudem a nervali se proti velkým vlnám. Dnes se tomu již směji. Aktivita v neustálém popohánění je pak přešla, přímo nás už nekontaktovali. Připadlo mi, jestli se snad neurazili v domnění, že plujeme schválně pomalu. Vzpomínky na ty vlny přímo proti nám nejsou nějak úžasné. Ta loď dostala hned na začátku pořádně do těla. Kolikrát jsem se divil, že to ten laminát vydrží. Ti co nespali, seděli schoulení v salónu (to je vlastně protipól obýváku na lodi) a v duchu se při každé ráně modlili. Naštěstí pro psychiku byl vidět blízko břeh a to mysl nějak ukonejšilo. Byť, co si budeme namlouvat, moc by nám to nepomohlo. Díky neustálému motorování jsme spotřebovali jednu nádrž nafty zbytečně navíc. A Frantíkům jsme se stejně nijak nezavděčili. Posádka si alespoň užila několika hodinového výletu po Gibraltaru, neboli zkráceně Gibu. Nezapomenu jistě nikdy na vyplutí z Gibu. Díky vlnám, větru a proudu působícím stejným směrem jsme pluli rychlostí až 18uzlů. Tato etapa byla jedna z nejveselejších. Vína bylo ještě dost. Stále bylo co vyprávět, když měl člověk sílu a chuť. Loď nás stále překvapovala něčím novým. V dalších etapách už byly některé poruchy předvídatelné. Postupně jsme zjišťovali, jak je loď s jejím příslušenstvím řešena a kolikrát i nedořešena. Nebylo dne, aby nebyla řečena věta „tak tuto loď bych nechtěl“. Ale i tak to bylo z dnešního pohledu veselé. Také jsme se všichni znali, pak už jsme jen ubývali a nově příchozí byli doposud neznámí lidé. Tak, teď následuje deník a další etapa začíná na straně 17.

31.3.2011 ČT

Vyrazili jsme ve 3.00 z Přibyslavi. Postupně jsme naložili další spolucestující i Žaluda s jeho psem, kterého vezeme ke spanělským hranicím odkud on pokračuje do Portugalska. Cesta byla bez problémů. Sice devět lidí plus pes ve dvou autech nerovná se pohodlí, ale i tak to bylo únosné. V našem autě jsme se v řízení tři střídali, ale v druhém voze to celé odřídil Standa Pejzlů. Ve 23.00 jsme byli v Perpignanu v motelu B&B. Příjemné překvapení z čistoty a servisu.  Drahoš už skučel, že mu není dobře a bolí ho ledviny.

1.4.2011 PÁ

Ráno snídaně a pokračování do Canetu. Druhá skupina nabrala ještě Žaluda, který spal se psem v nějakém opuštěném baráku a vysadila jej na dálnici směr Barcelona. Jeho telefonická hláška své milé “hele vole listen, I love you” nám zůstane ještě dlouho v paměti. V loděnici nás už očekával pan Guy. Spadla mi brada, když jsem zjistil, že loď nemá ještě ani plachty. Sen o sobotním odjezdu vzal za své. Na oběd všichni z loděnice zmizeli, tak jsme se vydali autama do centra Canetu na jídlo. Poměrně mrtvé město, protože  sezóna ještě nebyla. Našli jsme pěkný bar a dali tři rundy vína. Příjemné překvapní bylo, když jsme při placení dostali další kolo zdarma. Za 70eur za 2lahve vína a pár kolalok se mu to stále vyplatilo. Jeli jsme autem pro proviant a zbytek zabydloval loď. Řidiči na večer odjeli s autama domů a my dali po kalíšku vína.

2.4.2011 SO

Někteří pokračovali v kalíškách od rána a pak když jsme si museli odkrokovat délky lan, tak   se jejich délky průběžně měnily. Poté jsme si prošli Canet. Jeho přímořská část je zcela nová, mraky ještě neobydlených apartmánů a kolem různé bary a restaurace. V létě to tady asi musí dost žít. Pláž má tak 100metrů na šířku a není vidět její konec. Odhadujeme ji na několik kilometrů. Naskýtá se také pěkný pohled z pláže na dosud zasněžené Pyreneje.

3.4.2011 NE

Návštěva staré části Canetu s opětovným posezením v nám již známém baru. Zároveň probíhal v kostele nějaký křest. Tak nějak trochu doufáme, že v pondělí vyrazíme, ale nějak se mi tomu nechce věřit. Řidiči, kteří se vraceli domů podali zprávy, že šťastně dorazili.

 

image

↑Zadní kajuta, přidáním matrace vzniklo dvojlůžko  ↓WC a koupelna se sprchou dohromady

image

image

↑Standa sudokář v salónu s rozložitelným stolem.                  ↓CML – centrální mozek lodě

image

Jen Drahoše hned poté odvezli do nemocnice se zánětem ledvin. Prý dostane pár kapaček a bude lépe.

4.4.2011 PO

Hned ráno naběhli chlapi z Catany. Některé jejich výkony byly k pousmání. Prošli jsme si pláž až k majáku a neustále stepovali kolem lodě s domněním, že tím zvýšíme jejich tempo. To však nepomáhalo. Tempo se zvýšilo až ke konci pracovní doby, kdy už pospíchali domů. Díky množství různého nářadí, které zůstalo na lodi, jsme pochopili, že tu ještě pobudeme.

5.4.2011 ÚT

Od rána jsme smířeni s tím, že toto není poslední den v Canetu. Před lodí stále manipulovali s tahačem. Zničeho nic nás vyhnali z lodě a během pár minut byla loď na souši. To nás docela deprimovalo. Alespoň se při tom zjistilo, že je prasklé kormidlo, které je potřeba vyměnit. Opět stálo štěstí na naší straně. Neustále bojovali s instalací centrboardu. My, po nákupu kanystrů, když obchůdek konečně od pátku znovu otevřel, vyrazili na oběd do města. Tam jsme dali neslané nemastné špagety a vrátili se k lodi. Po obědě ji konečně šoupli do vody. Pak jsme vyjeli na ukázkovou jízdu na moře. Chlapi nám předvedli jakýsi chaos s lany a také nefungující vinšnu. Nabrali jsme jen 200litrů paliva (1,5EUR/litr), pak se výdej nafty nějak zadrhl. Předpokládal jsem, že při výjezdu to doplníme. Mylně jsme se domnívali, že nám nainstalují kotvu a liferaft (záchranný vor). Když jsme svůj omyl rozpoznali, nafoukli jsme dinginu a vrhli se s amatérským nadšením do práce. Zničeho nic všichni zmizli. Poté přišel manažer a divil se, proč jsme ještě tam. Když jsme mu vysvětlili, že nemáme papíry od lodi a ani slíbenou druhou láhev plynu, začal se do toho mohutně v pět večer, když už všichni byli doma, angažovat. Zapnout desolinátor neuměl, nevěděl ani, kde je výpust odpadních tanků, které se pomalu plnily a nechtěly  odtékat. Nic méně během hodiny se to nějak vše vyřešilo a my uznali, že už máme doopravdy Canetu plné zuby. Začali jsme se připravovat na podvečerní odjezd. Časový harmonogram nám rozhodilo plnění vodních tanků, protože natékaly snad dvě hodiny. Večení odjezd se změnil v noční. Konečně jinak to snad ani neumíme. První zážitky s řízením tohoto monstra byli rozporuplné. Na benzince stále nefungoval výdej nafty, což už mě rozzuřilo tak, že nás šest dobrodruhů raději Francii opustilo s poloprázdnou nádrží, prázdnými kanystry, špatnou předpovědí (bez větru), ale s optimistickým očekáváním věcí příštích.

6.4.2011 ST

Noční jízda proběhla bez problémů a všichni si příjemného motorování na klidné hladině užívali. Pomalu jsme se sžívali s lodí. Za 24 hodin jsme urazili pěkných 134nm (1 námořní míle = cca 1,8km). Míjíme v dáli Costa de Brava. Služby ve dvou lidech po třech hodinách přes den a po dvou v noci docela příjemně utíkaly. Stále bylo ještě o čem vyprávět a byla také snaha druhých poslouchat.

 

 

7.4.2011 ČT

Stále klidná plavba. Nafty ještě dostatek, ale již řešíme, kde budeme tankovat. Rozhodnutí padá na Alteu, která je na španělském pobřeží těsně pod úrovní Ibizi. V dálce pozorujeme Malorku a pak i Ibizu. Urazili jsme 127nm. Přes den jsme také zahlédli velrybu. Bohužel ji nikdo nestihl nafotit.

8.4.2011 PÁ

Ráno připlouváme k Altee a uvědomíme si, že v zátoce před ní probíhá nultý poledník. Přejezd z východní polokoule na západní si romanticky užíváme pod stěnami nádherných hor. Také jsme si přehodili čas, což se později ukázalo jako značně předčasné. Příjezd k benzince proběhl, na to že to byl teprve druhý přistávací manévr, v celku dobře. Zde nás potěšilo, že je litr nafty o 0,1EUR lacinější než ve Francii. Na těch 300litrech to byla docela satisfakce za ty problémy s tankováním ve Francii. Během dvou hodinek jsme si dotankovali všechny možné zásoby a nakoupili trochu proviantu. Za den jsme urazili 113nm.

9.4.2011 SO

Nad ránem projíždíme kolem Cartageny a já se rozhoduji, zda se tam schovat a přečkat nastávající nepohodlné počasí v podobě protivětru a nebo pokračovat dál. Nakonec jsme přistoupili na variantu pokračovat kolem břehu dál s tím, že tam nebude takové vlnění. Počasí se rapidně změnilo. Vlny šly proti nám a jízda se stala značně nepohodlnou. Pak jsme se dostali do zákrytu Cabo de Gata a tam jsme si i trochu zajachtili. Pak již museli přijít na řadu oba motory, aby jsme byli schopni se probojovat proti 35uzlovému větru a krátkým prudkým vlnám o výšce cca 1,5metru. Loď jen sténala, přesto jsme ještě urazili 119nm. Vlny už šly i přes palubu a Markéta zjistila, že máme kompletně promočenou postel, byť bylo okno zavřené. V noci mě ještě vzbudili, že nedává hloubkoměr a přestal jít jeden motor.

10.4.2011 NE

Ráno při rozednění se nám podaří rozchodit druhý motor, který byl zavzdušněn a poté vplouváme do mlhy. Když jsme z ní vyjeli, tak byl pěkný pohled na zasněžené vrcholy hor a přitom jsme se docela potili na sluníčku. V noci byl horký vítr tak, že to připomínalo fén na vlasy. Pak jsme si užili necelou hoďku nádherného jachtingu v 5-7 beauforta. Loď jela i 9uzlů. Přesto se nám proti vlnám podařilo urazit jen 103 nm a byli jsme z toho docela zničení. Vlny mlátily do lodě s takovou razancí, že jsme jen v tichosti seděli a doufali, že francouzští technici neudělali někde chybu a loď vydrží.

11.4.2011 PO

Nad ránem se vyloupl na obzoru Gibraltar a hned bylo veseleji. Naskytl se nádherný pohled na sluncem osvícenou skálu, obklopenou tmavým pobřežím Španělska a s pozadím afrických hor zahalených do mraků. Dopoledne zajímavý příjezd do Gibu mezi desítkami nákladních lodí při plném nakládání či vykládání. Minuli jsme obrovskou vyvázanou ponorku a zajeli do maríny. Přistání se povedlo na jedničku . Pak jsme vyrazili domluvit servis motorů, kde se vyskytl  jakýsi,  pro nás malicherný problém, s nevyplněnými technickými listy. Nechali jsme

image

↑Na procházce v Canetu.                      ↓Snad nekonečná pláž vedoucí někam k Barceloně

image

image

↑Vyplouváme z Canetu. V pozadí zasněžené Pyreneje.                 ↓Španělské město Altea

image

to vyhnít s tím, že se to nějak poté vyřeší. Pak proběhla procházka městem s dobrým jídlem. Na večer krátká oslava příjezdu.

12.4.2011 ÚT

Od rána se řeší servis motorů i s problémem, který kupodivu nevyhnil. Výborná typicky anglická snídaně. Pak naběhl chlápek na servis a posádka jela za poznáním skály. Já asistoval servismanovi. Posádka byla z výletu nadšená, možná i proto, že si odpočali od kapitána. Také se vyblbli s opičkama Magot, které žijí prý jen na gibraltarské skále. Dokonce viděli pěkné přistání letadla, protože přes gibraltarskou ranvej vede normální cesta pro auta. Vždy spadnou závory jako u vlakového přejezdu, pak profrčí letadlo, závory se zvednou a auta pokračují dál.  Po třetí odpoledne jsme vyrazili k benzince, abychom potom stihli příhodný proud Gibraltarem. Cena nafty byla asi příznivá, byť v přepočtu mezi galonama, litrama, jejich vlastníma librama a Eurama se člověk nějak utápí. Na benzince se divili proč v tomto bouřlivém větru chceme na moře. Chtěli jsme však vítr využít co nejvíc, protože pak už zase na Kanáry nemělo foukat. Díky větru a nastavení plachet do motýla jsme vyletěli z Gibraltaru jako špunt ze šampaňského. To, co jsem měl propočítáno na 7hodin, jsme upluli za 3. Díky tomu jsme sice dosáhli rychlostního rekordu 18,6uzlů, ale také jsme ještě stihli značně rozbouřený Atlantik.

13.4.2011 ST

Po docela profoukané noci s velkými vlnami jsme měli přes den pěkný jachting. Opět byla zpozorována velryba. Delfíni už se stávají tak běžnými, že už málo koho zvednou ze sedátka, aby se na ně podíval. Navečer vítr zeslábl a my nahodili motory. Opět jsme si mohli dopřát trochu spánku. Občas mám pocit, že tato loď nás chce nechat zešílet díky nemožnosti se trochu vyspat. Také máme pocit, že k nám přibyl další cestující. Pořád něco chybí, hlavně žrádlo. První jsme zjistili zmizení všech lunchmeatů, pak zmizlo několik balíků speciálně nakoupených hotových jídel. Proběhla inventura, co vlastně chybí. Našli jsme například asi 6 rajských. No a už jsou jen dvě, aniž by jsme nějakou rajskou vařili. To nám hlava nebere.

14.4.2011 ČT

Stále motorujeme a klasicá nuda, nuda, šeď, šeď. Plachty mírně pomáhají a máme napluto za 24hodin pěkných 153nm. Loď opět pokračuje bojem proti spánku tím, že se v noci vždy po pár minutách spouští jakýsi alarm chyby přenosu dat. Postupně se rozpípávají jednotlivé pomocné přístroje. Než k nim člověk dojde, tak se to většinou samo vypne. Ale i tak, když to pípá třeba desekrát po sobě, to s nervama docela zamává. V naprostém zoufalství je raději vypínám a držíme se pouze hlavního přístroje.

15.4.2011 PÁ

Pomalu nás proud snáší k Maroku, ale snažíme se alespoň využít  větru a uplujeme 136nm. Opět se již dostavuje únava a skoro každý v noci do služby zaspí. Co by člověk dal za klidnou zcela prospanou noc. Díky dostatku vody povolujeme všem a některým i nařizujeme se vysprchovat. Neskutečná úleva pro tělo být zase trochu omyto sladkou vodou. Moře zatím teplotně neodpovídá tomu, abychom se mohli občas spláchnout slanou vodou. Přesto jeho teplota stoupá z počátečních 16stupňů na 18.

16.4.2011 SO

Od rána je netrpělivě vyhlížíme Kanáry, po obědě to musíme stočit proti vlnám, abychom dosáhli severního cípu Lanzarote. Na večer již pozorujeme v dáli první obrysy země. Hned je nálada veselejší. Po západu slunce se pokoušíme o zakotvení v přístavu na La Graciose, ale jsme vypovězeni hned u vjezdu z důvodu přeplněného přístavu. Hned pod ním je docela velké a příjemné kotviště. Vítr se sice má přes noc stáčet a nabývat na síle, ale nic jiného nám nezbývá. Nastavujeme alarmy a pro jistotu rozdělujeme ještě služby pro kontrolu kotvy. Markéta se nám odvděčí výborným českým smažákem s bramborem a tatarkou. Nacpeme se, ale únava nás překonává a žádná oslava se nekoná. Rychle všichni vyčerpáním usínáme.

17.4.2011 NE

Hned po východu slunce vyrážíme ke Grand Canarii. Původní časový rozvrh byl na cestu 24hodin. Napřed to vypadá, že to zvládneme mnohem rychleji, ale pak se počasí vyrovnává dle předpovědi a ať děláme co děláme, musíme se stále probíjet proti vlnám a větru. Zkusíme dva výpady přímo na Las Palmas, ale během chvilky nás to přejde. Rychlost se v tu ránu snižuje a cesta se stává nepříjemnou. Tak se vždy pokorně vracíme do mírného závětří Fuerteventury a pomalu ji kopírujeme. Poslední úsek 50nm z Fuerteventury k Las Palmas je docela bouřlivý.

18.4.2011 PO

Nad ránem již pozorujeme v dálce Las Palmas. Před obědem konečně kotvíme u benzinky a já jdu vyřizovat papíry pro stání v maríně. Díky pitomosti francouzských úředníků, kteří dají  na černobílý original papírů od lodě černé razítko a tím z toho vizuelně udělají kopii, se nám přihlášení trochu zkomplikuje. Díky klasické metodě dělat ze sebe blbce a vytrvat, se nám však přihlášení povede. Také tankování nám udělalo radost, úspora víc než 0,5 Eura za litr je víc než příjemná. Kanáry se všeobecně vydávají za bezcelní zónu. Trošku mi tu úsporu za naftu kazila daň za majáky a to přes 80Eur za měsíc. Musí se však platit plná částka i když zde setrváme jen jeden den. Konečně jsme zase na břehu. Využíváme možnosti sprchy a pak razíme na prohlídku města. Mezitím ještě vyřizujeme letenky na ráno pro oba Pejzlovi. Procházka se trochu protáhne po kopcích, ze kterých je nádherný skoro až letecký pohled na Las Palmas. Večer zakončujeme výbornou večeří  přímo v marině. O půlnoci doprovázím chlapy na letiště a prověřujeme spolehlivost místní autobusové dopravy. Funguje velmi spolehlivě a přehledně.

19.4.2011 ÚT

Od čtvrté hodiny ranní řeší telefonicky Markéta problémy chlapů na letišti. I zde opět pomáhá zdebilovatět a vytrvat. Tak se na konec, díky nějakému Slovákovi, který to za ně vykomunikuje a ještě i zaplatí nějakou pokutu, dostávají domů. Já doháním spánkový deficit

image

↑Křivolaké uličky v Altei                                                                ↓ Pohled na Alteu od moře

image

image

↑Romantický západ slunce. Nebo snad východ slunce? :)                               ↓Kámoši delfíni

image

a posádka nakupuje proviant a dobírá vodu. Pak ještě jdeme nechat Standu stříhat, protože ty jeho dlouhé vlasy jsou po celé lodi. Výsledek je cenově, funkčně a vzhledově dostačující. Pak ještě dokupujeme zeleninu a ovoce. Dáme na rozloučenou v marině výborné mojito, které se mi podaří vylít. V podvečer vyrážíme směr Kapverdy. Při výjezdu se přibližujeme k jedné velké zakotvené nákladní lodi. Pohled z blízka na obrovské ocelové monstrum, které ční s nástavbou tak do 30metrů je impozantní. Motorujeme, protože dle předpovědi nemá ještě jeden den foukat. V noci všichni sedíme a pohledem se loučíme s osvětleným a tím i obydleným pobřežím  na dalších přibližně sedm dní. Přesto, že už jsme jen čtyři, tak můžeme být ve službě každý sám. Tím se čas strávený na službách z dosavadních 8hodin zkrátil na 6hodin denně, což je hned povzbuzující.

2.ETAPA: LAS PALMAS na GRAND CANARII – MINDELO na SAO VICENTE (Kapverdy) – LE MARIN na MARTINIKU (Malé Antily)

image

Při této etapě jsme upluli 2993nm za 23dní. A to v sestavě tvrdého jádra plus Standa Motal.

Tato plavba probíhala v poklidu. Nezapršelo, žádné bouřky nás nepotkaly. Kdyby bylo občas trošku víc větru, tak by to jistě nebylo na škodu, ale i tak to šlo. Dny ubíhaly jednotvárně. Začali jsme praktikovat různé rituály, aby se den projasnil nějakými příjemnými zážitky. Začaly pravidelné odpolední posezení u kafíčka. K tomu pak přibylo poslouchání her Divadla Járy Cimrmana. Pravidelná strava, pravidelný, leč službami přerušovaný spánek. Co víc si přát? Kdo z Vás to má? Začínáme také již ztrácet přehled, co se děje doma. Nějaký zdroj aktualit by rozhodně cestu jen zpříjemnil. Anebo taky ne. Takto jsme se dozvěděli o dopadení Bin Ládina až s měsíčním zpožděním. Nemluvě o sběratelské vášni propisovaček našeho pana prezidenta. Při této etapě také již postupně odkládáme spodní termoprádlo, rukavice a čepice. Také spacák se postupně stává zbytečným. Začíná pro nás nesnesitelné vedro, ale to ještě nevíme, co nás čeká v Panamě. Ze začátku také dost bojujeme s nastavením plachet při zadobočním směru větru. Na tento směr větru si pomalu musíme zvyknout, tak jako na víceméně západní směr plavby. Noční obloha se tím ustálila a člověk se hned začíná v těch hvězdách lépe orientovat. Také si hrajeme se sextantem, protože dny jsou slunečné a noci jasné. Po přetlutí Atlantiku už jsme na sextant nešáhli. Takové jasné dny jsme zažili až pak v Tichém oceánu a to ještě velmi zřídka. Zkrátka vpluli jsme do tropů a tím i do pasátové oblasti, kde vanou pravidelné větry severovýchodního směru. Jen takové připomenutí: severní vítr fouká od severu, severní proud teče na sever. Neboli, řečeno námořní latinou, vítr fouká do kompasu a voda z kompasu vytéká.

20.4.2011 ST

Přes den jedeme stále na motor. Předpověď však slibuje příznivý vítr, ale také i velké vlny. Na večer pozorujeme velrybu, která je právě na lovu. Večer přicházejí s větrem i slibované vlny. Ty začínají dosahovat 4metrů a cesta se stává značně nepříjemnou. V noci jsme více méně nespali.

21.4.2011 ČT

Ráno jsme všichni zničení únavou a každý jde po službě hned spát. Opět se spolu potkáváme u oběda a pak až večer. Měníme o hodinu čas, abychom se pomalu srovnali s časem na Kapverdách. Vlny i vítr se stále drží. Musíme přerovnat některé skleněné věci, aby se nerozbily. Stání činí potíže, tak každý se snaží někde usadit. Začínáme objevovat nějaké podezřelé zvuky od stěžně. Vypadá to na uchycení přední plachty, tak ji smotáme a nahrazujeme druhou menší. Snad to vydrží. V noci byly spatřeny v dálce asi tři lodě, takže nejsme úplně tak mimo od civilizace.

22.4.2011 PÁ

Ráno proplouváme obratníkem Raka a tímto vplouváme do tropů. Počasí tomu vůbec neodpovídá, protože je úplně zataženo a docela zima. Vlny se mírně uklidňují a my se můžeme po nočních směnách konečně trochu vyspat. Pomáháme si také dopoledne motorem, aby se dobily baterky. Na oběd máme šulánky se strouhankou, ať trochu dostojíme půstu na Velký pátek. V tropech se také zvyšuje na dvojnásobek denní příděl vína, což u části posádky  vyvolává velké očekávání, protože doposud nebylo stanoveno množství ani standardního přídělu. :-) Přes den se oblačnost trochu trhá. Jsme tak v polovině cesty na Kapverdy. Při zkoušce satelitního telefonu, nám došla zpráva, že Francouzi uvažují o nějakém bonusu, když to stihneme do 20.7. na Novou Kaledonii. Honí nás jak nadmutou kozu. To je téměř nereálné v tomto termínu to zvládnout. Od rána máme jednoho spolucestujícího, a to holuba. Asi poštovního. Celý den sedí na palubě, tak jsme mu dali trochu nažrat a napít. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud zrovna probíhá nějaký závod poštovních holubů, tak s námi to určitě nevyhraje. Určitě konkurence létá rychleji než my plujeme. 

image

↑Drsné pobřeží jihovýchodního Španělska kolem Cabo de Gata                  ↓Siesta v kokpitu

image

image

↑Gibraltar. Pohled na skálu od severovýchodu                       ↓Vyvázáni v gibraltarské maríně

image

23.4.2011 SO

Ráno holub dožral pár zrnek chleba, pokálel celou palubu zeleným trusem, provětral pěří a byl fuč. Asi už náš směr byl pro něj kontraproduktivní. Za noc jsme ujeli pěkných 76nm. Ráno jsme byli všichni oblečeni ve svetrech, jaká byla zima. Vůbec nám nepřipadlo, že jsme už v tropech. Jen když zasvítí sluníčko z pod zamračené oblohy, tak je cítit, že má sílu. Teploměr ukazuje, že moře má už pěkných 24stupňů, ale jak je studený vítr a skoro žádné sluníčko, tak se člověku do vody vůbec nechce. Na oběd jsme vyzkoušeli bramboráky z pytlíku a byly vynikající. Při vaření nám došla první plynová bomba. Takže ty chytré kecy pana Guy, že nám dvě 13kilové plynové bomby vydrží v pohodě až do Kaledonie, nelze brát moc vážně. Na Kapverdech by měla být možnost ji vyměnit, popřípadě naplnit. Vlny už zůstávají na stabilních cca 3metrech. Vítr i vlny jdou pro nás příznivým směrem a držíme si pěkný rychlostní průměr. Odpoledne máme za sebou již 2000nm, což je nějakých 3700km. Pevnina se blíží a vody máme zatím dostatek, tak si povolujeme poprvé od Kanárů sprchu. Je to vždy nádherný požitek se odmastit a trochu zušlechtit. Jsme teď na úrovni Bílého mysu – Cap Blanc. To je konec Marokem okupované Západní Sahary. Zde již začíná Mauretánie. Pod ní je již Senegal se slavným Zeleným mysem – Cap Vert, podle kterého jsou Kapverdy pojmenovány. Tento mys je také nejzápadnějším mysem Afriky. Od Kapverd jsme tak dva dny plavby. V noci jsme se kochali pěným pohledem na Jižní kříž.

24.4.2011 NE

Nad ránem začaly vycházet podivné zvuky od kormidla. Postupně zesilovaly, ale nechali jsme řešení problému, až bude světlo. Po východu slunce už začalo pěkné Palermo. Poznali jsme, že jsme doopravdy v tropech. Voda ukazuje téměř 26stupňů. Poprvé jsem na spaní odložil tepláky a i v noci už to bylo skoro jen na triko. Průzkum kormidla poukázal na další nedomyšlený part této lodě. Kus nerezové trubky, která spojuje obě kormidla, leží na dvou plastových podložkách, a jak se o ně otírá, tak vydává zvuky, které už nám lezou dost na nervy. Pokusili jsme se to potřít olejem, ale přístup je tam jak penězům. Trochu ty zvuky přesto oslabily. Celý den motorujeme, protože potřebujeme nabít baterie. Po obědě vítr stejně pomalu mizí. Posouváme opět čas o hodinu dozadu, abychom se vyrovnali s tím, který mají na Kapverdech. Na oběd si smlsneme na rizotu.

25.4.2011 PO

Od rána začal hic. Už v noci se ukazovaly spacáky jako přebytečné. V 8 hodin ráno je to jen na plavky. Je 29stupňů a voda má přes 26. Sbíráme na palubně mrtvé ryby, které tam naskákaly přes noc. Létající ryba má tak 15 cm. Pak dvě krakatice, které se rozhodly spojit síly, potopit loď a sežrat posádku. Jejich délka necelých 10cm však na naši 15metrovou loď nestačila. Stahujeme vlajku EU a vyvěšujeme vlajku Kapverd plus žlutou vlajku, že nejsme odbaveni. Tím jsme učinili formalitám za dost. V poledne, hned po bramborách odrůdy „OLUP- SI- JE“ s česnekem, vytahuji po dlouhé době sextant a zkouším určit polohu. Dlouhodobá absence praxe způsobila při prvním určení odchylku víc jak 100nm od reality. Alespoň mám motivaci pro další měření. V dálce se pomalu zjevuje nejzápadnější ostrov Santo Antao, který má sopky vyšší než 1800m. My však míříme hned vedle na ostrov Sao Vicente. Je to místo, které znám z předchozí plavby a dá se zde doplnit vše včetně plynu. Na večer bysme tam měli být. Uvidíme, jak bude marína fungovat, když jsou ty velikonoce. Před příjezdem nás připluli přivítat delfíni a předvedli pěknou exhibici.

Po poměrně náročném vyvázání v marině (foukal silný vítr a snášel nás proud) jsme se vydali na průzkum městečka Mindelo. Potkáváme na chodnících sedící prodejce zeleniny, ovoce, koření a vajec, kousek dál zase o poznání bohatší čtvrť s hotely a restauracemi. Některé pohledy na špínu a chudobu (možná jen zdánlivou) oku moc nelahodí, jsou ale vykoupeny nádhernými nad městem se tyčícími horami s ostře řezanými vrcholy.  K večeři si dáváme pizzu u stánku, chuťově výborná. Vyhlášený club Nautico nesmíme minout. Bohužel ale avizovaná živá hudba nesplnila naše očekávání. Jsme utahaní, jdeme spát, abysme aspoň trochu dohnali spánkový deficit nocí předešlých.

Od této chvíle začínáme psát s Markétkou tento deník jako duo. Občas to může náhodného čtenáře zaskočit, alespoň jej to však udrží při plné pozornosti k danému tématu. Jediná nápověda je, že každý autorský počin má svůj odstavec. 

26.4.2011 ÚT

Tak opouštíme Kapverdy a vydáváme se do spárů Atlantiku. Zásoby jídla a pochutin doplněny, plyn, voda dobrány, předpověď počasí stáhnuta. Nebylo zrovna jednoduché sehnat základní věci jako máslo, v obchodech totiž vůbec nevedou chladicí boxy, takže margaríny a jogurty mají volně v regálech. Abysme si přilepšili, koupili jsme na zítřek kuřátko.

Po opětovně náročném vyplutí v silném větru a protiproudu, razíme ještě natankovat. Cena nafty za 0,88EUR/litr nás příjemně překvapila. Také jsme si mohli konečně vypočítat spotřebu, která vychází cca na 2,5litru za hodinu motorování. Takže máme tak na 200hodin plavby na motor, což je tak do půlky Atlantiku. Příznivý vítr potřebujeme tedy jak sůl. Pak konečně vyplouváme napříč Atlantikem.

Vytahujeme hlavní plachtu, ještě moc využitá nebyla, prozatím jsme využívali služeb plachet předních, uvidíme, jak se hlavní osvěčí. Opět se objevují divné zvuky, které nelze identifikovat. Kormidlo? Mlácení vln? Šroub? Chlapi dali hlavy dohromady a dobrali se výsledku. Výsledku ne zrovna lichotivého. Pístnice autopilotu nepracuje tak, jak má. Postupně přichází návrhy řešení. Vrátit se a vyhledat nějakého čmouda, aby to opravil. Brzy ale tohle řešení narazí na obavy ze schopnosti černých homo sapiens. Další úvaha je pro mě jako ženskou děsivá – celou dobu kormidlovat ručně, autopilota odstavit. Konečným řešením a asi i nejschůdnějším se stává varianta autopilota nechat makat do doby, než se úplně pos.... a k ručnímu kormidlování přistoupit až v tu chvíli. Třeba vydrží. Kéž by!

V noci jsme viděli jednu loď, možná poslední závan civilizace.

27.4.2011 ST

Tak první den přeplavby Atlantiku. Začínáme si zvykat na číslo 270, které na kompasu značí čistý západ. Před námi 2000nm (3700km). Kéž bysme to zvládli za 14dní. Snížili jsme citlivost kormidla, ať tak moc nepracuje a vydrží co nejvíce. Zatím potvora drží. Ráno vytahujeme

image

↑Vstup do historické části Gibraltaru                                         ↓Hlavní gibraltarské náměstí

image

image

↑Místní Laurel a Hardy                            ↓Gibraltarská zátoka plná lodí společně s letištěm

image

hlavní plachtu, která má největší plochu, skoro 86m2. Dopoledne to jaksi taksi jede a odpoledne už se pěkně rozfoukává a my začínáme pěkně ukrajovat z té šílené vzdálenosti.. V poledne opět zkouším změřit a vypočítat polohu pomocí sextantu. Na podruhé jsem se již určením polohy přiblížil na 25nm od skutečné pozice. To mě dosti potěšilo a můj cíl je zlepšit se trvale na určení místa tak do 10nm. Víc s mým plastovým sextantem a univerzální tabulkou s průměrnými slunečními údaji asi ani nepůjde. Kuřecí stehna byla výborná. Příště si budeme muset opatřit pár kurů jako živé konzervy :) Voda ukazuje pěkných 28stupňů a je až s podivem, že se do ní nikomu zatím nechce. Trochu tu chuť na koupání odrazuje hloubka víc než 4kilometry. Když si člověk představí nějakou obludu, která by mohla plavat pod ním, tak je raději na suchu. V noci proplula opět další loď, která zlepšuje naše pocity svojí přítomností, že tu nejsme zcela sami.

28.4.2011 ČT

Čtvrteční dopoledne trávíme opravami škod, ketré se během noci vyskytly. Prasklo lano držící hlavní plachtu v zadní části ráhna. Bůhví, jestli bylo schválně použito tenké lanko, aby případně prasklo ono a nerozškubala se plachta, nebo je to jeden z dalších nedostaků francouzkých soudruhů. Na pravém šroubu objevujeme cosi namotaného, je celkem klidná voda, téměř žádný vítr, tak se Milošek potápí do vody a odmotává jakousi plastovou pásku. Šroub zdárně a zkušeně uvolnil. Nefouká, tak nahazujeme motory a věříme, že se stejně jako včera odpoledne rozfouká. K obědu vařím čočku na kyselo s vajíčkem. Odpoledne všichni pospáváme, čteme, luštíme křížovky, prostě se odpočívá. Rychle je tu zase západ sluníčka, opět je večer, přichází noc. Přeci jen začalo trochu foukat, vytahujeme genakr. Dneska máme s Miloškem výročí seznámení. Samozřejmě si sám nevzpomene (na to hold hlavičku stavěnou nemá, nepamatuje si žádné datum :-) :-), důležitější ale je, že se máme pořád rádi, a věřím, že budeme i na dále. Že bychom si dali partičku prší a ukrojili část večera?

Když jsem odmotával ten plast ze šroubu, tak jsem poprvé použil zcela nové potápěčské brýle se šnorchlem. Pracuje se s nimi mnohem lépe, než s obyčejnými plaveckými, které s sebou běžně vozím. Bohužel, i když jsme měli vypnuté motory, tak nás vlny a proud nesly rychlostí dvou uzlů. To je tak hranice, kdy se člověk může udržet jednou rukou lodi. Pár vln se mnou otřískalo o bok lodi a tak mi ten šnorchl spadl a uplaval. O něj až tak nejde, ale spíš mě mrzí, že je v moři další plast. Jako by jich v moři neplavalo dost. Večer po západu slunce opět zkouším provést navigaci pomocí hvězd. Odchylka byla něco kolem 50nm. Také opět posouváme čas o další hodinu dozadu.

29.4.2011 PÁ

Pátek. Nic zvláštního se neděje. Během noci nedošlo k žádným škodám. Kolem poledního opět padá vítr, ale dle zkušeností z předešlých dnů očekáváme, že se v podvečer rozfouká. K obědu posádka dostává dušenou mrkev s bramborem  a párkem. Trochu s obavami čekám, co na to mužská část osazenstva řekne. Překvapivě všichni všechno beze slova zbaští, boule za ušima. Že by byl takový hlad :-) :-) ?? Potřebuji si umýt vlasy, teploměr mi se svými 27 stupni dodává odvahy. Skutečnost je ale jiná. Fofrem namočit, fofrem našamponovat, fofrem spláchnout. Brrrr, drkotám zubama. Teploměr určitě neukazuje správně. Ostatně, který ze zdejších měřidel a ukazatelů funguje, jak má?

Při dalším měření slunce při průhodu poledníkem již dosahuji přesnosti skoro 16nm. Je to pěkné, ale stále je co zlepšovat. Také přehazujeme anténu od rádia, které máme na příjem faxů s počasím, na druhou stranu stěžně směrem k pravoboku lodi. Mám pocit, že ji ocelový stěžeň tak trochu stíní a po celou dobu plavby budeme stahovat faxy  z pravoboku. V noci zjistíme, zda to trochu pomohlo kvalitě stahování.

30.4.2011 SO

Vedro hned od rána. Sluníčka využijeme k vysušení spacáků, abysme je mohli smotat a uklidit, už vzhledem k teplotám nejsou třeba, prostěradlo jako přikrývka bude stačit. I matrace si zaslouží provětrání, sráží se pod nimi vlhkost, byť jsou na roštech. Tím je sobotním uklízecím aktivitám učiněno zadost. Vrhneme se na běžné denní činnosti – četba, křížovky a osmisměrky, karty, šachy.... Zdá se, že dneska dojde i na kýblovanou. (polít se kýblem studené mořské vody a osvěžit se tak). Po poobědovém spánku se ale celkem rychle zatáhlo a ochladilo. Čekali jsme prudčí sprchu a přechod silného větru. Raději jsme tedy stáhli plachty a nastartovali.

Před těmito přeháňkami (line squalls) jsme byli dost varováni a i v moudrých knihách na ně upozorňují. Naštěstí se ale nic nekonalo a pěkně se nám to vyhlo. Kýblovanou s očistou necháme na zítra, když bude ta neděle. Doufejme, že noc bude klidná. Příjem rádiových vln se zase až tak nezlepšil. Přesto jsou faxy z New Orleans přijímané přes krátké vlny čitelnější, což bude spíš tím, že se blížíme k místu vysílání. Markétka si vyzkoušela pomocí sextantu zaměřit polohu, při průchodu slunce naším poledníkem. Na první měření dosáhla odchylky pouhopouhých 45nm. Buď je to rozený navigátor, konec konců má červený diplom ze zeměměřičské fakulty, anebo je to výborným učitelem (tím myslím sebe, ho ho ho). Již druhým dnem žádný náznak civilizace, ani loď ani letadlo. Zcela opuštěni v zemi nikoho. Jediní tvorové, které můžeme pozorovat, jsou létající ryby, jak občas prchají před nějakým predátorem. Jižní kříž už se tak trochu omrzel, souhvězdí na západ (Orion, Velký a Malý pes, Blíženci, Vozka, Býk a Perseus) jsou již také okoukané. Je potřeba teď věnovat víc času na rekogniskaci souhvězdí, které jsou za námi. Měsíc se blíží k Novu, tak je na to příhodný čas. Markétku jsme neupálili, páč plynu je škoda a nic jiného na podpal tu nemáme :) Navíc plyn potřebujme na neustálé vaření čaje, protože voda z Kapverd je cítit nějakou chemikálií a samotná, nepřevařená se moc pít nedá. Je hezké, že ji máme zatím dost, to těší, ale větší pitelnost by těšila ještě víc.

1.5.2011 NE

V noci klid a mírný vítr. Poprvé jsme upluli za 12hodin tak tak 60nm, což je minimum se kterým kalkulujeme v našich výpočtech. Při této rychlosti by se přeplutí Atlantiku natáhlo na nějakých 17dní. My však doufáme stále, že to zvládneme za 14dní. Pasát je sice pěkná věc, ale fouká dost slabě a jeho směr (což jsme však očekávali) není zcela ideální. Plachty neustále nějak mlátí a nastavit je, aby trochu táhly, je tak trochu o nervy. Když bysme chtěli využít

image

↑Skála je děravá jak ementál     ↓Dokud zde budou opičky Magot, tak zde budou i Britové

image

image

↑Héraklovy sloupy, antické jméno Gibraltaru               ↓Skála je ideální továrnou na mraky

image

jejich plnou sílu, tak doplujeme někam na jih Brazílie anebo naopak na Bahamy. Všude bych se rád podíval, ale teď je to jaksi taksi mimo mísu. Od rána hicánek. Odhadem víc než 30stupňů v osm ráno. Voda atakuje hranici 29stupňů. Dnes už asi trochu koupání bude, uvidíme.

2.5.2011 PO

Celý den v podstatě pod mrakem, odpoledne i sprchne, ale než stihneme vytáhnout šampony, je po dešti. Po přeháňce je dost nepříjemné dusno. Pasát se stále nechce ustálit, lítá ze strany na stranu a navíc je slabý. Buďme ale rádi aspoň za ten slabý vitr, plujeme sice pomalu, ale plujeme, nestojíme.

Při poledním náměru se mi podařilo docílit odchylky necelé minuty. To znamená, že jsem se víceméně trefil na přesnou pozici. Díky zjednodušeným tabulkám a výpočtům to pak dělalo rozdíl cca 12nm. To značně potěšilo. V noci byla spatřena po delší době loď. Poměrně dost blízko a evidentně se nám musela vyhnout, protože jsme měli přednost. Opět potvrzení pravidla, že „moře není zdaleka tak hluboké a rozlehlé, jak se jeví“.

3.5.2011 ÚT

Za noc jsme upluli pouhopouhých 57nm. Samozřejmě by to mohlo být horší, ale přesto by mohl vítr nabrat trochu na síle. Máme to přesně 1200nm na Martinuque.

Dopoledne jsme provedli očistu těl, voda už není až tak studená, dokonce je osvěžující. Milošek dokonce použil šampon, jak už má dlouhé vlasy :-) :-) K obědu si chlapi poručili rýžový nákyp. Mají ho mít. Objevila jsem konzervu broskví a směsi ovoce, tak byl skoro jako od maminky. Už dva dny se v zavěšeném špatně přístupném nafukovacím člunku koupe chcíplá létající ryba. Vyschla i voda, takže začíná nemile zapáchat. Svolávám tedy briefing na téma „rybu z dinghy“. Myslela jsem, že zapojením mozku a samotnou akcí zabijeme pár desítek minut stejně tak, jako když mužská část posádky vždy diskutuje o jakékoli činnosti a podobně dlouho onu činnost vykonává, bohužel ale je v řádech vteřin problém vyřešen pouhým natažením ruky. Vítr se stále mrcasí, což kapitána značně rozčiluje. Zdá se, že ho začíná uspokojovat karetní hra, kterou objevil v počítači.

Při měření poledního průchodu slunce se moc nedařilo. Dost to mařily mraky a také skutečnost, že slunce máme přímo v nadhlavníku. To pro naši kvalitu měření není nějaká výhoda. Dnes  nás slunce přechází a míří pomalu na sever k obratníku raka. To je snad poprvé, co je člověk jižněji než sluníčko. Čas průchodu slunce poledníkem se mi podařilo změřit a vypočítat na minutu přesně, bohužel však s odchylkou výšky skoro jednoho stupně. Ve výsledku to bylo cca 45nm od přesné pozice. Taky jsem se přes den při pobytu na sluníčku dost připálil.

4.5.2011 ST

Ráno zjišťujeme, že rozpékacím bagetkám, které jsme si chtěli šetřit na ty nejdelší přejezdy, pomalu končí trvanlivost, na některých se už objevují i malá očka plísně. Pečeme tedy hned dvě balení, aby se co nejdříve spotřebovaly a nemuseli jsme je vyhazovat. Snídaně je vydatná, nemusím se zalamovat s obědem, spojíme ho s večeří. Přes noc foukalo minimálně, po východu slunce vítr trochu nabral na síle, snad pár mil naženeme. Během nočních služeb se postupně z paluby odklidilo asi 5 létajících ryb. Nevím, co je pořád na kusu plastu tak láká, ta zvědavost je stojí život. Náplní dne se stává neustálé přenastavování hlavní plachty, její opravy (respektive řešení znovu prasklého lana) a vymýšlení nových a snad i lepších systémů a kombinací. Aspoň mají hoši o zábavu postaráno. 

Od rána jsem nespokojen s posledními uplutými vzdálenostmi. Začínáme se nějak často dostávat pod minimální hranici. Zkoušíme vytáhnout hlavní plachtu, když se to povede, tak obratem opět praská lanko držící zadní roh. Takže ji opět spouštíme dolů a opravujeme. Pak zkoušíme různé fígle s nastavením plachty, abychom mohli plout víc na zadní vítr. No a tím nám ten den pěkně utekl. Ještě  jsme přendali a povytáhli anténu a byli jsme utahaní jak koťata. Celý den na sluníčku se na mě podepsal, takže jsem dokončil osmahnutí těla a docela to cítím. Ale zato loď zvýšila rychlost a i už může plout lepším směrem. Navíc jsme večer při poslouchání Cimrmanů zjistili, že červené víno už se pomalu kazí. Je tedy pravda, že zbyla necelá desetina, ale i tak by to byla škoda vylít. Budeme to muset co nejrychleji zkonzumovat. Těšili jsme se, že nám vydrží až do Karibiku a poté bysme poslali hostěrádskému vinaři diplom, že „sedm z deseti posádek doporučuje víno z Hostěrádek“. Tak uvidíme. Markétka si vyzkoušela polední náměry, také zaměřila čas přesně na minutu s podobnou odchylkou jako já. Myslím, že to dopravdy bude tou výškou slunce. Až bude severněji a níž, tak budou asi náměry přesnější.

5.5.2010 ČT

Od rána opět hicánek. Vzduch 29 a voda 31 stupňů. Počasí se teda zatím střídá  absolutní přesností. Jeden den víc zataženo a příjmně, druhý den úporné vedro. I větry mají jakousi šestihodinovou pravidelnost, či spíše nepravidelnost směru a síly. Všeobecně přijímaná teorie o pasátech má dle mého značné nedostatky. Při první přeplavbě pasáty nebyly a teď pro změnu místo ze SV foukají z JV. Alesoň, že včerejší mrcasení  s nastavením plachet přináší ovoce. Přes noc jsme, po týdnu spíš ploužení než plavby, upluli za 12hodin 67nm. Kéž, kéž, kéž by to tak vydrželo. To bysme byli v Karibe již v úterý, ale pro jistotu počítáme stále s přelomem ze středy na čtvrtek. Konečně se dostala vzdálenost do cíle pod 1000nm. Hned to třímístné číslo vypadá lépe.

Milošek nám pěkně zarůstá. Naznala jsem, že by bylo lepší kštici na chvíli zhodit, aby se hlavička opálila i v místech porostu a nezůstaly tam pak bílé fleky. Beru holicí strojek. Najdeme místo na palubě, kam dosáhne přípojka. Závětrná strana vyhovuje, produkty činu se nebudou rozlétávat po celé lodi, naopak je vítr snese přímo do moře. Jsme tak ušetřeni následné debordelizace. Nejdříve vlasy. Pár tahů a hlava je holá. A co s bradou a horním rtem? Všechno jde dolů. Hotovo. Poprvé vidím Miloška zcela oholeného. Sluší mu to. 

Po obědě (párky bez chuti, ale výborně kořeněná dušená mrkev s bramborem) se vrhám opět na měření průchodu slunce poledníkem. Za prvé zjišťujeme, že pravé poledne je díky

image

↑Delfíni vždy potěší každého      ↓ Lanzarote (Kanárské ostrovy) ukazuje svůj sopečný původ

image

image

↑Sopka na otrově Graciósa          ↓Pláž v přístavu Las Palmas (Grand Canaria, Kanárské os.)

image

posunu na západ skoro v jednu hodinu lodního času. Tedy večer zase posuneme ručičku hodinek o jednu hodinu do zadu. To už bude 5ti hodinový rozdíl oproti domovu. Dále odchylka je stále kolem 60nm. Napadá mne, že měřím slunce spíš k jihu, i když je severně od nás. Zítra to tak vyzkouším. Hlavně trpělivost a vytrvalost. Odpoledne po stříhání jsme se okýblovali mořskou vodou a poté jsme si dopřáli odsolení tím, že jsme každý na sebe vylili 1,5litru sladké vody z petky. To byl zážitek! Trochu sladké vody a člověk se hned cítí lépe. Pak jsme se ještě pustili do dalšího zatím na lodi nepoznaného přístroje – generátoru. Potřebujeme nutně dobýt baterie a nechce se nám startovat motor, protože by navýšení rychlosti ve slabém větru rozhodilo nastavení plachet. Po chvíli dosahujeme zdaru a úspěšně dobíjíme baterie trojnásobným výkonem a za polovinu spotřeby nafty, než kdybysme použili alternátor na motoru. Pak se vrháme na další úkol a to ponížení zásob vína, aby jej tolik nezkyslo. Červené je už skoro pasé a ještě tak trochu bílé se dá pít. Červené zkusíme zítra svařit.

6.5.2011  PÁ

Za noc jsme upluli opět jen 57nm. Alespoň příjem faxů s počasím se zlepšil natolik, že je to nádherně čitelné a srozumitelné. Od rána hic, že ani nevylézáme ze salónu do kokpitu. Jen tak poleháváme. Za cenu skoro litru potu zvětšujeme plochu hlavní plachty. Trošku se to rozjíždí, ale na šampaňské to není. Stejně žádné nemáme. Alespoň směr plavby se optimalizoval, v noci jsme pluli skoro o 30stupňů směrem na jih, abychom docílili nějaké rychlosti. Máme to něco přes 800nm. Stejná vzdálenost nás dělí od ustí Amazonky i Orinoka. Stačí jen trošku upravit kurz. Snad příště. Přes den klid. Nudu nám Markétka spestřila výbornými šunkafleky. Polední měření slunce opět nepřineslo zcela uspokojivé výsledky, alespoň jsem při hledání chyby zjistil, že od té doby co je slunce severněji než my, tak dělám ve výpočtech chybu. Opět je člověk chytřejší, tak uvidíme zítra. Protože jsme měli dopolední službu, tak jsme se mohli odpoledne nátáhnout a i v tom vedru jsme pár hodinek naspali. Večer jsem se pokusil uvařit z vína punč. Půlce posádky to chutnalo, druhá půlka to odmítla pít. K jejich škodě. Punč loď pěkně provoněl kořením evokujícím vánoce a tím i navodil pocit mírného ochlazení. I s tímto tvrzením souhlasila pouze půlka posádky:) Vítr odpoledne zcela ustal, takže jsme motorovali celou noc.

7.5.2011 SO

Ráno jsme po klidné noci umyli kokpit. Je to až s podivem, kde se ten svinčík pořád bere. Chlupy bych ještě pochopil, ale prach atd... To mi hlava nebere. Vyhodil jsem další létající rybu. Nacházím je stále blíž a blíž u našeho otevřeného okýnka (správně po námořnicku „lukny“). Myslím, že nás jednou dost vyděsí, až se bude ryba mlátit v noci mezi námi dvěma. Všeobecně těch létajících ryb na palubě dost přibývá. Musíme to každý den kontrolovat, protože jak začnou zapáchat, tak je to strašné.

Mám pocit, že je den ode dne čím dál větší vedro. Nejhorší je polední stání u sporáku, to ze mě jen čurůčky tečou, zatím co pánové posedávají, polehávají v místech, kde aspoň trochu profukuje. Obědové menu (tentokát sojové maso s rýží) si většinou stejně neužiju, když se člověk vaří ve vlastní šťávě, není pak na nic chuť, takže do sebe jen tak něco nasoukám, aby se neřeklo. Ale musím to vydržet, chlapům se musí dát najíst, oni jsou jinak vzteklí, když mají hlad. :-) :-) Milošek provádí druhý alchimistický pokus výroby svařáku či punče. Výpary zamoří celý salon, že se nedá dýchat. Hic, dusno a k tomu smrad :-) :-) Kam se hrabe vánoční svařák, to se nedá srovnat.... Tímto je jasné, že patřím do té poloviny posádky, která tomuto výtvoru a vůni neholduje.

Svařák se náhodou povedl. Pro velký úspěch, alespoň u poloviny posádky, se vaření muselo zopakovat. Ve dne kolem nás proplula velká kontejnerová loď. Konečně vidíme po dlouhé době výtvor civilizace a navíc za denního světla. To bylo pokoukáníčko. V noci mě pro změnu překvapila stojící loď, kterou asi proud mírně snášel a otáčel s ní. Stále nebylo jasné, co provádí za manévr. Jinak je vidno, že provoz pomalu přibývá. Jsme také přesně na úrovni ústí Amazonky, takže provoz by měl houstnout. Večer jsme rozpekli housky a pak jsme za pomocí generátoru nahodili mikrovlnku. Pak jsme ty housky zapekli se sýrem a salámem. Bašta. To je poprvé, co jsme takové zařízení na lodi k vaření použili. Nejsem sice příznivcem mikrovlnek na lodi, ale když už to tady je, tak proč to nevyužít. Stále fouká prd a motor je neustále v provozu. Dodržujeme rituál a navečír si dáváme trochu společné kultury. Už několik dní po sobě posloucháme vždy jednu hru Divadla Járy Cimrmana. V osm večer teploměry hlásily 29stupňů vzduch a 32stupňů voda.

8.5.2011 NE

Hned ráno Markétka vyprala prádlo a dali jsme jej sušit na zábradlí. Pak jsme vyzkoušeli volat ze satelitního telefonu, ale první pokusy byly neúspěšné. Doufám, že to bylo spíš nedopatření a večer se znovu pokusíme o spojení. SMSky sice fungují, ale hlasový přenos bude potřeba také. Snad jsme neměli něco aktivovat? No uvidíme. Přes den jsme se subjektivně shodli, že je snad doposud největší pařák. Vůbec nefouká. Vzduch se tetelí a je na chcípnutí. Markétka se nám při vaření málem vypaří. Stojím u ní a utírám ji papírovými ubrousky pot, aby viděla na práci.

Co pořád vymýšlet za jídlo. Je vedro jako prase, tak se jako nejsnadnější a nejrychlejší jeví smažená šunka s bramborem. Je neděle, tak si s trochou fantazie můžeme v duchu myslet, že si pochutnáváme na svátečním řízečku. Na talíři to vizuelně není daleko. Vedro je úmorné, praní a vaření mě celkem odrovnalo. Kýblovaná aspoň trochu osvěží. Hold si teď teplíčka budeme užívat delší dobu.

Odpoledne na chvilku uleháme. Větráky v kajutách běží naplno. Na chvilku se podaří usnout. Člověk se nehýbe, ale přitom se koupe ve vlastním potu. Večer teplota klesá na příjemných 32stupňů. Díky běžícím motorům máme dost energie a ledničky nám pěkně chladí petky s vodou. Také vařím předposlední svařák, který necháme vychladit. Po soumraku opět Cimrmani. V noci se trochu rozfoukává. Už je na čase. Nafta by mohla vyjít jen tak tak, anebo by taky ani nemusela stačit.  Potřebujeme ještě nějaký ten půl den plout na vítr. O půlnoci je pěkných 27stupňů. Přibývající Měsíc pozorování oblohy trochu znesnadňuje, ale užíváme si dosytosti Saturnu a nad ránem pravidelně vychází obrovský Jupiter.

image

↑  Standa a Standa u piva a piva                                             ↓Las Palmas na Grand Canarii

image

image

↑ Další pohled na Las Palmas              ↓Opouštíme Kanárské ostrovy a míříme na Kapverdy

image

9.5.2011 PO

Nad ránem stahuji počasí a snad by mělo trochu foukat. Trochu si hraji s krátkými vlnami. Za Panamou už nám bude předpověď počasí z New Orleans na nic a budeme muset přeladit na Punta Reyes v Kalifornii a pak za Galapágama prozměnu na Honolulu. New Orleans je v tuto chvíli nějakých 4500km daleko a příjem je pěkný, vyhledávám frekvence Pt. Reyes a zkouším jej naladit. Je to od nás skoro 7000km a přesto je příjem mírně čitelný. Zvědavost mi nedá a vyhledávám v počítači frekvence na Honolulu. To je vzdálené asi tak 12000km a jakési kontury synoptických map přece jen ladím. Tak hurá, z Martiniku můžeme bez obav směrem na západ. Až budeme uprostřed Pacifiku stát nějaký ten den v bezvětří, tak alespoň budeme vědět, že třeba předpověď nelhala. Soudruzi a soudružky z Nového Orleánsu sice trefují sílu větru poměrně přesně, ale směr jim stále lítá tak o 30 i víc stupňů. Pro ty, pro které je vítr hlavním pohonem, tak těm to trochu komplikuje život. To můžu potvrdit. Ono je vcelku u prdele, jestli člověk uprostřed širého oceánu pluje jeden dva dny o 30stupňů jinam. Jachting je vždy o kompromisu mezi směrem větru a směrem, kterým chci či potřebuji plout. Předpovědi s počasím mají stejně jakousi vypovídající hodnotu tak maximálně 2-3 dny dopředu. Ale při těchto jejich odchylkách je pak tvorba jakýchsi strategií, například pomocí různých vektorů úplně, ale úplně zbytečná. Zktrátka a dobře, člověk musí brát v potaz, jak fouká v danou chvíli a padla. Vítr se stále drží. Plujeme rychlostí kolem 5uzlů (1uzel = 1 námořní míle za hodinu). Na motor bychom pluli tak 5,5uzlů, takže žádná velká časová ztráta. Motory sice máme dva a loď je i stavěná na to, aby běžely oba současně, ale z důvodu spotřeby používáme vždy jen jeden. Jenom v přístavech při manévrech musíme mít zapnuté oba dva, protože kormidlo reaguje značně slabě. Za to, když člověk zařadí u jednoho chod dopředu a druhého chod dozadu, tak se pěkně otočí na místě. Když by oba dva běžely na těch 2000otáček, tak bychom pluli cca 8uzlů, ale spotřeba by byla tak 5litrů za hodinu. Takhle při plutí na jeden motor jsme na polovině. Dnes v poledne budeme mít za sebou rovných 4000nm, to nám to letí. Dopoledne si hrajeme s plachtami, ale každé přenastavení jen situaci zhoršuje. Mezitím kontrolujeme stav oleje v motorech a zjišťujeme, že neustále běží čerpadlo na pitnou vodu. Jedna nádrž je již prázdná. Následně objevujeme kompletně zanešená sítka od nádrží s pitnou vodou. Jsou v nich plastové piliny z nádrže. Blbouni je asi předtím nevyčistili. Po obědě (čočka na kyselo s vejcem a posledními rozpékacími houskami) trávíme a poleháváme. Pak nastupuje očista, protože jsem od těch motorů vylezl jak čuně. Když se pěkně vymydlíme a osušíme, tak dochází nafta. To znamená vytáhnout a nanosit 100litrů nafty v kanystrech (polovina rezervy) přes celou loď a přelít ji do nádrže. Pak opět vše uklidit a následně zjistit, že očista těla byla k ničemu. Od Igora dostáváme zprávu, že posádka na nás již čeká v Le Marin na Martiniku. To si kluci ještě počkají. Máme to tak ještě 4dny. Pak vaříme poslední svařák a při poslechu Cimrmanů jej dopíjíme. Při tom, jen tak pro zpestření, mezi nás přiletěla létající ryba. Poté co opadl úlek, byly provedeny záchranné operace a ryba mohla pokračovat v moři jiným směrem.

10.5.2011 ÚT

Přes noc začalo trochu foukat a dle předpovědi by to mělo trvat celý den. Pak zase nic. Vítr pomalu zvedá větší a větší vlny. Vyhledávám informace o Panamě z různých knih a skládáme z toho mozaiku, jak tam budeme postupovat. No pravda, informace jsou různě staré, ale vyplývá z toho pár závěrů:

  1. Přeplutí z karibských ostrovů přes Karibské moře do Panamy řada zkušených cestovatelů označuje za nejdrsnější etapu jejich cesty kolem světa. Pasát zde získává na síle, žene vodu proti Panamě, kde naráží na pevninu a vrací se v podobě různých protiproudů, které zvedají ostré vlny. Nejlepší období na přeplutí je duben-květen (že by štěstí?), kdy je pasát nejslabší (to už registrujeme 14dní) a proto jak nefouká (že by smůla?) tak ty vlny nejsou takové
  2. Když si člověk chce vyřídit veškeré formality sám, tak je potřeba se obrnit dostatečnou trpělivostí. Některé úřady se musí navštívit vícekrát. Proto je lepší si najmout agenta, který to za obnos odpovídající námaze a času (???) vyřídí. Ještě, že nám toho agenta proplatí. Dle posledních informací nemáme šetřit penězmi, ale zaplatit za zrychlené vyřízení.
  3. Nejdelší čekací doby jsou leden – květen (klasika) a můžou dosáhnout i jednoho měsíce. Proto máme zaplatit cosi extra. V květnu je průměrná denní teplota ve stínu 36 stupňů a k tomu skoro absolutní vlhkost. Přes den štípají ti komáři, co jsou nakaženi horečkou Denque a v noci ti, co přenáší malárii. To asi aby si mohl člověk vybrat, co raději.
  4. Na jachty se pohlíží jako na problematické vši, které vše zdržují, mají tendenci se ve zdymadlech díky turbulencím rozbíjet a to co zaplatí, dle panamské vlády údajně nepokryje náklady na přepravu. Cena se neustále zvyšuje (jak jinak, existuje někde opačný trend?). Snad až 1500USD za 15metrovou loď. Dále se platí asi 1000USD kauce. To pro jistotu. Co kdybychom naší plastovou lodí odřeli ten beton. Peníze vrací na účet  údajně bez problémů do 4 měsíců po vyplutí z kanálu.
  5. Poté co nám změří loď, tak si musíme pronajmout 4lana o délce 34metrů a průměru 22mm. Plus také asi 10-12pneumatik. Ke každému lanu musí být na palubě jeden člen posádky, pokud nemáš, tak si nějakého toho „podržlana“ najmeš. Máme si prý najmout všechny čtyři. Cena začíná na 120USD za jednoho na den, plus povinnost pro každého zajistit na palubě místo na spaní, studenou vodu, sodu, pivo a jídlo na celou cestu. Asi jsem se špatně učil, mohl jsem v klidu dělat „podržlano“ v Panamě, jezdit si kanálem sem tam. No za dva tácy na den. K tomu stravu, pití a nocleh. No neberte to, kór když je Panama jednou z nejlacinějších zemí v Americe. Dále nastoupí na palubu lodivod. Ten a kormidelník (kapitán) na lana nešahají. Cenu za lodivoda zatím neznáme. Pouze, že je povinnost a slušnost zajistit stín, studené tekutiny a jídlo. V případě, že kouří tak i cigarety.
  6. Postup snad bude následující: odpoledne se nalodí lodivod a ti čtyři čmoudi. Na večír vystoupáme třemi Gatúnskými zdymadly o 30metrů výš do Gatúnského jezera. Zde by měly být největší komplikace s turbulencemi. Na jezeru se uvážeme k jakýmsi velkým plastovým bójím, po kterých se dá i chodit. Lodivod se odjede vyspat domů do postýlky. Ti čtyři mahmůdi zůstávají beze strachu spát na palubě, protože veškeré střelné zbraně musíme odevzdat při vplutí do Panamy. Zda to platí i pro ně, to pochybuji. Když tak je šoupneme přes palubu krokodýlům.

image

↑Létající ryba, která přistála na palubě     ↓Závodní nebo poštovní holub nabírající další síly

image

image

↑Divoké Kapverdy                                 ↓Hejno asi 20delfínů, kteří nás vítali na Kapverdech

image

 

Ráno mezi 7-8 přijede nový lodivod a pokračujeme. Po dalších třech zdymadlech jsme v Tichém oceánu a vysazujeme v Balboa lodivoda, čmoudy a vracíme lana a pneumatiky.   

  1. Poté co Ferdinandu de Lessepsovi pomřelo na tropické nemoci přes 21 000lidí, tak stavbu přerušil. Američané podpořili potom separastické tendence části Kolumbijců, odtržením tak vznikla Panama (v překladu „hojnost ryb“). Za to dostali Amíci pozemek široký 10mil a v roce 1914 dokončili stavbu kanálu. 6 zdymadel má rozměry 34 x 305 metrů. Jsou napájena sladkou vodou z Gatúnského jezera, které kvůli tomu bylo vystavěno a je tak jedním z největších umělých jezer na světě. Směr kanálu je ze SZ na JV. Takže vstupní místo Cristóbal Colón na atlantické straně je západněji než výstupní Balboba na tichomořské straně. Kanál je přes 70km dlouhý s minimální hloubkou 12metrů.
  2. Kdysi jsem slyšel historku, že na České námořní plavbě bylo oblíbené úsloví „vřítil se tam jako Werner do Cristóbalu“. Kapitán Werner byl taková smolnička ČNP a měl s každou lodí stále nějaké problémy. Když vyplul z Evropy směrem na Panamu, tak zjistil, že na té obrovské nákladní lodi nejde zařadit zpětný chod, tudíž ani zastavit. Pět dní a pět nocí žil s tou hrůznou myšlenkou, co se stane, až tam připluje a jak zastaví. Přesto, že postupně před cílem snižoval rychlost, tak se tam doopravdy „vřítil“. Při finálním manévru v Cristobálu poškodil nejen svoji loď, ale i dalších pět lodí jiných států.

Je to vyčerpávající? Je. No, uvidíme, jaké zážitky na nás čekají. Přesto už se nepokrytě na Panamu těším. Atlantik bych už měl rád za sebou, na Martiniku se zdržíme tak jeden den a jednu noc. Pak vzhůru do Karibského moře a na západ.

Tak už to jsou dva týdny, co jsme stáli na pevné zemi. Za tu dobu se celkem slušně vyčistily některé ze smyslů, hlavně čich. Bez rušivých vlivů všední ulice reaguje každá čichová buňka na podněty velmi citlivě, přenos vzruchu do mozku je hodně intenzivní. Není potom divu, že mé mozkové centum čichu značně trpí, když někteří členové posádky za celé dva týdny nepoužili mýdlo nebo se aspoň neokýblovali, dutině ústní už musí být taky hodně smutno, když ji přestali navštěvovat její dobří přátelé kartáček a pasta na zuby. Děs, běs!!! Asi se po návratu domů přihlásím na nějaký kurz asertivního chování, abych místo naznačování a následného očekávání, že to chlap pochopí (to jsem ale naivka), uměla v klidu, slušně, suverenně říct: Mazej se umýt! Smrdíš! A ne málo!

To se naštěstí mne netýká. V poledne jsme přípitkem oslavili moji 20 000námořní míli. Tímto jsem dosáhl po 49týdnech na moři sumy, která se považuje za obeplutí světa. Jen tak houšť. Je zajímavé, jak nám všechny odjezdy výcházejí na úterý. Dnes v úterý je to pátý týden, co jsme vypluli z Canes, před čtyřma týdny jsme odpluli z Gibraltaru, před třemi z Kanárských otrovů a dnes je to i zároveň přesně druhý týden, co přeplouváme Atlantik.

 

 

11.5.2011 ST

Pomalu a jistě se blížíme k Martiniku. Již jen 200nm. Zítra v noci bysme tam měli připlout. Nevím, proč mi vždy připlutí vychází na noc. Od té doby co pluji s Mirkem, tak je to jakési naše pravidlo. No, nerad bych o na něj sváděl:) Je také zajímavé pozorovat, jak se délka jednotlivých denních zápisů prodlužuje. Na to, že se prd děje, tak řádků přibývá. Asi je to tím, jak tvrdí Cimrman, že primární potřebou člověka není dorozumět se, ale vykecat se. No a my toho tady ve čtyřech na společných 20metrech čtverečních za těch posledních pár týdnů moc nenamluvíme. Téma jsou už vyčerpaná. Občas člověka něco napadne a ostatní se rádi přidají, ale jinak je ticho. Tak proto se i člověk tady více rozepisuje. A abych měl v tuto chvíli co psát, a nemusel Markétce pomáhat s vařením (chacha až si to přečte).... Já stejně nepomáhám, Markét je šikula. Ona vaří a chlapi myjou nádobí. Jak to tak teď vidím napsané, tak to vypadá, že já jen žeru. Není tomu tak, ale teď mě nenapadá nic, na co bych se mohl vymluvit. Asi snad jen to, že jsem kapitánem a dělám v pravé poledne měření slunce. To bych sice také nemusel a mohl být jinak nápomocný, ale opusťme teď toto téma a vraťme se k tomu, co jsem  chtěl prve napsat. Trochu oprášit znalosti o tzv. karibiku. Karibik, správně West Indies, je tvořen ostrovy Malých Antil, Velkých Antil a Bahamskými ostrovy. Velké Antily jsou Kuba, Jamaica, Hispaniola (Haiti a Dominkánská republika) a Portorico. Malé Antily se dělí na Návětrnné ostrovy, Závětrnné ostrovy, Závětrnné Antily a Nizozemské Antily. Závětrnné Antily jsou ostrovy kolem Venezuely (např. Marguerita), Nizozemské Antily zahrnují pár ostrovů u Venezuely (Bonaire a Curacao) a také pár ostrovů, které by náležely geograficky spíš k Závětrnným ostrovům (Saba, St. Martin). Návětrnné ostrovy se táhnou od Venezuely (Trinidad a Tobago) přes Grenadu a Barbados, St. Vincent, St. Lucia k Martiniku a Dominice. Na ně navazují Závětrnné ostrovy a to Guadeloupem, pak následuje Antigua, Barbuda Anquilla a končí Panenskými ostrovy, kde část ostrovů spadá pod Anglii a pár ostrovů pod USA. Kdysi jsem s nadšením a vykulenýma očima, poslouchal Igora (našeho jachtařského guru), jak vyprávěl o Karibiku, a mimo jiné také pravil, že od roku 1996, kdy byl v Karibiku poprvé, tak od té doby se mu poštěstilo, se tam každý rok minimálně jednou podívat. No, uplynulo pár let a i já můžu konstatovat, že i mně se daří jít v jeho stopách. Toto je má šestá návštěva a za ty dva měsíce, co jsem zde již strávil, se mi podařilo procestovat Karibik od Grenady na jihu až po Britské Panenské ostrovy na severu. Nedá se říci, že bych k některým tíhnul více a k jiným méně. Každá návštěva kteréhokoli ostrova je nezapomenutelným zážitkem. Od nádherných korálových reefů Sv. Vincenta a Grenadin, přes divokost Sv.Lucie a Dominiky, civilizovanost Martiniku, Guadeloupu až po kultivovanost Sáby a Panenských ostrovů. Tak uvařeno, můžu jít baštit. Jak nám to pěkně uteklo.  Po obědě doléváme posledních 100litrů nafty z kanystrů. Víc už nemáme.

12.5.2011 ČT

Tak poslední den na Atlantiku. Po obědě by měl být vidět Martinik. Dostali jsme se do nějakého proudu, který nám přidává skoro 2uzly. Takže možná připlujeme za světla. Dáváme se do úklidu, abychom přivítali novou posádku v čistém. „Země na obzoru“ by asi mělo být slyšet. Ale my jen tak koukáme na postupně se vynořující obrysy země. Po nějaké chvíli začíná být vidět i zeleň. Nádhera. Po vyprahlých Kapverdech a 16dnech jen širé vodní pláně

image

↑Mindelo na Sao Vicente  (Kapverdy)                              ↓Místní tržnice v koloniálním stylu

image

image

↑Emancipace – ženy makají ...                                                              ↓...a chlapi odpočívají

image

konečně něco zeleného. Zvažujeme, zda se nevykoupeme na pláži u Svaté Anny, která je hned vedle vjezdu do Le Marin. Volám do karibské pobočky Dream Yachtu, která je vlastníkem naší lodě a zkouším se domluvit, zda bychom se mohli vyvázat u jejich mola. To sice jde, ale musíme tam připlout co nejdřív, protože za chvíli jdou domů. Takže koupání padá. Jeden motor již nefunguje, protože v nádrži je málo nafty. Musíme se pokusit přistát u benzinky jen s jedním motorem. Na podruhé se to daří a doplňujeme naftu. Tím můžeme spustit oba motory. Pak se vyvazujeme u Dream Yachtu, a jsem vděčen, že oba motory fungují a máme lepší manévrovatelnost. S jedním bychom neměli do tak malého prostoru šanci zajet. Na každé straně lodi nezbylo ani 10cm. Na břehu již čeká nová posádka, Jirka a Pavel a pes. Tak mě napadá, že zešíleli, když berou psa na loď. Pak se ukazuje, že je to nějaký potulný pes, který se k nim za tu dobu čtyř dnů, co tu na nás čekají, přidal a chrání je. Jdeme si sednout do restaurace na pizzu a pivko a únavou postupně odpadáme.

13.5.2011 PÁ

Od rána začíná shon. Vyřídit nezbytné byrokratické formality na příjezdu a zároveň nás i odhlásit. Bez tohoto papíru bychom měli v Panamě značný problém. Pak kouknout na e-maily. Vytisknout povolení pro mě od majitele na průjezd Panamským kanálem. Dokoupit zásoby, nabrat vodu, umýt loď, počkat na servis motorů atd. Servis byl šílený. Přišel mladý kluk, zkouknul nový typ tohoto katamaránu, a když dokouřil, tak si všimnul těch motorů. Vlezl dovnitř, zahýbal trubkou, která vede ke kormidlu, kouknul na olej a řekl, že tímto je servisní prohlídka po 200motohodinách hotova. Když jsem se odpoledne manažera té jejich pobočky ptal, kdy se bude dělat servis, tak mi překvapeně sdělil, že je vše hotové. Že prý vyměnili olejové a naftové filtry, dali nový olej atd. No nic, je to jejich loď, tak jak chtějí. On si to evidentně může dovolit, vykázat spotřebu materiálu a ten následně pod rukou prodat nějaké soukromé lodi, která potřebuje podobný servis. Pak začali strkat nos a zbytečně řešit další věci, do kterých jim nic nebylo. Vyškubli nám nový motor od odsolovacího zařízení a dali nám místo něj starý, protože ten nový prý nefungoval. Pak přišel servisman na opravu autopilota, ktrerý nás začal zlobit hned po odjezdu z Kapverd. Jediné, což napadlo Míru, že jsme olejem namazali táhlo, kteté vyjíždí z pístu. Tento profík s firemním tričkem to táhlo namazal vazelínou a řekl, že je autopilot opraven. To už jsem chtěl omdlít. Tak jsem jim slušně poděkoval a nabyl přesvědčení, že je potřeba zase co nejrychleji odplout. Co kdyby ještě kápli na nějakou závadu a chtěli ji opravit. Díky spojení se světem víme o dalších lodích, které přepravují naši známí. Ta co mířila do Turecka prý udajně skončila s ostudou. Nevíme proč. Ty tři lodě, které převážíme na Novou Kaledonii, už jsou všechny na cestě. My jsme první. Igorova druhá loď je teprve na Kanárech. Ti Slováci, co ji vezou, už ji odřeli v Gibraltaru úplně na plast. Zatím jsme takovým horkým želízkem v ohni. Kéž bychom dopluli bez ztráty kytičky. Pojmenování těchto třech lodí je také originální. To, že my plujeme na „Loiře“, za námi pluje „Rhóna“, tak to bych pochopil. Ale že třetí loď Francouzi pojmenují „Volga“, tak to teda nechápu. Buď to svědčí o nedostatku řek ve Francii anebo o tom, že na Novou Kaledonii přilítává čím dál více ruských mořechtivých turistů. Tedy nic přímo proti té řece, ta musí být nádherná, ale ty lidi vůkol ní, tak o tom bych raději pomlčel, ať to v budoucnu nemusí být součástí cenzury. Část posádky, která se vrátila z nákupu, zjistila, že nejbližší supermarket nenabízí asi desetinu toho, co potřebujeme. Tak jsme se prošli pár kilometrů k větším obchoďákům. Tam nás výběr na první pohled nadchnul. Pak jsme oslavovali do ranních hodin odjezd.

3.ETAPA: LE MARIN na MARTINIKU (Malé Antily) – CARTAGENA (Kolumbie) – CRISTÓBAL COLÓN (Panama) – BALBOA (Panama)

image

Za tuto etapu jsme upluli 1368nm. Plavba trvala 13dní a k tomu jsme strávili 6dní čekáním  před Panamským kanálem a 1den za ním. K našemu triu se připojili na tuto část jako posádka Pavel a Jirka.

K této etapě nám někdo prorokoval „tady zmoknete“. A byla to sakra pravda. Denně lilo několikrát. Vlhkost převyšovala 90%. K tomu neskutečné vedro. V sedm ráno nebyl problém naměřit 35stupňů ve stínu. Vítr buď nefoukal, nebo řádil krátkodobě silou vichřice. K tomu se taky přidal občas protiproud a bylo vymalováno. Původně jsme chtěli plout přímo do Panamy, ale díky spotřebě nafty jsme museli udělat zajížďku do Kolumbie. Ta nás však nadchla, alespoň její bezpečná část kolem Cartaheny. No a pak si zážitek nejpěknější byly panamské ostrovy San Blas. Zde ještě žijí původní zbytky indiánů, kteří se snaží žít tak nějak po staru. Ostrovy jsou nádherné, určitě by se zde dal strávit týden i víc. Trochu ten dojem kazily všudypřítomné odpadky, které sem naplavilo moře. Města na obou koncích kanálu (Cristobal Colón a Balboa) zas takové vzrůšo nejsou. Kanál má svůj genius loci, konec konců je to určitý technický div světa, ale poněkud monotónní. Plout to víckrát, tak by to pak asi člověku nijak zvláštní nepřipadalo. Dostali jsme doporučení pro příště na procestování jižního pobřeží Panamy a také Kostariky. Tam to bude asi také pěkné. Dá se říci, že je Panama

image

↑Tento fígl by se občas hodil                                                  ↓Příjemná plavba na zadní vítr

image

image

↑Narazit uprostřed oceánu na civilizaci, to potěší                             ↓Opět něco nefunguje

image

 

značně civilizovaná země a pro nás stále ještě i laciná. Věřím tomu, že se tam ještě někdy vrátíme. 

14.5.2011 SO

Ráno nás opouští Standa a jede na letiště si koupit letenku. Rovnou tam zůstává a večer již letí do Evropy. Tak nás zůstalo pět. Odplouváme od mola a přeplouváme asi kilometr na kotviště, odkud je to gumovým člunem blízko k těm včerejším obchoďákům. Ty mají jak parkoviště pro auta, tak i svůj malý přístav pro gumové čluny, do kterých si hned dáš nákup. Le Marin je obrovské kotviště. Jedno z největších a nejbezpečnějších v celem Karibiku. Kotví tu odhadem tak 2000lodí. Většinou soukromých. Poprvé spouštíme člun a vytahujeme fungl nový 5ti koňový přívěsný čtyřtaktní benzínový motor. Následně se ukazují fatální následky dvou věcí. Za prvé máme zkušenosti s dvoutaktními motory a za druhé se řídíme pravidlem, že návod se čte, až když už nevíš kudy kam. Tím se stane, že naléváme olej přímo do benzínu, zpupně odtrháváme dvě červené cedulky s nápisem „doplnit olej“ a startujeme. Tím začala první a poslední minuta funkčnosti a potažmo slávy tohoto motoru. Chybu si uvědomíme, až již je motor ve svém motorovém nebíčku. Takže nezbývá než jej opět schovat do krabice a spolehnout se na stará dobrá vesla. Výsadek se z obchoďáku vrátil se zjištěním, že prvotní nadšení ze sortimentu nebylo zcela tak na místě. No, ale něco máme a tak raději po poledni vyplouváme směr Panama. Čeká nás sedm až deset dní v Karibském moři. Po chvíli vytahujeme plachty a suneme si to na motýla čistý západ rychlostí kolem 7uzlů. Nádhera. Menší nádhera je, že před námi se tvoří škaredé bouřkové mraky. Že by tedy toto moře dostálo své pověsti krutého a drsného moře? Po chvíli začínají být vidět blesky. Bouře pomalu postupuje na severozápad a vyhýbá se nám. Za ní se však v průběh noci tvoří další a ty už nám nedají odpočinout.

15.5.2011 NE

Ráno se po bouřlivé noci probouzíme do podmračeného dne. Vítr chvíli fouká až rychlostí vichřice a chvíli zcela upadá. Jeho směr se mění neustále až o 100stupňů. Vlny jdou ze dvou a občas i ze třech směrů. Loď skáče jak janek. To už tu dlouho nebylo. Zlatý Atlantik. Přesto stále ukrajujeme z té vzdálenosti 1100nm, co nás dělí od Panamy. V poledne potvrzuje Karibské moře svoji drsnou pověst. Předpověď počasí zcela nesedí. Přichází vichřice a pěkně s námi zamává. Moře je děsivé. Jíme jen studenou kuchyni. Vařit se nedá. Odpoledne vichřice odchází jiným směrem a vlny se během pár minut  zklidní. Ta rychlost je podezřelá. Nastupuje bezvětří. Startujeme a na 1800otáček dosahujeme rychlosti tak tak 3,5uzlu. Něco nás sakramenstky brzdí. Dostali jsme se do protiproudu, který zde nemá vůbec být. Více méně stojíme. V noci se trochu rozfouká a tak vytahujeme plachty. Držíme se hesla „raději plout špatným směrem, než dobrým směrem stát“. Nad ránem vidíme před námi loď. Má pouze červené světlo, žádné bílé motorové. Jak však pluje rychle, tak to plachetnice není. Pak světlo zhasne, loď nás evidentně obepluje, otočí se na nás a opět rozsvítí. Buď je to splašený rybář, nebo někdo pokouší naše nervy. Přece jen kousek na jih, ve Venezuele a Kolumbii, opět pirátství přichází do módy. Oblíbeným výstřelkem je, že tě přepadnou přímo uniformovaní piráti, kteří se napřed vydávají za pobřežní službu. Zatím však jdou spíše po penězích a elektronice. Dále občas narkomafie potřebuje zcela nové, ještě neprofláknuté lodě, na pašování drog do USA. Vysílají MAYDAY, a kdo jim pluje z jachtařů na pomoc, tak mu loď zabaví. Z tohoto důvodu se držíme co nejdál od břehů Venezuely a Kolumbie.

16.5.2011 PO

V noci stahuji počasí, které je zcela jiné než předpovědi získané na Martiniku. Nebudu déle napínat. Přes den zjišťujeme, že nesedí ani jedno. Pomalu se suneme dál. Když o uzel rychleji, tak směrem k Portoriku, a když o uzel pomaleji, tak na Panamu. Za 12hodin jsme udělali rychlostí rekord. Bohužel ten na opačné straně hodnotící stupnice. Upluli jsme pouze 44nm. Postupně, jak nás to snáší severněji, se vymaňujeme z protiproudu. Dokonce občas vypadá, že i plujeme. Chlapi si zkouší nahodit vlasec. Ještěže přeci jen máme prozatím dostatek konzerv. Pak se za námi bleskne a šup, další bouře o síle vichřice je tady. Loď se rozletí, musíme stáhnout plachty a přehodit je. Dokonce si to valíme dobrým směrem. Přicházejí však i kroupy. Stíhám nasadit jen bundu, na spodní části se honosím jen slipami a kroupy se tedy začínají pěkně zapichovat do nohou. Jak rychle to přijde, tak nás to stejně rychle po hoďce dvou opouští. Markétka se chystá do vaření něčeho teplého. Slunce jsme od Martiniku neviděli. Po rizotu trávíme, odpočíváme a střídáme se ve službách. Vítr se mírně stabilizoval a vydržel tak až do půlnoci. Večer vylezl na části oblohy Měsíc. Konečně je trochu roztaženo. Posedáváme v kokpitu a nikomu se nechce spát. 

17.5.2011 ÚT

Nad ránem vítr ustal a my zase motorujeme. Pak si zkusmo opět přijde jedna bouřka s kroupami. Moře vždy dostane šíleně děsivou tvář. Ocelová barva, krátké prudké vlny, které jsou zároveň uhlazovány větrem a prudkým tropickým deštěm. Trochu z té bouřky i foukne, ale za hoďku je vítr opět v trapu. Opět stahujeme bezvládné plachty mlácející se sem a tam. Asi už stý pokus v tomto moři. Během několika hodin vítr změnil 4x směr přesně o 360stupňů. To by i Kolumbuse dostalo na kolena. Takovéto podmínky jsem snad doposud nezažil. Alespoň se obloha tak na 30ti procentech vyjasňuje a občas k nám dolétne i sluneční paprsek. Je veseleji. I ryby si už zvykly na tu naši návnadu a svojí netečností nám dávají najevo, co si o nás myslí. Na oběd nám Markétka připravila vaječnou omeletu s bramborem a zeleninovým salátem. Na večeři jsme si nakrájeli francouzské sýry a salám s poslední bagetou. Co víc bysme vlastně chtěli? Snad trošku toho větru. Po večeři jsme poseděli a říkali našim novým spolucestujícím zážitky z našich cest. Občas kolem prolétne nějaká ta bouřka, ale prozatím se nám všechny vyhly.

18.5.2011 ST

Noc proběhla v klidu. Neustále motorujeme. Nad ránem nás přiletělo zkontrolovat letadlo pobřežní stráže a objevuje se čím dál více lodí. Holt se pomalu blížíme k Maracaibu, odkud Hugo Chavez exportuje ropu. Teploměr sice ukazuje jen 30stupňů, ale díky vlhkosti nám to připadá, že je alespoň 40. Člověk, celý vlhký, ulehá do vlhkého a pak se probouzí kompletně

image

↑Po 16ti dnech konečně Martinik     ↓Vyhlášené pláže St. Anne, vzadu Le Marin (Martinik)

image

image

↑Květ banánovníku            ↓Markétka – kuchař v přímé akci. V 3-4m vlnách žádná sranda.

image

promočený z kompletně promočeného:) Už máme něco přes třetinu vzdálenosti k Panamě za sebou.

To vedro je skutečně úmorné. Chlapi mají aspoň tu výhodu, že můžou být jen tak v trenkách bez trika, což v mém připadě dost dobře nejde. Takže se stále trápím v propocených trikách, která neustále odsávají čurůčky potu z mezikozí, podkozí, podpaží,.... :-) Využívám dopoledne bez deště a vytahuji prostěradla, aby se trochu provětrala a vyschla. Jeden z nových členů posádky se od začátku cajchnuje, jak rád vaří a bude vařit. Kolik toho navařil? Zatím nic. Asi neustále čeká na úlovek. Po čtyřech dnech  usilovného rybaření a vymýšlení nových a nových metod lovu nachytali akorát pár trsů řas. Dobré skore! :-) Začíná trochu pofukovat, vytahujeme genakr, motory necháme odpočinout. To nám ten vítr dlouho nevydržel, po 3hodinkách opět plachty shazujeme a startujeme motory, s takovou nám nafta stačit nebude. Ani předpověď není dvakrát příznivá. No nechme se překvapit, co nám přichystá den nový.

19.5.2011 ČT

Noví členové posádky poprvé drželi služby sami, ikdyž Milošek raději spal v salonu, kdyby něco. Hned se tak prodloužil čas pro spánek o čtyři hodiny. Tělo je už ale naučené vstávat po necelých 4 hodinách, tak jsme s Mírou shodně konstatovali, že jsme se stejně pořád podvědomě budili. No hurá! Po celonočním motorování a téměř bez větru se pěkně rozfunělo. Jedeme až 9 uzlů. I loď se aspoň trochu provětrá, ve všem se drží strašná vlhkost. Zase žádný úlovek (kromě řas). Asi rybí specialitu neochutnáme. Po včerejší italské kuchyni (těstoviny aglio olio) si dnes dopřáváme jídla poněkud méně zdravého – bramborová kaše z prášku a opečený párek z konzervy, kyselá okurka. Snažím se sestavovat co nejvíce vyvážený jídelníček s co nejmenším množstvím konzervantů, glutamanů, botulinu a bůhví čeho všeho ještě, ale bez těch konzerv to tady hold nejde. Miloškovi se ztrácí bříško, bude mít potom doma hodně práce všechno dohnat a „vypracovat“ si znovu měkoučkého Míšu:-) :-) No, není se čemu divit, únava, málo spánku, nepravidelná strava, neustálé soustředění, některé tělo reaguje hubnutím, některé si dělá zásoby na ještě horší časy :-) Je večer a zdá se, že by vítr mohl vydržet. Od rána plujeme stále na plachty, něco jsme nahnali a pošetřili naftu.

20.5.2011 PÁ

Od oběda nefouká, motorujeme. Celý den neskutečné vedro, o 5tupňů víc než včera. Nic se nechce, člověk je úplně zničený, ani mozek nechce pracovat (četba, jazyky), takže jen uvaříme (zapečené brambory a zbytek zeleniny), jinak celý den víceméně proflákáme. Večer, když chlapi v kokpitu hrají šachy a já si hovím s knížkou v kajutě pod větrákem (šachy mi nic neříkají), na nás zaútočí obrovské vážky a později i můry. Jedna našla cestu i k nám do kajuty, asi šla za světlem, docela šok, když si tak v klídku ležíte a rozdýcháváte celodenní nápor hice, a v tom se v malém prostoru potýkáte s něčím velkým okřídleným, co strašně bzučí, blázní, neví co dřív, co je možná vystrašenější než všichni okolo a o čem nevíte, co udělá. V mžiku jsem byla z postele venku. Nabádám Miloška, aby s ní něco udělal. Očividně se mu nechce, asi se mu tyhle potvory taky nezamlouvají. Prvně zkouší rozsvítit na palubě a rozvalit luknu, aby si našla cestu ven sama, ale její mozeček patrně nepochopil, co se po ní chce. Nezbývá, než ji ubezdušit. Milošek se s ní popral. Šikulka! Mezitím Míra zpacifikoval další kus na palubě. Ta být zabita nemusela, ale Míra ukázal, jaký je frajer, jak se jí vůbec nebojí, jak se jí postaví čelem a jednou ranou skolí.

No jak nás ty vážky přepadly, tak jsme si mysleli, že je to jedna a tatáž a že pořád lítá kolem lodi. Nakonec jich bylo hejno. Ta co po nás šla v kokpitu, ta se jevila jako nejnebezpečnější. Zatímco jsme hráli s Jirkou šachy, tak se nás Míra snažil před ní ochránit. Bohužel to nepřežila. Ale byl jsem v tu chvíli rád, protože bych ji měl nerad na zádech. Přitom jsme skoro 200km od pobřeží. Je vidět, že dolet mají pěkný. Pak začali přilétat i můry, tak jsem se raději zdekoval do krytu kajuty.

21.5.2011 SO

V noci ve službě Milošek stahuje předpověď počasí. Není vůbec lichotivá, vítr přijít nemá. Počítáme kolik nám zbývá nafty, jaká je vzdálenost do Panamy, uvažujeme s možnými protiproudy. Chvíli diskutujeme a oba docházíme ke stejnému závěru: změnit kurz na Kolumbii. Riziko, že bychom neměli dostatek paliva, je dost velké. Na vjíždění někam, kde vůbec neznáme podmínky, kde je velká pravděpodobnost nutnosti použití obou motorů kvůli manévrování mezi značným počtem lodí a při vyvazování v marině, je dobré mít notnou zásobu (jeden motor při malém množství nafty nechce makat). Ne všem je toto řešení po chuti, ale jistota klidného doplutí bez zbytečného stresu navíc je prioritou. Cartagena by měla být bezpečná, tak proč nepoznat další část Země, kolik takových možností se ještě naskytne. Po obědě se zase udělá příšerrné vedro. Zastavujeme, abysme se vykoupali a trochu se tak zchladili. Voda má ale 34 stupňů, tak je osvěžení jen chvilkové. Vůbec mi to teplo nedělá dobře. Strašně se potím, motá se mi hlava, tepe mi na spáncích, pocit, jako bych měla horečku 40, mám těžké celé tělo, každý pohyb mě zmáhá. Liju do sebe litry vody, což samozřejmě vyvolá ještě větší pocení, ale bez vody by se mi bolestí rozkočila hlava. Mdlo se stupňuje až tak, že se večer slušně pozvracím. Spát mi nejde, jen se převaluji. S takovou mám z Panamy čím dál větší obavy.

Večer už se těšíme při skleničce vína na Kolumbii a střádáme plány, co navštívíme v Cartageně. Že má Markétka úpal nás ani nenapadlo. V noci už je vidět světelný smog nad Barranquillou a později i nad Cartagenou. Na rozdíl od nás třech si naši dva noví spolucestující se sluníčkem hlavu nelámou. My jsme pořád schovaní ve stínu, ale oni jak vidí slunce, tak hned na palubu a smaží se. Už na Martiniku měli docela škaredé popáleniny. Od té doby, co začalo svítit slunce, však nelení a moří kůži dalšími spáleninami. Nevypadá to moc pěkně. Někde se loupou i do masa. Jirka má už tak spálené nohy, že si na ně dává punčochy, které dostali v letadle, a do vody se mu nechce, protože mu to hned rozmočí ty boláky. Neodradí jej to však od toho, aby nenastavoval sluníčku celý den zbytek těla. Co člověk nevytrpí jenom proto,  aby pak doma mohl pár dní dokazovat, že někde byl.

 

 

image

↑Nástup přeháňky o síle vichřice...  ↓...  je třeba hlídat autopilota, zda ty poryvy zvládne...

image

image

↑... a pak opět chvíle blažené pohody  ↓V Kolumbii jsme očekávali chýše z banánových listů

image

22.5.2011 NE

Jsou 4hodiny ráno. Je 29 stupňů. Vzduch se nehne. Ani ne po hodince spánku mám službu. Všude okolo nás hromy blesky, ale neprší. Trochu deště by na vyčištění vzduchu neuškodilo.  K večernímu zvracení se přidává i průjem. Vypadá to, že službu proseru. Po službě je už Kolumbie na obzoru, zbývá necelých 30mil.

Ráno je Markétce stále zle a nevíme jak ji pomoci. Tekutiny požívá, ale o nějakém chladu, ve kterém by měla přebývat, se nám může jen snít. Je strašně. Hic a vlhkost. Už se nedivím, že badatelé v polárních krajích ve svých vzpomínkách moc o zimě nepíšou. Dá se na ni částečně zvyknout, a když má člověk prostředky, tak se dá i proti ní chránit. S tím vedrem však člověk nenadělá nic. Taky nejvíce cestovatelů umírá v tropech. I Markétka vypadá, že mele z posledního. V moři pluje čím dál více jakýchsi listů. Děláme si srandu, že Kolumbijcům odnesl déšť střechu nad hlavou. Stále máme v mysli, že připlujeme někam k bambusovým chýším. Jdu si ještě lehnout, protože i mně není moc dobře. Nejprve to přičítám tomu nevyspání. Poté co se dopoledne probudím, tak mi Mirek říká, že už je vidět Cartagena. Koukám dalekohledem a místo bambusových chýší vidím kopii Manhatanu. Desítky mrakodrapů, bílé pláže v zádu mizející kopce s pralesem. Připlouváme opatrně blíže, protože jsou všude zrádné mělčiny. Je neděle a Kolumbijci si ji evidentně užívají. Pobřeží jen vaří. Tisíce lidí, hospůdky se slunečníky, rychlé motorové čluny a vodní skůtry, jachty, vyhlídkové vrtulníky, opálené ženské, gigolové, hotely včetně Hiltonu na pozadí. Připadám si jako bysme vstoupili do nějakého Belmodova filmu typu Muž z Ría, Muž z Acapulka atd. Pomalu proplouváme kolem tohoto živého místa. Budíme i pozornost, protože evidentně připlouváme zdaleka. Oškubat neznalého cizince se vždy hodí. Jako první připlouvají tři slečinky na vodním skůtru a měří si nás znaleckými pohledy, kolik z nás může kápnout. Poté co spatří Markét, tak nasraně odplouvají. Opatrně vplouváme do centrální zátoky, v jejímž středu stojí obrovská socha Panny Marie s jezulátkem. Otvírá se pěkný pohled na starobylou španělskou pevnost a katedrálu. Ne nadarmo se říká, že Cartagena patří k nejkrásnějším a nejzachovalejším přístavům Nového světa. Trochu mi ten pocit kazí námořní základna plná   vojenských lodí a obrovské překladiště. Hledáme proslavený Club Nautico, kde by měla být marína. Nacházíme však napůl ruiny, které pamatují zašlou slávu. Náš plán spočívá v tom, že se vyhneme povinnosti přihlášení, protože určitě kolumbijský úředník v neděli nepracuje. Zato neznáme marínu, která by byla v neděli zavřená. Tam jim zaplatíme poplatek za stání, procaprtáme se městem, dáme dobrý gáblík (proto jsme od rána raději ani nejedli), pár drinků a ráno brzo se sbalíme, natankujeme někde naftu a pod rouškou ospalosti pondělních státních zaměstnanců, zmizíme. No člověk míní, pánbůh a Kolumbijec mění. Zatímco kolumbijská státní správa nespí ani v neděli, a neustále plnila etér hlášením ve španělštině, kterému jsme nerozuměli, tak v Clubu Nautico a ani potom v následujích dvou marínách nikdo nebyl. Vše zavřené a oplocené. Nějak se nám podařilo proklouznout Cartagena Port Control, ale vyvázat se v nějaké maríně nešlo. Spatřujeme vysněnou benzinku a hned k ní míříme. Máme napaměti, že by bylo dobré napřed splnit důvod, kvůli kterému jsme tady a to dobrat naftu. Tedy nabíráme plnou nádrž a doplňujeme kanystry. Za nějakých 300 – 400litrů, přesně nevím, protože to mají v galonech, platíme pěknou sumičku cca 700 000 těch jejich. Uvidíme, až to ztrhnou z účtu, jak výhodná to byla koupě. Pak Markétku napadne, ať se zeptám, zda tu nemůžeme pár hodin zůstat a projít si město. Snažíme se pomocí španělského slovníku formulovat prosbu a je nám blahosklonně vyhověno prostým „sí, sí“. Tak někteří se valí převléci, další schovávají počítač, telefony, peníze. Pozavíráme všechny okna, zamykáme loď a vystupujeme na břeh. Bohužel jsem se měl napřed ještě zeptat, zda ta benzina má nějaký východ do města. Patří totiž jedné maríně a kolem celého břehu je plot s ostnatým drátem, do maríny vede zamčená brána a ještě hlídaná ostrahou. Jediná přístupová cesta, a to asi i pro obsluhu, je po vodě. Tak zase zpět na loď. Ještě mě napadá, že se zkusíme vyvázat na chvilku na městkém molu. Zde stojí vyvázané dvě, buď repliky, anebo skutečné historické plachetnice. Když se přiblížíme, tak mě má počáteční odvaha opouští. Přece jen vyvázat se přímo naproti karabinierům, bez všech byrokratických povinností, všem na očích a navíc ještě se žlutou vlajkou, která křičí do světa, že nejsme přihlášeni, to by bylo silné kafe. Správně ke břehu můžeme, ale musíme všichni vyčkat příchodu celníků a popřípadě dalších úředníků. Pokud nepřijdou, tak na břeh může jen kapitán s pasy posádky a s papíry od lodi. Zbytek musí počkat na lodi. Kolumbijci také vyžadují, abychom se přihlásili pomocí agenta, kterého v neděli pozdě odpoledne těžko seženu. Pokuty za nedodržení bývají vysoké a začíná se většinou smlouvat na hranici 5000 – 10000 USD. K tomu ještě hrozí i několik týdnů vězení. Dá se to prý usmlouvat někdy i na 500USD, ale i tak by to byla dost drahá večeře. Takže nakonec raději odplouváme, aniž bychom centrum navštívili. V tu ránu klesá veškeré nadšení, nastupuje po celodenním půstu hlad a objevují se příznaky celodenního pobytu na sluníčku. Přece jen jsme díky nadšení z toho, co vidíme, pobíhali celý den po lodi. Bez ochrany před sluníčkem a navíc u kormidla, kde jsem já pořád stál, není vůbec žádná ochrana ani před sluncem, a ani před deštěm, kroupami atd. Hned mě začala třeštit hlava a mohli jsme si s Markétkou podat ruce. Úpal máme v tuto chvíli oba. Dostávám alespoň prášek proti bolesti hlavy. Ale o nějakém povinném ochlazení nemůže být řeč. Odplouváme co nejrychleji, míjíme zrádné mělčiny a s pocitem, že jsme „ťukli Kolumbii“ stáčíme směrem na Panamu. Markétka rychle ohřívá fazole s párkem, k tomu vejce a suchary. Jak nám je najednou dobře. Dopíjíme poslední tři piva, a díky pamatováku, kterým Markét disponuje, nacházíme poslední třílitrovku vína, která jak na potvoru pěkně zapadla a nebyla vidět. Leda, že by byla schválně tak uskladněná, ale to by nikdo z mé posádky určitě neudělal :) Pak si ještě pochvalujeme, jací jsme to správní námořníci, že ani po osmi dnech na širém moři, nemáme potřebu lozit starobylými ulicemi, tlačit se v houfu lidí, očumovat historické baráky, posedávat po barech u drinků, baštit místní speciality atd. Zkrátka jak píše pan Hartog: „a plout musí námořník“ :)

Chlapi ještě vytahují z gumáku chcíplou létající rybu a dělají z ní návnadu. Snad bude zítra k obědu ryba, ale moc v to nedoufám. Ještě nic zatím nechytili.

23.5.2011 PO

Po noci, kdy byl docela provoz, se opět probouzíme do horkého dne. Bezvětří a moře jak Tálinskej rybník. Před polednem vypínáme motory a já zkouším volat agentovi do Panamy. Všichni tvrdí, že je potřeba jej kontaktovat minimálně dva dny před připlutím. Když mu říkám, že připujeme až ve středu, tak odvětí, ať jsem v klidu a až budeme vyvázáni v maríne, tak ať zavolám. Zřejmě pohodář. Uvidíme, co na tu jeho pohodu řeknou panamské autority,

image

↑Pelikáni dokážou rozesmát, ale jsou výborní lovci               ↓Do této ponorky bych nevlez

image

image

↑Historické centrum Cartageny (Kolumbie)                                ↓Na hladině spící velryby

image

které prý na tom údajně trvají. Pak dáme koupačku na ochlazení těla. Pokud se namáčení ve vodě, která má 35,5stupně, dá říkat ochlazovací koupel. Pak opět startujeme, ale vzápětí zase vypínáme motory. Konečně jsou tady. A jak jsou pěkně vidět, leží líně na hladině a jen odfukují. Desítky kusů. Co? Přece velryby. Sice kulohlavci, tedy ty nejmenší, ale i tak je to zážitek. Pomalu se necháme snášet směrem k nim. Tak na 20 až 50metrů. Koukají na nás a jen funí. V tom tichu je to rachot, jak když chrápe celá rota chlapů. Foťáky jen cvakají. Ty nejbližší kusy však pokaždé zaplují pod hladinu. Ale je to fakt nádhera. Navíc jak je to moře úplně rovné, ta je vidět každý detail. Po nabažení opět startujeme a pokračujeme dál. Trochu měním kurz blíže ke břehu. Snad se nám podaří plout blízko vyhlášených ostrovů San Blas, které patří Panamě. Zde ještě žijí, ne zcela civilizací nakažené, poslední zbytky původních indiánů. Na kotvení a plutí v tomto soustroví je zapotřebí zvláštního povolení, ale když budeme jen na dohled a navíc z vnější strany, tak by si nás nemuseli autority všímat. A třeba bysme mohli i něco vidět. V noci nás napadly obrovské můry. Když jsem šel o půlnoci do služby, tak jsem se koukl v salonu na budík, který ukazuje hloubku. Údaj nešel vůbec přečíst, protože  na budíku seděla ta můra. Když jsem se ji pokusi vyhnat ven, tak jsem v kokpitu zahlédl dalších 5 exemplářů. Posléze se objevily další. Když jsem jednu praštil dvakrát tlustou rolí papíru, jen se otřásla a pokračovala v náletu. Asi měla helmu. Kéž by tu byl teď Mirek a trochu to tady vyčistil, ale kvůli tomu se mi jej nechtělo budit. Markétka po mně na službě také trpěla strachem, že ji sežerou. Až do rána se mi o nich zdálo.

24.5.2011 ÚT

Vstáváme už kolem sedmé, byť jsme šli spát před třemi hodinami. Blíží se totiž ty ostrovy San Blas. Pomalu se k nim přibližujeme a už rozeznáváme ostrovy i panamskou pevninu za nimi, která se tyčí tak do výšky 500metrů. Prohlížíme s Markétkou dalekohledem podrobně ostrovy, zda tam neuvidíme čluny pobřežní stráže, popřípadě strážců této „rezervace“. Nikde nic. Dost vraků lodí, které si evidentně neuvědomovaly nebezpečnost korálových reefů. Stačí podezřelá zpěněná vlnka na moři, k tomu mírné zahučení nenápadného příboje a hloubka klidně skočí třeba ze 30metrů na 0,5metru. Zde ovšem, kousek od nás, dosahoval příboj výšky tak 5-10metrů. Ze začátku jsem si myslel, že vidím v dálce plachty lodí. Koukám dalekohledem a pořád nechápu, že je chvilku vidím a pak mi zase zmizí. Jakmile se kousek přiblížíme, tak vyvaleně koukám na zpěněnou vodu, která doopravdy tryská výš než palmy na břehu. My jsme naštěstí v širokém průlivu a zde je příboj minimální. Dostávám odvahu a navigujeme přímo do prostřed souostroví. Sice povolení nemáme, ale je tu všude okolo dost zakotvených jachet, tak se jedna mezi nimi ztratí. Očekávám, že po snídani všichni zvednou kotvy a budou se přesouvat mezi jednotlivými ostrovy k jiným kotvištím. Ale každý si už asi našel vyhovující místo a během dne pluje po moři mimo nás pouze ještě jedna loď. Pomalu s velkou obezřetností si obkroužíme pár ostrůvků. Nádhera. Korálové reefy kam se podíváš. Desítky malých i větších ostrovů. Mezi nimi hotové bludiště. Bílé písečné pláže a za nimi hned sytě zelený porost palem a jiného šáší. Z něj křik ptáků a snad i jiné havěti. Robinson Crusoe hadra. Občas někde zakotvená jachta, ale živáčka nikde. Jen pár indiánů na vydlabaných kánoích loví ryby. Voda nám ukazuje desítky růných barev od hluboké tmavé modři, přes azurovou, tyrkysovou, světle zelenou až i hnědou. U té poslední je korál již přímo pod hladinou a loď se tam nesmí dostat. Nejlépe se pluje mezi reefy, jak jsem to pochytil v Karibiku, když je slunce přímo nad hlavou. Tedy kolem poledne. To paprsky dopadají skoro kolmo do vody a je vidět mnohem víc hlouběji. Když pak na přídi stojí zkušený námořník se zrakem orla, kterýmiž se to na naší lodi jen hemží, tak má kapitán potom o starost méně. Část posádky se opatrně vyptává kapitána, zda i nějaký ten nádherný neobydlený ostrůvek navštívíme. Napřed to zamítám, ale pak i mně příjde líto, nepobýt zde v této nádheře ještě chvilku. Takže nejenom že plujeme, ale nakonec si dovolíme bez povolení i zakotvit. V Chorvatsku by  nás během půl hodiny byla kontrola. Tady je zcela mrtvo. Jádro posádky se čvachtá kolem lodě a zbytek jde dobýt, prouzkoumat a následně i ostrov zabrat pro svoji přímou dědickou linii. Asi. Protože jinak nechápu, co může tak dlouho člověk dělat na šutru, byť plným kokosových palem, který má rozlohu tak 20 x 100metrů. Alespoň nám potom ukázali fotky, na kterých byla vyfocena palma a na ní visela za ruky přivázaná panenka. Byla už dost rozpadlá, takže tento wodoo rituál proběhl už před delší dobou, ale i tak to nahánělo trochu hrůzu. Trošku ten nádherný zážitek kazí přítomnost obrovského množství plastového bordelu, jak v moři, tak i na pevnině. Bohužel lidi jsou prasata a to co se dostane z lodí a i z pobřeží do moře, tak toho jsou tuny. Ti indiáni za to evidentně nemůžou. Vše tam přinesou proudy z celé střední Ameriky. Jedna rodina, otec, matka a dítě, připlula ve vydlabané kánoii až přímo k nám. Hned začali nabízet nějaké ruční výrobky. Na to však  naše základy španělštiny nějak nestačily. Dali jsme „náčelníkovi“ balíček cigaret, abychom mu napravili dojem ze zkaženého obchodu a byli jsme i rádi, když odpluli.  Pak jsme vyrazili po poledni dál. Do zátoky, se zajímavým názvem „Boží jméno“, kde jsme chtěli přenocovat, jsme dorazili až po západu slunce. To nám trochu zkomplikovalo příjezd. V elektronických mapách byla na vjezdu dostatečná hloubka, ale v papírových byl zase zakreslen reef s hloubkou jen 0,9metru. Tak si můžeš vybrat. No, s velkou opatrností jsme tím propluli a zakotvili. Z jedné strany břehu problikávaly světla nějakých baráků. Někde bylo zase občas vidět hořet oheň a i cítit nějakou pečínku. Chlálolili jsme se, že pokud to jsou kanibalové, což předci Karibů byli, tak už jsou alespoň po večeři. Pak jsme si rozdělili kotevní hlídky a šli spát.

25.5.2011 ST

V šest ráno již odplouváme ze zátoky, abychom byli tak kolem poledního v Colónu. Koukáme na břeh a v místech, kde jsme původně podle světel očekávali větší vesnici, bylo tak šest baráků. I tak nás to nadchne. Pak se snažíme vyplout na otevřené moře a tím se vyhnout nebezpečným skaliskům. Když tak koukám do mapy, všimnu si, že je možné proplout takovým průlivem, který sice není moc široký, ale odděuje od pevniny ostrov „Isla Grande“. Pomyslím si, že posádce ještě něco ukážu a namířím to tam. Nádhera. Po obou stranách průlivu dřevěné domky pomalované veselými barvami. Mezi nimi kostel, bary, restauračky. Nějaké výletní místo spíš pro místní. Tady včera kotvit, tak mohlo být mnohem veseleji. Pak ještě po cestě zaplujeme do zátoky Portobelo, kde stávala španělská pevnost a odkud vyplouvaly lodě naložené ukořistěným zlatem. Není divu, že se tímto stalo toto městečko cílem mnoha pirátských útoků a zůstaly spíš jen ruiny. Byť je to velice populární a asi  bezpečné kotviště. Pak už si to namíříme přímo na Cristóbal Colón. To že je hic, to už ani nepřipomínám. Navíc v tomto bezvětří je to až smrtelné. Na sluníčku ukazuje teploměr 46stupňů (pak jej raději schovávám, aby se neroztekl), v lodi je u větráků 32 a voda má stále

image

↑Po probuzení velryby naštvaně odplouvají            ↓Nádherné ostrovy San Blas (Panama)

image

image

↑Tyto ostrovy tvoří spolu s korálovými reefy hotové bludiště    ↓Čistá krása a nikde nikdo

image

svých 35,5stupně. Pak už vidíme vlnolamy před Colónem, kde kotví na rejdě desítky obrovských nákladních lodí. Samotný vjezd do Colónu mě tak trochu zklamal. Očekával jsem něco pompéznějšího, ale vše je podřízeno striktně nakládce, vykládce a transitu lodí přes kanál. Zato Shelter Bay marína nás příjemně překvapila. Cena nějakých 60USD za den bezpečného stání, včetně vody, pěkných sprch a toalet je odpovídající. Dokonce je k dispozici i bazén a klimatizovaná posilovna. Po vyvázání a přihlášení v maríně voláme našeho agenta. Ten přijíždí hned a veze s sebou dokonce už i 4lana, která budeme potřebovat ve zdymadlech. Vezme nám pasy, papíry od lodě, a že zítra zas přijede. Ještě s ním domlouváme jednodenní výlet pro chlapy, který hned bystře zařizuje na zítřek. Snad prý budeme zde čekat tak 3-4dny. Pak se jdeme vyspršit, nahazujeme klimatizaci a valíme do zdejší restaurace na véču. Večer vypínám klimatizaci, protože hučí jak blázen a navíc zas takový přínos nemá. Ve 21hodin už všichni uléháme zničení náročným dnem.

26.5.2011 ČT

Ráno v devět je tu chlápek, který přivezl pneumatiky. Ty použijeme na ochranu lodi v kanálu. Zároveň vyzvedává chlapy na vyjíždku. My s Markétkou jdeme na snídani (toust se skořicí, opečená slanina, vajíčka bez soli a javorový sirup) a čekáme na našeho agenta. Ten nakonec nedorazí a my stepujeme u lodi celý den. Chlapi se vrací z vyjížďky poměrně znechucení, protože prý neviděli nic víc, než co jsme spatřili předtím z lodě. Takže těch 150USD prý za to nestálo. Jediné pozitivum, že nám vrátili pasy a že zítra snad už přijde ten měřič, který má proměřit loď. Po změření lodě budeme už snad zařazeni do pořadníku. Jdeme opět do zdejší restaurace na večeři a opět uleháme před desátou.

27.5.2011 PÁ

Od rána čekáme na měřiče. Chlapi vyrazili do džungle, která začíná už v maríně. My s Mírou přeléváme naftu z kanystrů do nádrže. Dobereme až na druhé straně kanálu, kde je to prý mnohem jednodušší. Pak přivazujeme na bok lodi zapůjčené pneumatiky a dobíráme vodu. V tom strašném vedru je to zcela vyčerpávající. Ráno trochu sprchlo, a protože nějaké jelito nechalo otevřené okno v salóně, tak nás to i pěkně vyplavilo. O vysušení části lodě se postarala Markétka. Pak ale hned vylezlo sluníčko, bylo úmorné vlhko a dusno. Na infarkt. Toto tropické vedro se nedá s ničím, co jsem doposud zažil, srovnat. Klimatizace jede na plné pecky, ale znát je to jen u výstupu. O kus dál je zase už hic. V poledne stále nikdo nepřišel, tak voláme agentovi. Ten se diví, a že hned zavolá zpět. Obratem volá, že má špatné zprávy. Měřič přijede až zítra a tím se i posouvá přeplavba kanálu. Domlouváme s ním  alespoň krátký výlet do Colónu. Kolem druhé přijíždí pro nás auto a všichni valíme na výlet. Konečně poprvé vidím na vlastní oči Panamský kanál. Zrovna spouští loď a my musíme čekat, než vypluje z komory a teprve pak můžeme projet úzkou cestou těsně nad úrovní hladiny na druhou stranu břehu, kde leží Colón. Špičkový zážitek. Popojedeme přibižně kilometr a vidíme něco úžasného. Staví totiž nový kanál, který pojme i ty největší lodě na světě. Údajně by měl být hotov do roku 2015. Stavba je veliká jak krajské město. Pracuje se 24hodin denně, 365dní v roce. Vše je oplocené a v noci osvětlené obrovskými lampami. Je zde shromážděná neskutečná těžká technika. Všichni jsou oblečeni do ochranných prostředků včetně přileb, reflexních vest atd. V tom vedru to musí být na chcípnutí. Dokonce i místní ty pracovníky nazývají „heroes – hrdinové“. Musí to být milióny kubíků zeminy, které byly někam odvezeny. Pak vjíždíme do Colónu, hned na kraji jsou chudinská gheta. Musíme zavřít okna do auta, aby nebylo dovnitř vidět. Asi se to nedá srovnat s podobnými místy v Indii a podobně, ale i tak bych tam moc bez doprovodu pobývat nechtěl. Zastaví nám pak na pizu v jakési bezpečné čtvrti, kde na každém roku hlídají policajti či vojáci v neprůstřelných vestách a se samopaly. Pak se zastavíme v supermarketu nakoupit první část proviantu na přeplutí Pacifiku. Poměrně široký výběr a levno. Pak již po západu slunce jedeme do maríny. Část cesty vede džunglí. Zničeho nic uprostřed silnice tak dvoumetrový krokodýl. Myslím, že to vyvedlo trochu z míry i taxikáře. Opět zajímavý zážitek. Kousek před tím krokodýlem šlapali v trávě kolem cesty hledači krabů. Právě totiž prý začala jejich sezóna. Zajímalo by mě, zda na krokodýla natrefili, anebo ne. Pak sedíme na lodi u vínka, obklopeni přátelskou atmosférou a nepřátelskými moskyty, studeným vínem a horkým vzduchem. Zkoušíme na sebe patlat různé repelenty, stříkáme kolem sebe biolit a zapalujeme různé čmoudící tyčinky, které údajně působí proti moskytům. Vůbec nic snad nepomáhá. Kousance pomalu a jistě přibývají. Jen aby nebyl žádný nakažený malárií. Pak se osprchujeme čerstvou studenou vodou přímo na lodi a upadáme spíš do mdlob než do spánku.

28.5.2011 SO

Chlapi opět zmizli do džungle a my se s Mírou, který už se mezitím z džungle vrátil, pouštíme do opravy toho přívěsného motoru. Toho, co jsme tak pěkně oddělali na Martiniku. Sotva jej vytáhneme a zabereme s ním skoro celý kokpit, přichází měřič. Domluva s ním byla strašná. „Year“ nečetl jako „jír“, ale jako „džeár“ a tak dále. Když pak ještě chtěl půjčit metr, aby mohl změřit loď, tak to už bylo doopravdy na pováženou. Měřící pomůcky by snad měl mít svoje, ne? No, snad ale vše dopadlo dobře. Teď jen nevíme co dál. Snad se ozve agent. Pak jsme opět vytáhli ten motor a s velkou radostí jsme jej rozhýbali. Teď už jen jej vyzkoušet na vodě a bude vše OK. Poté jsme zašli na oběd a pak na chvilku do bazénu. Odpoledne ještě kontrola a dolití oleje v hlavních motorech  a pro dnešek snad padla. Celý den prší, jen kolem oběda svítilo sluníčko. I tak je stejně hic. Večer volá agent, že v úterý valíme. Halelujá

29.5.2011 NE

Přes den si zamlouváme taxikáře a jedeme opět do města na nákup proviantu. Tím trochu ten den zabijem. Jinak poléháváme na lodi v místech, kde je trochu stínu. Utíká to pomalu.

30.5.2011 PO

Čekáme na agenta, kterému dopoledne vyplázneme 1600 USD za proplutí kanálu a 450USD za tři čmoudy, co budou držet lana. Pak konečně jdeme vyzkoušet bazén. Možná jsme to měli udělat dřív. Po krk ve sladké vodě se dá ten hic přežít lépe. Na večír děláme menší rozlučku s našimi dvěma spolucestujícími. Za kanálem nás opustí, zůstaneme jen už tři.

31.5.2011 ÚT

Tak konečně je to tady. Dobíráme vodu, poslední úpravy lodě a čekáme na agenta s čmoudama. Ten má samosebou zpoždění, tak po 14.hodině vyrážíme docela ve stresu, 

image

↑Stále San Blas ↓Pravá indiánka připlula prodávat korálky, dolary neznala. Šťastná to žena.

image

image

       ↑  I toto se může stát  ↓

image

abychom nezmeškali lodivoda. To by se musela celá procedura opakovat, včetně placení. Po třetí jej naloďujeme, docela sympatický mladík s velkým přehledem o Evropě, byť v ní nikdy nebyl. Blížíme se k prvním třem zdymadlům, která nás vyvrhnout na Gatúnské jezera. Máme štěstí. Spolu s námi sice pluje velká loď, ale za ní ještě pluje loď Panamského kanálu, která distribuje naftu. K ní se můžeme vyvázat a tím nemáme žádné starosti s ubíráním délky lan, když v těch zdymadlech stoupáme. Vše obstarává její posádka. Tudíž čmoudi sedí, telefonují a pospávají na palubě. Lehce vydělaných 150USD. V poslední komoře mi nedovolí lodivod couvnout a vzdálit se od té lodě. Má plout přímo. Nějak ale nepočítá s proudem, který nás neustále tlačí na tu loď. Naštěstí vše zadrží gumové odražeče (fendry) a půjčené pneumatiky. Sice asi jedna upadne, ale to nějak nevadí. Pak plujeme k velkým gumovým bojím na jezeře, kde se máme vyvázat. Lodivod mi vysvětluje, že jsou vyrobeny z měkkého plastu a určeny přímo pro jachty. Prásk! Měl pravdu, doopravdy jsou vyrobeny z měkčené gumy. Nějak všichni vpředu zapomněli ukazovat, kde ta bóje přímo je. Nic se však nestalo. Pak nás lodivod opouští, my pokecáme s jedním čmoudem o politice a jdem spát. Ještě nás rozesmálo, že jeden z nich povídá „uf, to nejtěžší máme za sebou“. Přitom nehli ani prstem. Dokonce  některé informace byly zajímavé: důchody jsou tak od 400 do 1500USD měsíčně, náklady na elektriku 20USD měsíčně, dotovaný plyn atd. Jídlo velmi laciné, to tvrdí i oni. Je ty čmoudy prý trápí nejvíce, že je tady velká korupce (koho to netrápí a kde není) a vše patří Evropanům. Myslím, že by oni z toho tady uděli brzo druhé Haity. V kanále prý dělá vetšina Kanaďanů, Holanďanů, Mexičanů, proto taky funguje a nese do státního rozpočtu 50% ročně, jak tvrdil lodivod. Rybářství mají pod palcem Italové a Řekové, zlato Arabové. Jestli jsem to dobře pochopil, tak i prezident je původem Evropan.

1.6.2011 ST

Vstáváme v šest ráno a očekáváme netrpělivě dalšího lodivoda. Opět mám štěstí na docela pohodového chlápka. Ten vysílačkou zjišťuje, v kolik nás pustí do dalších zdymadel a přikazuje plnou rychlost. Plujeme naplno uzkým klikatě vytyčeným kanálem přes celé obrovské jezero. Co tak půl hodiny proti nám obrovská nákladní loď. Zvládáme to však bravurně. Všude na břehu probíhají různé výkopové a odbahňovací práce. Ten kanál musí dávat práci obrovskému množství lidí. V poledne připlouváme  k vytouženým zdymadlům Pedro Miguel a Miraflores. Ty nás spustí do Pacifiku. Posíláme smsky, že nás můžou ostatní sledovat naživo díky webové kameře. Snad jsme tam vidět. Před Miraflores nás lodivod honí z jedné strany na druhou tolikrát, až zkrátka vrazíme do jedné obrovské ocelové bóje. Vypadá to, že se snad nic nestalo. Pak konečně vplouváme do vod Tichého oceánu. První dojem nic moc, protože to stejně pořád vypadá jako bychom pluli po řece. Opouští nás lodivod a pak se pokoušíme přistát na benzince. Tam nás však díky velkému vlnění nepustí. Začínáme mít černochů plné zuby, protože jen řvou, dělají zmatek, nepomáhají a ještě se dožadují spropitného. Všechny i naše dva dosavadní spolucestující vysazujeme do člunu, který plul kolem a pryč. Bohužel štěstí nás opouští. Do maríny nás nepustí, že mají obsazeno. Evidentně tam místo je, ale kotví tam samej velkej motorák. Stěžně od plachetnic jsou tam jen tři. Asi je to jen pro bohatší vrstvu Panama City. Tak plujeme na kotviště. Řešíme co s naftou, vodou a posledními nákupy. Zkoušíme odsolovač vody. Pokud by dával dostatek vody, tak bychom vodu nepotřebovali dotankovávat. Naftu nějak nataháme v kanystrech a nákup zařídíme přes taxíka. Z desolinátoru neteče ani kapka, snad to přímo valí vodu do tanků, ale spoléhat se na to nemůžeme. Spouštíme gumový člun a jedeme na průzkum břehu. Tam zjišťujeme, že vodu bychom po kanystrech natahali ze břehu. Sice máme jen 5ti litrové od vína, i tak můžeme být rádi. Dále nás na molu překvapí naši dva bývalí spolucestující. Letí až v sobotu, tak že by se alespoň jednu noc ještě u nás vyspali. Jak nás našli? Po večeři v první restauraci plujeme zcela zničení dlouhým dnem na loď. Velmi rychle nás však z letargie probírá zjištění, že se nám díky desolinátoru dostala do tanků se sladkou vodou mořská vody a je to nepoživatelné. Tak s pocitem, že jsme přišli o cca 500litrů sladké vody, jdeme spát.

2.6.2011 ČT

Ráno s překvapením zjišťujeme, že všechny lodě, které zde kotví, mají v 8.00 briefing přes vysílačky. Jedna loď peče pro ostatní chleba a bere si tak objednávky, druhá sbírá z lodí, které mají zájem, prádlo do čistírny, další radí kde si nechat co opravit atd. Nádhera. Celé to diriguje nějaký chlápek, vše je přehledné a jasné byť samozřejmě kompletně v angličtině. Mělo nás však trknout, proč servis, na který jsme zvyklý v normálních civilizovaných marínách a kotvištích, si tady organizují lodě sami mezi sebou. Od místních je tu nabídka pouze na taxíka a pár hospod. Zde by se podnikalo, takových mezer na trhu. Jen trochu chtít. Pak tedy i my hlásíme požadavek na naftu a vodu. Dostalo se nám odpovědi, že je pro nás nejlepší si zaplout do Maríny Flamenco, to je tam, kde nás včera odmítli, a tam vše dobrat. Jen se musíme prý telefonicky nahlásit, oni nám sdělí, za jak dlouho můžeme vplout dovnitř a pozor, po zavírací době nic nedostaneme. Tak na nic nečekáme, zvedáme kotvy a před devátou již kotvíme před marínou. Volám tam, a že prý za hodinu. OK. Mezitím Markétka, zrovna když s Mírou špekulujeme co s tím desolinátorem, zjišťuje, že voda v tancích už není slaná. To nám hlava nebere. Za hodinu zase volám, ale že prý jsou velice zaneprázdnění, tak za půl hoďky. Jejich fráze „very busy“ se později Mirkovi tak zalíbila, že se ji hned naučil. Nebudu to natahovat, nechali nás tam takhle vycukat do půl páté večer. Díky tomu jsme vůbec nemohli jet nakoupit a tak dále. Co hodinu jsem tam volal a pořád to stejné. Když jsme takto přišli o celý den, tak jsme konečně byli vpuštěni. Rychle jsem se učil nové fráze ze slovníčku „Sprostě v šesti jazycích“, který jsem si před odjezdem pořídil, a že tam hned po příjezdu řeknu někomu něco moc pěkného. Bohužel nebylo komu. Museli jsme si vše obstarat sami. Jen nakonec jakýsi mongoloid pak opsal čísla z měřáků a dovedl mě do kanceláře, kde ti zase za nic nemohli. Alespoň máme naftu a vodu. Pak plujeme zakotvit, bohužel kotva se třikrát nechytne a než konečně drží, tak je po osmé večer. Díky tomu, že kotvíme v noci, zjišťujeme, že nesvítí přední červenozelené navigační světlo. Další problém. Kompletně vyřízení a vynervovaní z čekání jdeme spát. Na nákup už nebyly síly. To co běžně trvá půl hodiny, nám díky čmoudům sebralo dvanáct hodin.

 

 

 

image

↑Lodě kotvící na rejdě před Panamským kanálem   ↓Všední tvář panamského městečka

image

image

↑Italská pizza v libanonské restauraci v panamském Colónu ↓Toto je pouze o kilometr dále

image

3.ETAPA: BALBOA (Panama) -  PORTO AYORA na SANTA CRUZ (Galapágy) – TAIOHAE na NUKU HIVA (Markézy) – APIA na UPOLU (Samoa)

image

Upluli jsme 5869nm za 44 dní a to pouze ve třech lidech. Toto byl jeden z hlavních důvodů této plavby, a to přeplutí Tichého oceánu. To se nám podařilo a můžeme tvrdit, že už snad nikdy více to nebude zapotřebí. Musíme uznat, že počasí nám přálo. Tedy hlavně vítr. Nedostali jsme se do žádného bezvětří a cesta plynule utíkala. Také se nám vyhly kdejaké bouřky, vichřice atd. Ale ta ztráta času je obrovská. Koukat v kuse přes 40dní na širý oceán, tak to se fakt omrzí a nic moc to člověku nepřinese. Dle mého, je užitenější strávit čas jiným způsobem poznání. Přesto jsem hrdý, že jsme to dokázali a myslím si, že je to docela vytrvalostní, logistický, námořní i lidský osobní rekord.

O Panamě jsem napsal v předchozí kapitole, že doufám v další návrat. Toto však už tak neplatí pro Galapágy. Jsem strašně rád, že jsme je navštívili vzdor všem obstrukcím a varováním. Ale poněvadž nejsem zanícený biolog, zoolog či geolog, tak asi jednou stačilo. Zvířata i krajina jsou úžasné, ale tam, kam člověk bez povolení může, je to takový Disneyland pro turisty. Navíc člověka deptají někřesťanské poplatky za všechno, co zpoplatnit lze. Co se týče Markéz a následně i Samoy, tak to jsou úžasné sopečné ostrovy, plné zeleně. Lidé tam žijí poklidným životem. Příroda nádherná. Ale po týdnu by tam člověk asi zešílel nudou.

3.6.2011 PÁ

Ráno se opět, snad už naposledy, loučíme s našimi spolucestujícími a bereme taxíka na nákup. Panama City by možná za jednodenní prohlídku stála. Ti naši dva turisti však tvrdili, že když se vraceli z letiště, tam to bylo hrozné. Z dálky jsou to desítky obrovských mrakodrapů, ale mezi nimi dole je to prý pěkný bordel. Když jsme na to po dvě noci koukali z kotviště, které je přímo proti mrakodrapům, tak to byl docela pěkný pohled. Tak si raději ponecháme v mysli pěkný výhled a nebudeme jej konfrontovat s realitou. Výběr v supermarketu obrovský, takže jsme měli plné tři velké koše. Bodejť, taky skoro na dva měsíce. U pokladny jsme vyndali plechovková piva, která tu jsou po šesti kusech v balení. Pokladní každé pivo v balení přepočítávala prstem stylem jedna, dva, tři....šest. Pak byly třeba dvě balení stejného piva. Dala si je vedle sebe a už pěkně jela jedna, dva, tři.....dvanáct. Zlaté časy Huckleberyho Finna, kdy po ráně bičem si dotyčný(á) zapamatoval mnohem více. Cenově je však Panama velmi příjemná. Nechtělo se nám věřit, že se všichni i s nákupem do toho auta vejdeme, kór když po prvním košíku byl plný kufr. Ale udělali jsme  z toho Porsche, jak jsme seděli na vozovce, a už jsme valili zpět na loď. Tam vše vytahat, nanosit ke gumovému člunu, dvakrát se otočit a navozit vše k lodi, vytahat, uklidit, fofrem na břeh na poslední jídlo a najít wifinu. Našli jsme pěknou kolumbijskou restauraci, kde jsme si teda pošmákli, pak u nějaké hračkárny konečně signál wifi. Stáhli jsme počasí, znovu na loď, poslední přípravy. Výměna prasklé žárovky u navigačního světla, bohužel neměli 25W, ale jen 5W. Jsme jak bludičky, ale aspoň něco. A pryč!!! Po třech hodinách jsme stále viděli na místo, kde jsme kotvili. Silný protivítr, protiproud, vlny atd. Neustálé tropické přeháňky, kdy není vidět na dvacet metrů a my se musíme prodírat kotvištěm s desítkami obrovských nákladních lodí. Nakonec však necháváme v noci Panamu City za sebou a probíjíme se Panamským zálivem směrem za lepšími zítřky. Moře poměrně neklidné. Spát se více méně nedá.

4.6.2011 SO

Ranní službu mám od 4-6. Před šestou přichází Markétka, a že se v tom smradu nedá spát. Tvrdím, že jak se vyspím, tak se na to kouknu. Má však pravdu, v tomto smradu spát nejde. Příčina je objevena rychle. Neodtéká odpadní tank, kam vedou vždy oba záchody z každého plováku. Už je tak plný, že někde přetíká a nám to prosakuje u dveří. To je na infarkt. Tak opět nastupuje silná dvojice Pat a Mat. Napřed otvíráme vrchní vyústění tanku, které slouží k případnému vyčerpávání a je umístěno na palubě. Dole pak splachujeme a snažíme se exkrementy vytlačit nahoru s tím, že se snad uvolní zacpané spodní vyústění, které vede přímo do moře. Po palubě tečou exkrementy v různém stádiu rozkladu plus zbytky toaleťáku. Markéta to polévá kýblem a splachuje to pryč do moře. Smradu, že by to zabilo i tchoře. Výsledek se však nedostavil. Musíme odšoubovat boky plováků a dostat se k tomu tanku. Ten je tak pár minut před vybouchnutím. Jak starý ten obsah v něm může být? To nevíme, ale je toho přesně 70litrů. Povolujeme revizní zátku, vše teče po nás, po stěnách a policích dolů pod podlážky, které tvoří podlahu. Po pár pokusech s hadicí už nic jiného nezbývá. Odvážný Míra zkušeně kontroluje absenci zlatých prstenů a hodinek na pravé ruce a ta pak mizí v tanku. Kupodivu mu ji nic neukouslo a dokonce rychle zajišťuje propustnost spodního výtoku. Máme vyhráno. Ještě raději kontrolujeme i druhý tank v protějším plováku. Pak už přímo lezeme do oceánu se vykoupat. Je to tak i naše první koupačka v Pacifiku. Chudák Markétka teď musí vše dezinfikovat a vyčistit. Přesto je stále ten smrad všude cítit. I když už mnohem méně. Pak vidíme skákat velkého rejnoka, který právě něco lovil a vedle lodi se nechává unášet obrovská želva. Tu bychom asi ani neusnesli. Takže polévka nebude :).

image

   ↑Běžní obyvatelé Shelterbay maríny, kde jsme čekali na půjezd Panamským kanálem ↓

image

image

↑Džungle pohlcuje svědky přítomnosti USA v Panamě   ↓I čekání se dá příjemně zpestřit

image

Odpoledne přichází pár prudkých přeháněk (alespoň se spláchne pořádně i ta paluba) a my pomalu vyplouváme z Panamské zátoky na širý Tichý oceán.

5.6.2011 NE

Nad ránem máme upluto již celkem 6000nm (cca 11 100km). Pak ustává vítr a my dopoledne motorujeme směrem na jih, protože z jihozápadu, kde leží Galapágy, je silný protiproud. Ten by snad dle dostupných údajů měl nad rovníkem skončit. Pak bysme mohli využít naopak příznivého proudu. Také potřebujeme dobýt baterie. Od té doby co jsme pustili v Panamě desolinátor, tak generátor pořád valí proud do něj a ne do baterek. Studuji návody (zde se ukazuje pravdivost starého čínského moudra „obrázek je jako tisíc slov“) a pak jdeme metodou pokusu a omylu. Kolem druhé už desolinátor valí sladkou vodu a generátor dobíjí baterie. Pat a Mat opět zvítězili. Markétka využívá dostatku sladké vody a pere prádlo. Pak dělá na pozdní oběd výbornou brokolici na mozeček a posloucháme k tomu v rámci vzdělávání „Toulky českou minulostí“. Dáváme si také jednoho ze tří Bernardů, pravé české pivo, které jsme koupili v pravé Panama City. Stále je zataženo. Východ a západ slunce jsme snad neviděli od Atlantiku. Vzduch je kolem 30st, a voda pomalu klesá. Už má jen 33st.:) Je vidět, že se blížíme ke studenému Peruánskému proudu, u nás známějšímu pod jménem Humboldtův proud. Prádlo ne a ne venku uschnout. Pomalu se zvedá vítr a nám tím rychlost. Voda už jde i přes palubu. Tak jej sklízíme a děláme si sušárnu z jedné prázdné kajuty, která zároveň slouží i jako sklep, protože tam máme na posteli rozložené brambory, cibuli, česnek atd.

6.6.2011 PO

Už dva dny nás sleduje jeden racek. Včera se už odvážil sednout si na loď a dnes nad ránem se nechal i od Míry pohladit. To vše potuď je moc hezké, jen nechápu, proč každý pták, který poctí naši loď svojí přítomností, musí trpět tak strašným průjem. Ráno byla půlka lodi k nerozeznání. Racek si intuitivně sedl na střechu, kde jej asi ta sračka překvapila. Do toho přišla v noci slabší přeháňka, ta rozmočila ta hovna a udělala z nich černozelenou souvislou pokrývku o velikosti cca 2-3 m2. Padlo na to asi dvacet kýblů vody a výsledek nic moc. Z dálky musíme vypadat, jako bychom měli maskovací nátěr. Shodli jsme se, že ten Pacifik je od začátku „vo hovně“. Vždyť nic jiného pořádně ani neděláme, než řešíme záležitosti spojené s exkrementy. Racka se však odehnat nepodařilo a tak si stále lebedí na střeše a sere dál. Byť už ne v takových dávkách. Uvidíme ráno. Dle předpovědi se měl vítr uklidňovat, ale nějak to úplně nevyšlo. Jsme jen nějakých 180nm od rovníku, ale už bychom potřebovali zahnout na západ. Blížíme se čím dál více pobřeží Kolumbie a Peru. Pokud se nic nezmění, tak zítra asi budeme už muset stáhnout plachty a jet na motor přímo proti větru. Markétka usoudila, že je potřeba spotřebovat toustový chleba, než se skazí. Tak na oběd byly zapečené toasty se sýrem a šunkou a večer, protože jsme nedopatřením koupili i toustový chleba na sladko s hrozinkami, tousťák s marmeládou. 

 

 

7.6.2011 ÚT

V noci přehazujeme plachty na druhou stranu, vítr se trochu stočil, mohl by nás pustit více na západ. Při přenastavování hlavní plachty se nám ji podaří přešponovat, což způsobí naškubnutí prvního reefu (lana, které drží plachtu zmenšenou o jeden stupeň). Musí to do rána vydržet, po tmě to budeme těžko spravovat. Hned máme úkol na další den, kromě opětovného úklidu totálně posrané střechy od racka. Nad ránem přestává foukat, motorujeme. Je klid, tak trochu naspáváme deficit. Kolem poledního s Mírou spatřujeme v dálce podivný člunek. Upozorňuji na ni Miloška. Ten si hned vybaví odstavec z průvodce Pacifikem, má se jednat o lodě, které by měly upozorňovat na natažená lana s háky na lov tuňáků, případně jachtaře z propletenců těchto lan vyvést. Než mi pár větami popíše, o co se jedná, jsme v nich! Barevná lana cik cak kolem nás. Naštěstí máme spuštěné centerboardy (spouštěcí kýly umožňující plavbu ostřeji proti větru), které lana zachytily a zabránily tak namotání lan do šroubů. I tak je na nějakou dobu o práci postaráno, než se podaří loď ze spárů motanců vyprostit. Oběd se tím posouvá až na odpoledne. Pochutnáváme si na hotovce ještě z domova s rýží a spoustou zeleniny (musíme ji rychle zkonzumovat, rychle se kazí). Po poobědovém odpočinku se pouštím za Miloškovi asistence do opravy zmíněného reefu. Je to otázka několika minut, plachta je připravená na vytažení (až bude foukat). Je potřeba se umýt. Čistí, vyšamponovaní, ve vypraných tričkách a prádle – to je pocit! Do čištění střechy se nám již nechce, úkol přenesen na další den. Raději si pouštíme vzdělávací program Toulky českou minulostí a hrajeme karty.

Ty tuňákové sítě jsou dlouhé kilometr i víc. Je to rozházené cik cak, jak pavoučí síť, nemají je ani pořádně značené. Když jsem tedy musel do vody, abych to rozmotal, nebylo úplně veselo. Přece jsme jenom už ve vodách, kde plave spousta lidomlsných tvorů. Přesto se nedalo nic dělat a šup tam. Už také přibývá opět spánkový deficit. Prospané hodiny se dají počítat na prstech jedné ruky. Také nám máme strašně špatný příjem na počasí. Je to nečitelné. Z celé mapy severovýchodního Paciku je čitelný jen čtverec severozápadně nad Panamou, kde je upozornění na možnost vzniku hurikánu. To není moc povzbudivé. Je to sice skoro 1000nm od nás, ale i tak ať už jsme za rovníkem. Tam na nás nemůžou. Tyto hurikány se sunou na severozápad a občas zasáhnou i Hawai. Alespoň, že tyto severovýchodní pacifické hurikány jsou v průměru tak 4x menší, než ty známější v Karibiku. Tyto mají v průměru nějakých 250km, za to ty karibské klidně přes 1000km.

8.6.2011 ST

Přes noc stále plujeme na motor. Před druhou hodinou po půlnoci nás Míra trochu vyděšeně budí. Prý máme návštěvu. Připlul člun na 30m k lodi a osvítil nás světlometem. Než se s Miloškem vyhrabeme nahoru, je po divadle, dál se nic neděje. Trochu nervozní znovu uléháme. Při mé ranní službě je klid, až najednou rychle zpomalíme, motor divně zvučí. Chvíli počkám, ale pak mi to nedá a jdu vzbudit Miloška s dotazem, co mám dělat. Potvrdil mi moji úvahu, abych nastartovala i druhý motor, asi jsme se dostali do nějakého protiproudu, proto tak razantní zpomalení. Ale bohužel to nebyl protiproud. Po asi půlminutovém chodu motoru se loď s rachotem roztřásla. Urychleně motor vypínám. Chlapi jsou v tu ranu vzhůru a vybíhají, aby zjistili, co se děje. Po chvíli uvažování, o co mohlo jít, se opětovně přihnala

image

↑Lodivod vysvětluje průjezd zdymadly    ↓Vjezd do prvního zdymadla. Sen se začíná plnit

image

image

↑Vyvázáni v prvním zdymadle             ↓Třetí zdymadlo a 30metrů nad oceánem (v pozadí)

image

návštěva. Teď už dobře víme, že jde o „strážce“ lovných lan. Na oba šrouby jsme totiž lana namotali a táhli za sebou jejich několikaset metrový propletenec. Tentokrát tomu centerboardy nezabránily. Ti lanaři anglicky nemluvili, tak s nimi byla těžká domluva. Lana jsme se snažili všelijak s pomocí háčku uvolnit, ale nepodařilo se. Podebírají je tedy sami a přeřezávají je. Nám ale na šroubech lana zůstavají. Je ještě šero na to, aby se s tím teď něco dělalo, tak vytahujeme přední plachtu a pomaličku se bez jediného motoru suneme. V 9 hod začíná akce s velkým A! První se potápí Milošek, aby lana odmotal nebo odřezal. Když se potopí, zjišťuje, že situace je horší, než jsme doufali. Na jednom motoru je zaseklá kromě kluba provazu i celá boje (spíš černý platový kanystr, který měl funkci boje plnit). S nožem jde na to. Boji se daří uvolnit. Na řadu přicházejí motance. Najednou z vody s bolestí vyskakuje. Je požahaný. Asi medúza. Zranění rychle potíráme slivovicí. Trochu se mu ulevilo. Na další pokusy se už přiobléká, navléká triko, tepláky, ponožky, šátek na hlavu a krk, aby zabránil požahání. Ani to nepomohlo. Vynořuje se s dalšími zásahy potvorou. Všechno ho pálí, stěžuje si na uzliny v podpaží, není mu vůbec dobře. Začínám chytat nerva. V lékárničce vyhrabu tablety na alergii a jodisol na desinfekci. Přesto mi to nedá a jdu volat Andrejce. Zodac by měl  zabrat, vzít ještě jednu tabletu. Za pár minut se mu ulevuje a mě padá obrovský kámen ze srdce. Měla jsme strach. Pozorujeme vodu a zjišťujeme, co je příčinou zranění. Maličké blankovité bublinky s modrým řetízkovým ocáskem (v některých případech i hodně dlouhým ocasem). Prý se jmenují man of war (muži války). Míra sbírá odvahu. Přichází na řadu náš hrdina. Jde to zkusit. Zdá se, že na něho ty potvory nejdou, aspoň to tvrdí. Má obrovskou vytrvalost, zkouší se ponořit znova a znova, má úspěchy, po kouskách lana odřezává a odmotává. Po několika pokusech jdou bubliny i po něm, i Míra je požahaný. Potíráme ho dle Igorovy rady octem. Naštěstí nemá takovou reakci jako Milošek. Nabádáme ho k odpočinku. Na jeden motor již můžeme plout, díky jeho zásluze, popojíždíme. Pouštím se do vaření, musí být vyčerpaný a vysílený. Občerstven pivem a pár hlty slivovice se chce opět pustit do práce, odmítá jíst před potopením (což je vzhledem vynakládanému úsilí ve vlnách a proudu pochopitelné). Zvládl to. Vyčerpaný, unavený, ale podařilo se mu motory uvolnit tak, že po pěti hodinách makačky opět plujeme dál. A rackovy výkaly se stávají úkolem zítřejšího dne :-)

Celkem jsem byl ve vodě třikrát. Již na poprvé jsem dostal žahadlem po noze. Potřeli jsme to slivovicí, naskočil puchýř a vcelku bolest přešla. Podruhé už mě to vzalo přes krk a po ruce. To už pálilo jak čert. Tak jsem se raději navlékl do ponožek, tepláků, trička, šátku atd. Vypadal jsem jak hastroš, ale aspoň větší část těla byla chráněna. Bohužel jsem si vzal jen triko s krátkými rukávy. Dostal jsem takové rány, jako by mě někdo polil kyselinou. Ihned jsem vylezl ven a to bylo štěstí. Byť jsem byl uvázaný na laně, tak po minutě mi přestaly fungovat ruce. Měl jsem pocit, jako by mi je někdo ustřelil u ramenou. Horko těžko by mě bezvládného tahali nahoru. Okamžitě se probudily ty předchozí popáleniny. Motal jsem se po palubě, nešlo sedět, nešlo ležet. Hrozný pocit. Svině má v průměru 1-3cm a až metr dlouhé žahadlo a evidentně by to člověka zabilo, pokud by nemohl vylézt z vody. Pak nás tedy zachránil Míra. Přemýšleli jsme, zda se snažit uvolnit šrouby tady v mírném vlnění, ale spálícími potvorami. Nebo počkat do klidné zátoky na Galapágách, kde zase jsou rejnoci, žraloci a lachtani a kdoví co ještě. Raději jsme zvolili tu variantu okamžitou. No zkrátka, ten Pacifik se s námi nechce vůbec kamarádit. Je to již 7dní, co v něm dlíme a neustále jen problémy. Počasí moc nepřeje, loď má své mouchy a ještě ti civilizace háže klacky pod nohy (či spíše pod kýl). Jsme už utahaní jak psi.

9.6.2011 ČT

Plujeme proti dvěma proudům a vlny chodí z různých stran. V noci se nedalo spát. Rany do trupu a mlácení lan nedovolily zavřít oko. Jestli jsem spal tři hoďky, tak to je moc.  V poledne vytahujeme plachty a doufáme, že se plavba uklidní. Zrychlila se, to jo. Moc se však neuklidnila. Alespoň se přibližujeme Galapágům. Jsme rozhodnuti tam zkusit zaplout. Všichni nás varují před byrokracií a strašnými poplatkami, ale snad to nebude tak hrozné. Navíc tak jako tak potřebujeme dobrat naftu. A pokud by se nám podařilo něco i dokoupit, houby zle. Plujeme kousek od rovníku, teď jsme asi jen 100km na sever. Když dobře tak v neděli, nebo v pondělí bychom tam mohli být. Vítr se už alespoň ze severozápadního stočil na jižní. To nám přeje do karet. Taky občas sluníčko se na nás usměje. Dokonce snad už i dva dny nepršelo. Tak uvidíme, jak dlouho to vydrží. Teď si všichni jen lížeme rány a odpočíváme. Markétka se snaží spát, já mám službu a Míra pankáč odpočívá v kajutě. Proč pankáč? Protože jak včera hrdinsky odřezával ta lana a musel se snad padesátkrát potopit pod loď, tak se pořád díky vlnám bouchal do hlavy. A jelikož je loď pod čarou ponoru potřená takovou speciální modrou barvou, která zabraňuje škeblím se uchytit boku lodě, ale lze lehce setřít, tak má Míra vlasy na půlce hlavy úplně modré. Bílé vousy, pak spánky a týl také bílý, ale temeno celé modré. Ještě jak mu ty vlasy vyrostly, tak má účes jak Rot Stewart. Až mi skončí služba, tak také zalezu. Snad trošku naspím do zásoby.

10.6.2011 PÁ

Tak zase o nějakém vyspání nemůže být ani řeč. Alespoň nám to pěkně fičí. Vítr má sílu i správnou rychlost. Za 24hodin jsme podle mne upluli rekordní vzdálenost 164nm. Držíme se spíš západního kurzu, a proto se k rovníku přibližujeme pomaličku. Teď je od nás necelých 60km. Směřujeme mezi galapágské ostrovy San Cristóbal a Santa Cruz. Pouze zde můžeme poprvé na Galapágách (jinak též správně Archipiélago de Cristóbal Colón, tedy Soustroví Krištofa Kolumbuse) přistát. Zde se musíme celně přihlásit a zaplatit příslušné poplatky. Pokud bychom chtěli plout na další ostrůvky, těch větších je dalších 11, tak na to musíme mít speciální povolení, jejichž vyřízení samo sebou stojí další poplatky a hlavně i čas. My bychom měli obdržet povolení na 72hodin, kdy tedy můžeme u jednoho z těch dvou ostrovů kotvit,  vylézt na břeh a popřípadě dokoupit zásoby. Většina jachet, které využívají tohoto speciálního 72hodinového povolení, pluje k ostrovu Santa Cruz do zátoky Academia, o což se pokusíme i my. Hlavní „město“ je sice na druhém ostrově San Cristóbal, kde je i lepší a bezpečnější kotvení, není tam takový nával, ale zato tam toho není moc k vidění. Proto zkusíme Academia Bay, už jen kvůli želvám, pro které je tu chovná stanice. Jinak prý, ten kdo pluje na plachty a nepoužívá motor, tak toho dost vidí už na moři. Chtělo by to konečně zase něco zajímavého vidět. Teď se nám vše živé, kromě racka, vyhýbá. Dvakrát třikrát nás navštíili tady v Pacifiku místní delfíni, kteří jsou dost tmaví a také značně velicí. Jinak skoro prd. Zprovoznili jsme opět desolinátor a doplnili vodu. Přece jen na takové cestě není vody nikdy dost a člověk neví, kdy to může přestat fungovat. Přitom jsme si dopřáli i krátkou sprchu. Tak to byl po douhé době kýblování opět nádherný zážitek. Rackovy střevní výtvory

  image

↑Lodě se v kanále těsně míjí skoro v plné rychlosti. Čas jsou peníze ↓Gatúnské jezero image

image

↑Jižní Amerika nalevo, Severní Amerika napravo               ↓Ta voda dole už je Tichý oceán

image

jsme opět neuklidili s ohledem na bezpečnost. Skáčeme díky rychlosti po vlnách a voda za námi jen vaří. Taky možná důvod, proč jsme doposud nic nechytili. Od té doby, co jsme se poprvé zamotali do těch tuňákových sítí, tak nám zůstalo za prsty jako trofej jedno dlouhé lano s háčkem. Ze začátku jsme jako návnadu používali kus barevného igeliťáku, teď je však návnad dostatek. Jen za dnešní noc byly na palubě 4 létající ryby a 6hlavonožců. Všichni si stejně asi v duchu přejeme, abychom raději nic nechytli. Co bysme s tím dělali. A jak říká Míra: „no nemysli si, ono je taky umění za takovou dlouhou dobu nic nechytnout“.

11.6.2011 SO

Přes noc se již dalo trochu spát, protože jsme zvolnili na rychlosti. Zmenšili jsme plachty a tolik to neskákalo. Není kam spěchat. Galapágy nejsou navigačně vůbec jednoduché, a proto tam chceme plout pouze ve dne. Mám podle mne jednu z nejnovějších námořních map Gapalág, kde je i zvýrazněno, že zde zakreslené polohy ostrovů neodpovídají satelitní navigaci a mají se stále provádět ruční náměry pro upřesnění pozice. Jen pro příklad: jedním z malých ostrůvků je i ostrov Darwin a u něj je poznámka „poloha Darwinu je hlášena přibližně 2 míle severně od zakreslené pozice“. Upozorňuji, že edice této mapy byla v roce 2006 a já mám výtisk i s pozdějšími aktualizacemi z roku 2009. Jo jo, ještě stále se najdou na Zemi místa, kde si člověk může připadat tak trochu jako James Cook. Kromě nepřesných map navigaci komplikují dva proudy, Panamský a Humboldtův, které se tu potkávají a směřují vedle sebe na západoseverozápad. Je to neuvěřitelné, ale teplotní rozdíl obou proudů je tak veliký, že u severnějších galapágských ostrovů je voda o 11stupňů teplejší než u ostrovů na jižní straně. Díky studenému Humboldtovu proudu vznikají velké mlhy. Nejhorší období, jak jinak, je od června do listopadu. Toto období se zde nazývá „Garua season“ v překladu „období mlh“. No a k tomu si můžeme ještě přičíst skoro 5ti metrový příliv a odliv a máme důvod, proč se nesnažit připout mezi ostrovy v noci. Když to dobře vyjde, tak zítra odpoledne zakotvíme v Academia Bay a v pondělí bychom se dopoledne naposledy zásobili a pak vystřelili na doposud nejdelší přeplavbu. Na Nuku Hiva popřípadě Hiva Oa, což jsou dva ze tří markézských ostrovů, kde se dají vyřídit celní formality, je to „pouhopouhých“ 3000nm. Je to vlastně půlka toho co jsme doposud od 5.dubna upluli. Moudré knihy píší, že se to pluje tak 15-30dní. Dobrý rozptyl. Snad bude vše na naší straně. Tak teď se však budeme raději soustředit na to, co nás čeká ještě dnes a to je rovník.

Ve 14.10 místního času (19.10 UTC) jsme všichni poprvé stanuli na rovníku a následně vpluli na jižní polokouli. Na přípitek jsme měli pravé české pivo Bernard z Humpolce, zakoupené v Panamě, kde jsme si koupili jeden půllitr černého a jeden půllitr světlého piva. Hned jsme to zvěčnili na kameru a pokusíme se to poslat do pivovaru, třeba dostaneme nějakou odměnu. Pak jsme chvíli blbnuli kolem rovníku, aby měl každý svoji foto s nulami jako zemskou šířku. Byli jsme zvědaví, jak se to bude zobrazovat. Jestli 00° 00.00N, nebo jako 00° 00.00S a nebo jen 00° 00.00. Výsledek nás překvapil, tedy alespoň mne, napřed se zobrazilo 00° 00.00N a následně 00° 00.00S. Minutu dvě před dosažením rovníku se  v dálce objevili velryby a byly pěkně vidět ty jejich výdechu vzduchu. Asi nás připluli přivítat. Také vylezlo sluníčko a tak, než jsme dopili to první pivo, to vypadalo kolem nás zcela jinak, než jsme od Panamy byli zvyklí vídat. Vše bylo hned veselejší. Pak přišel Neptun na palubu, aby provedl rovníkový křest posádky. Asi tato věta by se hodila jako popiska k fotce, kdy jsem zabalen do prostěradla, na hlavě mám papírovou korunu a v ruce násadu od smetáku a na ní přivázanou vidličku. Na křest posádky včetně kapitána (páč jsem hrál v tu chvíli dvojroli) padla ta druhá láhev piva. Pak Markétka udělala hromadu bramboráků a příjemně nám to odpoledne uteklo. Večer jsme si dali ještě láhev chilského sektu, když už jsme na té jižní polokouli, tak ať pijeme také zdejší moky. No a už jsme se těšili na ráno, až uvidíme Galapágy. Ještě jsme si šoupli opět čas o hodinu zpět, ať jsme vyrovnáni s galapágským časem. Teď už jsme o 8hodin pozadu oproti Čechám. Konečně je také už stažené počasí čitelnější. Možná ten špatný příjem byl způsoben hurikánem, který dopravdy pod Mexikem vznikl, a dostal jméno Adrian. Byl vlastně na trase mezi námi a Kalifornií, odkud z Pt. Reyes chytáme krátké rádiové vlny s  počasím.

12.6.2011 NE

Nad ránem už vidíme v dálce Galapágy. Všichni ještě spí, tak zatím chci alespoň sbalit vlasec s háčkem, ať s tím náhodou nechytneme nějakého tuleně. Tak zjišťuji, že se nám na něm třepotá první úlovek. Má to skoro metr a je to snad tuňák. Míra s Markétkou tvrdě spí a tak jen rybu přitáhnu blíž k lodi. Nechci ji tahat samotný, abych nespadl do vody. Těžko by mě po pár hodinách, až se vzbudí, našli. Myslím si, že teď už nemůže utéci. Akorát se hrozím toho pomyšlení, že místo kochání se Galapágama, budeme kuchat rybu. Nakonec to tuňák vyřeší za nás. Nějak se vyvlékne z háčku a je po úlovku. Možná je to tak lepší. No a tak se kocháme zase konečně nějakým tím šutrem, než pořád dokola jen to moře. Plujeme na plachty, protože jsme se dočetli, že komu neřve motor na lodi, tak vidí zajímavé živočichy. Takové štěstí jsme ale neměli. Jen pár velikých želv a Míra viděl obrovského rejnoka. Pak jsme konečně zakotvili a vyrazili se přihlásit. Považoval jsem to za nutné, protože naše představa byla, že budeme možná jediní bílí mezi domorodci. No tak trochu jsme se spletli. Porto Ayora je ve své podstatě taková Zlatá ulička v Praze. Hotely, restaurace, desítky obchodů, vše uklizeno, na ulicích živo. Takový Disneyland. Úplně bysme tu zapadli. Takto nás pumpli o 500USD a během hodiny bylo vše vyřízeno. Takže zase až taková byrokracie to už není. Vše je podřízeno turismu. Jen si za to musíš zaplatit. Nafta přišla na 1dolar litr, což je pěkné. Všude se kolem válí leguáni a tuleni (nebo lachtani rozdíl nepoznáme). Nejsrandovnější jsou stejně pelikáni. S nima je prdel. Naftu nám dovezli až na loď. Žádný úředník v neděli angličtinu neovládal, ale evidentně jim to nevadilo. Mluvili rychle a plynule španělsky a jen každou větu končili: Sí? Sí? Agentka si přivezla svoji dceru jako překladatelku do angličtiny, ta uměla však pouze slovo „when“ a „go“. No prostě zážitky. V restauracích vcelku přijatelné ceny. Výběr z celosvětové kuchyně a velké porce. Turistů stovky. Jedna ulice slouží jako stravovna pro místní. Na každé straně tak 15rychlých občerstvení a uprostřed cesty společné plastové stolky. Čím tlustější osoba, která obsluhuje gril, tím má víc zákazníků. Nad tím dým ze spáleného masa a přepáleného tuku. Pod tím sedí desítky rodin a hromadně baští. Ještě jsme stihli mši v kostele. Na střeše z vlnitého plechu byly připevněny obrazy svatých. Do toho z reproduktorů hrála diskotéka. Děcka předškolního věku pobíhali mezi lavicemi a vřeštěli. Lidi si pozpěvovali a kněz seděl na židličce u oltáře a pozoroval ten mumraj. Místní lze lehce rozeznat. Skoro indiáni a většinou malého vzrůstu. I Míra byl o hlavu vyšší než všichni v tom kostele. Překvapilo mne, že všechny obchody byly otevřeny a fungovaly. Neděle, půl deváté

image

↑Panama City                             ↓ Nejvyšší důstojník po kapitánovi hledá místo na kotvení

image

image

↑Pohled na Panama City z kotviště   ↓Volavka si přiletěla obhlédnout nový typ katamaranu

image

večer a například  10 drogerií na jedné ulici normálně nabízelo svůj sotiment. Zítra želvy, nákup a tradá pryč.

13.6.2011 PO

Pořádně jsme se vyspali. Kotva držela a nebylo žádné vlnění, jak nás všichni varovali. Ráno hupsneme do vodního taxi, které tu dopravuje lidi z lodí na břeh. Cena 0,5USD za osobu přes den a 1USD v noci. Ať chceš hodit kamkoliv. Taxiky ve městě prý také chtějí 1USD a je úplně jedno kam chceš v tom „městě“ hodit. Všechny druhy taxíků jsou permanentně místními i turisty plně využívány. My se necháme hodit přímo k Darwinově stanici, kde chceme za želvami. Hned na molu odpočívají desítky leguánů. Pak se dostaneme tak po kilometru chůze k prvním želvám. Jsou to teda macci. Napřed jsme mezi samci, pak jdeme za ženskejma, pak zase leguáni, pak želví dorost a už toho máme nad hlavu. Jdeme si sednout do první kavárny a zkoušíme zdejší wifinu. Ta nedává, tak přecházíme do nějaké restaurace. Zde už wifi funguje, tak stahujeme počasí a vyřizujeme e-maily. Pak koukneme do supermarketu. To co člověk potřebuje, to tu mají. Jen pivo asi nedorazilo. Disponibilitu všeho zboží ovlivňuje příjezd nákladních lodí. Ty neustále připlouvají, a jelikož se nedá díky malé hloubce přistát u břehu, tak stojí na kotvě a vše se překládá do malých člunů. My v obchoďáku zjišťujeme, že zase toho tolik nepotřebujeme. Jen kmín a pár maličkostí. Pak si zajdeme ještě na oběd. Dáváme si grilované kuře, rybu s ostrou omáčkou a na zkoušku také jednoho hamburgra. Když jsme v Americe, tak by ho měli umět, na rozdíl od Čech, udělat. Jídlo výborné, my nacpaní, tak už nezbývá než vyrazit. Na rozloučenou připlul k lodi lachtan. Vygooglovali jsme si rozdíl mezi tuleněm a lachtanem. Lachtani mají uši (tento je měl) a spí na suchu (to taky všichni leží na břehu a chrápou). Předvádí všelijaké skopičiny. No a my zvedáme kotvy a tradá dál. Hned po vyplutí vytahujeme plachty a zachvíli se nám Galapágy začínají vzdalovat.

14.6.2011 ÚT

Nádherný jachting. Stabilní vítr, malé vlny. Loď jen sviští. Za 24hodin 161nm. To bysme to takhle upluli už za 19dní. Každý jsme si tipli, jak dlouho poplujeme. Míra tipnul 25dní, Markétka 20dní a já teda optimisticky zkusil 18dní.  Odpoledne je vdáli ještě stále vidět poslední a také největší galapážský ostrov Isla Isabela. Obloha je celá zatažená. Voda už má jen 24stupňů. O 10stupňů je nižší než před  dvěma dny. Vzduch má 26, ale je nám docela zima, máme dlouhé kalhoty a ponožky. V noci už je to fakt na spacák. Humboldtův proud tímto empiricky potvrzujeme za „studený proud“. Škoda jen, že je vše vlhké a díky absenci sluníčka to nemůžeme vysušit.

15.6.2011 ST

Přes noc opět nádherný jachting. Dopoledne se však už začaly zvedat nepříjemné velké vlny. Vítr nabývá na rychlosti. Na vaření jsme zmenšili přední plachtu tak o 75procent, ale rychlost klesla z 9uzlů pouze na 7,5. Takže si to stále dost valíme. Markétka uvařila hrachovou kaši s volským okem a k tomu jsme si dali jako salát sterilované zelí, které si vezeme ještě z domů. Nádherná chuť připomínající domov a zároveň zajisté plná vitamínů, jinak by to lidi nejedli. Za 24hodin jsme upluli 198nm, tím jsme asi pokořili doposud všechny denní rekordy této plavby. Sluníčko občas probleskne mezi mraky, občas se dá říci, že je i polojasno. Teplota moře opět vyskočila na 30stupňů. Zde je již Humboldtův proud promíchaný. Teplota si drží 26stupňů, ale v noci jsme spali ve spacáku, protože je nám fakt zima. Přes den byla v dálce viděna jedna plachetnice. Nějaký náš souputník. Pak však zase zmizel, evidentně se drží severnější varianty. Pak jsme opět chytli rybu, ale než jsme ji vytáhli, tak díky rychlosti lodě se urvala z háčku. Raději to schováme, konzerv máme dost, tak ať ty chuděrky  zbytečně netrápíme.

16.6.2011 ČT

Sluníčko nám od rána svítí. Nad námi azuro. Hned je veseleji. Vítr stále drží. Za 24hodn 182nm. Už jsme v jedné šestině cesty. Markéta pere první část velkého prádla. Při dobíjení baterek necháme watermaker udělat trochu vody a využijeme toho k osprchování. Před tím jsem opětovně ošmikán dohola. Pak ještě Markétka uvaří poprvé, co jsme na cestě, knedlíky a k tomu rajskou. No prostě bájo. Kdo nemá službu, tak je zalezlý ve své kajutě. Míra možná viděl ve službě žraloky. Bohužel však jen ploutve a poměrně daleko na bližší rekogniskaci. Jinak voda, voda a zase voda. Občas už má vítr tendenci se stáčet z jihojihovýchodního na jihovýchodní směr. Zdá se to maličkost, ale nám to dělá dost problémy s plachtami. Směr se vždy změní rychle a poměrně na krátkou dobu. Zatím co plachty máme nastaveny na mírný předoboční až boční vítr, tak po změně to fouká ze zadobočního směru. To je vlastě zcela změna pohonu. Zatímco jsou plachty nastaveny na vztlak, po změně nás pohánějí tahem. Tím pádem mlátí jedna vedle druhé, až máme strach, že se rozervou. A to by bylo nemilé, Kamile. Tak uvidíme, zda změníme směr, anebo se vítr ustálí v nějaké pozici.

17.6.2011 PÁ

Dny jsou čím dál víc stejné. Služba, spánek, nakrmit hladové krky... Také dnes je celkem teplo a slunečno, tak peru další část prádla. Nechci vyprané prádlo věšet na boční zábradlí, přece jen občas nějaká vlna přijde a cákne, tak by se hned nacucalo solí a to pak není možné usušit, sůl stále táhne vlhkost a to by praní přišlo v niveč (hrozilo by, že zplesniví) Rozvěšuji ho proto v kokpitu, kde máme pod střechou natažená lana, za která se v noci přidržujeme. Lana mají tedy dvě funkce – přes den prádelní šňůra a v noci držáky. Pravda, moc místa na věšení neposkytují, proto peru po částech. (aspoň mám nějakou náplň dne :-) Co neuschne venku, přes noc ještě doschne ve volné kajutě, kde máme také natažené lano. K obědu rizoto a salát z hlávkového zelí (ještě máme zbytky zeleniny z Panamy, uvidíme, jak dlouho vydrží). Odpoledne se stáčí vítr na zadoboční a slábne. Milošek si poměrně dlouho hraje s nastavováním plachet, aby daly co největší výkon, nemlátily a nehrozilo jejich poškození. Opět se ale přesvědčuje, že hlavní plachta na tyto směry větrů není stavěná. Hlavní shazujeme a přední plachtu nahrazujeme genakrem. Plujeme pomalu, je klídeček, posloucháme Toulky, při pátku si dáváme pivko.

Dnes jsme ještě upluli 169nm, ale je znát, že zpomalujeme. Doba rekordů je asi definitivně za námi. Večer posunujeme znovu čas o hodinu dozadu. Teď je rozdíl oproti domovu 9hodin.

 

image

↑Poslední nákup proviantu před nekonečným oceánem  ↓Několikátý převoz jídla na loď

image

image

↑Poslední pořádné jídlo na pevnině  ↓Snaha o maximální ochranu před medůzami zklamala

image

18.6.2011 SO

Přes noc a dopoledne se jen tak plácáme. Kde že jsou ty předvčerejší rychlosti. Za 24hodin jsme napluli „jen“ 131nm. A to jsme měli k dobru hodinu navíc. Snad jak sjedeme víc na jih, tak tam podle předpovědi by mělo víc foukat. Buďme rádi však alespoň za toto. Takovouto rychlostí plul i Kryštof Kolumbus a co dokázal svojí trpělivostí objevit. Jinak není vidět ani šupina. Nic nám nechce ten den zpestřit tím, že by se to ukázalo na hladině. Navíc jsme se dočetli v moudrých knihách, které si postupně překládáme, že v těchto místech jsou spatřovány velryby, ale bohužel i hlášeny jejich útoky na jachty v případě vyrušení. Takže je možná dobře, že se nic neukazuje.

19.6.2011 NE

Je neděle, to nám to pěkně utíká. Ráno se dost rozfouká a s větrem přichází i slušné vlny. Chvílemi se trochu bojím, aby nás nějaká vlna nepřevrhla, přece jen se zvedají vysoko a s lodí vyvádí pěkné kousky. Navíc při takovém houpání nemůžu číst, to je horší než v autobuse, brzy se mi dělá nevolno, tak se nemám jak zabavit. Míra se rozvlněnou vodu snaží zachytit na kameru ve foťáku. Bohužel ale záběry moc neodpovídají skutečnosti, na videu vše vypadá zcela v klidu a pohodě. Natočit „skeč“ zkoušíme postupně všichni, různé polohy, různé úhly pohledu... Člověk ale náklony a pohyby lodi intuitivně vyrovnává a s tím i foťák v ruce, možná proto pak není výsledek uspokojivý. Během moji služby před námi propluje nákladní loď. Po dlouhé době civilizace. Oběd odbývám vařenými bramborami s česnekem a zeleninovým salátem, v těchto podmínkách to na nějaké vyvařování není. Za 24hodin upluto 158nm, hezký výkon.

20.6.2011 PO

Voda, voda, voda. Už by to možná chtělo pro zpestření koukat na nějaký šutr. Od rána bylo zataženo a až pozdě odpoledne se trochu vyjasnilo. Přes den i jednou sprchlo. Při dobíjení baterek opět necháme watermaker dělat sladkou vodu a dopřejeme si zároveň všichni sprchu. Za 24hodin jsme upluli 151nm a máme to na Markézy nějakých 1800nm. K obědu Markétka udělala čočku s vajíčkem a k tomu jsme si rozdělali trvanlivý celozrnný chleba koupený ještě v Čechách. S normálním chlebem se to moc srovnat nedá, ale i tak to byla po tom sladkém pečivu příjemná změna. Přes den se moc ani navzájem nevidíme. Kdo nemá službu, tak je většinou zalezlý v kajutě. Naštěstí  je stále co číst. Taky jsme si dnes na počítači pustili Simpsnovi. Ty dva díly nás dost pobavily a rozjitřily všeobecnou nudu, nudu, šeď, šeď. Moře je poměrně neklidné. Vlny občas mohou mít i přes tři metry, ale jsou táhlé a tak to moc nehází.

Absťák po našem českém chlebu je čím dál větší. Člověk by neřekl, že nám bude tolik chybět. Pak si vzpomeneme, že jsme přece koupili směs na pečení. Honem hledám krabici. Nacházím 2 krabičky (slovy: dvě) – trochu málo na tak ještě dlouhou trasu. Bohužel ale zrovna tento Boží dar patří mezi tu skupinu jídla, která se již v Cannetu zázračně vytratila (a to jsme určitě kupovali na každý týden plavby jedno balení). Rychle čtu návod. Hm, celá procedura zabere 2,5 hodiny a to už by byla černo černá tma, až by byl hotov. Nechávám to tedy na ráno.

21.6.2011 ÚT

Službu mám od 6hod. Slunečno a teplo hned od východu sluníčka. Za hodinu po mně se probouzí i Milošek. Chvíli si hrajeme s plachtami, protože vítr se změnil na čistě z východu. Vytáhneme obě přední plachty (každou na jednu stranu) a plujeme tzv. na motýla. Hned plavba zrychlila a uklidnila se, protože plujeme s vlnami. Uvidíme, jak dlouhé bude mít vítr trvání. Potom Milošek významně poklepe na krabičku. Na znamení, abych se pustila do pečení. Hned se na to vrhnu. Vypracovat těsto, nechat kynout, předehřát troubu.... Standardní postup, na kterém není nic zvláštního. Ale chuť, elán, odhodlání a také zvědavost jsou už extrémně nadstandardní :-) :-) Pečením se provoní celá loď. V 10hod vytahujeme chleba z trouby. Stojíme nad ním a zíráme. Hotový zázrak. Jsme jak Pavlovovi psi, nestíháme polykat sliny. Vypadá a voní nádherně. Jen aby tak nádherně taky chutnal. Musíme ale ještě nějakou hodinku vydržet, než zchladne. Před obědem si pouštíme opět jeden díl Simpsonových, rozptýlení neuškodí. Polední menu je jednoduché, lunchmeat na cibulce a bramborová kaše se čtyřmi druhy sýrů (novinka koupená v Panamě), okurkový salát. Kaše je hromada (podle návodu 8porcí :-) :-) ), jelikož Miloškovi se jedno balení zdá málo a má hladové oči (tak do druhého hrnce děláme další dávku). Všechno se snědlo. Po obědě padám únavou a zdřímnu si, službu mám až od tří. Večer ho ochutnáváme. Chleba, máslo, sýr. Po třech měsících jsme naše chuťové buňky podráždili českým chlebem. Mňam, mňam, mňam! To je lahoda. Nějvětší zážitek posledních dní. Kam se hrabou všechny světové rádoby chleby, to se nedá srovnat!! Za 24hodin upluto 151mil.

Jo jo, chlebíček byl výborný. Myslím, že už se všichni v koutku duše těšíme domů, až ochutnáme všechny ty pochutiny, na které jsme zvyklí.

22.6.2011 ST

Dneska má mamka narozeniny. V noci jsme ji posílali aspoň zprávu s přáním, dovolat se mi nepodařilo. Nic zvláštního se neděje, vítr zeslábl, plachtám se to nelíbí, docela se mrcasí. Sice nelámeme rekordy, ale plujeme. Plujeme v klidu bez jakýchkoli dramat.

Ano, plavba je klidná. Bohužel za 24hodin jsme upluli jen 139nm. On to není špatný výsledek, ale přeci jen jsme očekávali od tohoto úseku větší denní skoky. Do cesty spolu se slabým větrem nám vstupuje „Jižní rovníkový protiproud“. My jsme se doposud tímto protiproudem nezabývali, protože na našich pacifických mapách proudů a větrů pro červen a  červenec není zanesen. Věděl jsem o něm z chytrých knih, které jsme si na přeplavbu Pacifiku pořídili. Tam je o něm pěkná zmínka“ „this current is a bit of a mystery“ v překladu „tento proud je trochu záhadou“. Různé zdroje se totiž doposud přou o tom, kde, kdy a zda vůbec, se tento proud vyskytuje. No, teď můžeme potvrdit, že je a v červnu se vyskytuje jižně od 5. stupně jižní šířky. Kam až sahá, to prozatím nevíme. Změnili jsme směr na jihojihovýchod s vírou, že jej co nejrychleji přeplujeme a pak se opět vrátíme k západnějším kurzům. Ta nejpesimictější varianta tvrdí, že sahá až po 10. stupeň jižní šířky. To by nebylo dobré. Protože nejjižnější ostrovy Markéz už jsou na tomto stupni. Tak to by byla pro nás zajížďka. Tak uvidíme. Třeba zesílí vítr a my to budeme moci stočit dřívájc. Dnes jsme také už překonali poloviční vdálenost mezi Galapágami a Markézami. Takže už kroutíme druhou půli. Snad nám uteče

image

↑Racek je pěkný pták          ↓Horší už je to, co dokáže za jednu noc svými výkaly po......

image

image

↑Návštěva strašného Neptuna kvůli rovníkovému křtu                                       ↓Galapágy

image

stejně rychle jako ta první. Přece se nám už ta samá voda kolem nás začíná tak trochu zajídat. Chtělo by to nějakou změnu. 

23.6.2011 ČT

Četba, křížovky, karty, Toulky, vaření, polehávání, posedávání,.... To jsou tak všechny činnosti, které vyplňují naše poslední dny. Chybí nám pohyb, začíná nás z toho nicnedělání bolet celý člověk. Už nevíme, jak si sednout, jak si lehnout, aby někde něco netlačilo. Na zadku se začínají dělat mozoly :-) Snažím se aspoň každý den protahovat ztuhlé svaly celého těla. Už se těším, až zase začneme pochodovat, plavat, prostě se sebou něco dělat. Když bude na Kaledonii čas, tak nějakou túrku za poznáním podnikneme už tam. No, bude náročné dostat se znovu trochu do kondice, tady se strašně zleniví.

Za dnešek jsme uploužili pouhopouhých 117nm.

24.6.2011 PÁ

Přes noc jsem se vůbec nevyspal. Ráno jsem byl úplně grogy. Dali jsme si na snídani vajíčka. Pak jsem se pokoušel dohnat spánkový deficit. Vzbudil jsem se akorát na oběd. Měli jsme šišky se strouhankou. Klasické sladké jídlo, když máme ten pátek. Opět posouváme čas o hodinu na zpět. Upluli jsme 133nm, což je už potěšující výsledek. Myslím, že se všichni už těšíme na Markézy. Táhne se to jak týden před výplatou. Počasí se nějak kaboní. Na obzoru velké mraky. Vidět není ani šupina a ani žádná známka civilizace. Teda Markétka prý viděla v noci ve službě loď, ale my ji s Mírou neviděli, tak abychom jí zbytečně nezáviděli, tak jí pro jistotu moc nevěříme:)

25.6.2011 SO

Přes noc se pěkně rozfoukalo a zatím se vítr drží. Dopoledne je zamračené, prší nebo mrholí, během dne se ale oblačnost protrhá a odpoledne vykoukne i sluníčko. Při dobíjení baterek zapínáme i desalinátor, abychom doplnili vodu (byť máme spotřebu pramalou), tak toho využijeme a všichni si dopřejeme luxusu sprchy (ostatně je sobota, umývací den). Hned po chlebu nejlepší zážitek tohoto týdne. V poledne naplníme žaludky až po okraj. Šunkafleky. Povedly se, na večeři, jak bylo původně plánováno, nezbylo. Hlavně, že všem chutná. Za den upluto 158mil, něco jsme nahnali.

26.6.2011 NE

Neděle. Od rána jsem jak připotomělá, nějak se pořád nemůžu probrat. Únava je znát, spánek vkuse delší jak dvě hodiny už v podstatě neznáme. Před polednem s Miloškem na přídi kontrolujeme, kde co vrže, a kocháme se oceánem, vlnami, rychlostí jakou je řežeme. V tom by se v nás krve nedořezal. Před lodí obrovská hnědá stvoření. Velryby. Jsou stále blíž a blíž, cpou se před příď. Ví o nás, neví?

Jo, tak to byl zážitek. Kochám se, jak se příď pěkně boří do vln. Markétka s uchem na stěžni poslouchá, kde co vrže. Jen tak kouknu před sebe a přibližně padesát metrů před námi se vynořily tři obrovské velryby namačkané jedna na druhou. Byly určitě delší než půlka lodě, takže tak 8-10metrů, sunou si to po hladině pěkně před nás a vklidu si odfrkují. Pořád o nich básním, jak bych je chtěl vidět z blízka a teď by se ve mně krve nedořezal. Jasně jsem viděl, že do nich narazíme. Začal jsem křičet. Markétka na ně nevěřícně zírá a okamžitě si v předtuše velkého nárazu sedá. Míra běží pro foťák. Mě ještě napadne změnit kurz a běžím ke kormidlu. To však byla na tak krátkou vzdálenost bláhová myšlenka. Ještě jsem ani nedošel na záď a už jsme byli přímo v nich. Mírně se stočily a pluli pár sekund po boku lodě. Jedna se pootočila břichem k hladině, aby se na nás mohla kouknout. Pak mi připadlo, že je jich kolem nás víc. Ale vše se seběhlo tak rychle, že je to jenom pár chaotických záblesků. Během pár sekund už byly o dvě vlny pozadu a viděli jsme jen vydechované vodotrysky. Klepal jsem se jak osika. Ta představa, že se přibližně běžeckou rychlostí naboří našich  lodních 14tun váhy do možná stejně vážícího těla živočicha, který není o moc kratší než celá naše loď, byla strašná. Překvapilo mne, jak byly zvrchu celé hnědé. Ono těch druhů je mrak, ale pořád jsem si je představoval černé. Uff, jsem rád, že jsme nemuseli být konfrontování s jejich zpětnou reakcí na náš nechtěný atak. Pak mi totiž připadlo, že jedna byla mnohem menší. Asi mládě a tak by jeho matka mohla začít dost vyvádět. A nebyli bychom první evidovaný případ, kdy by se zvědavá či rozčilená velryba podívala přes krustu laminátu do vnitřku lodě. Když jsem kdysi četl o německé rodince s dítětem, kdy otec dole v podpalubí zakresloval do mapy pozici a zničeho nic byl na stole místo mapy čumák velryby, tak to jsem se nasmál, ale teď mi do smíchu rozhodně nebylo. Teď už má pro mne anglické slůvko „mammal“ (savec) zcela jiný význam než doposud.

Za dnešek jsme upluli úctyhodných 166nm a také už máme za sebou dvě třetiny vzdálenosti na Markézy. Na oběd byly knedlíky se svíčkovou, no prostě klasická nedělní bašta.

27.6.2011 PO

Jsme totálně utahaní. Milošek nespal vůbec, já jsem zavřela oko na pár minut. Asi chybí fyzická únava, tělo je nevyrovnané, nemůže usnout. Celý den se jen tak plácáme od ničeho k ničemu. „Vyrovnanou“ výjimkou je Míra, ten může spát pořád, v noci, ve dne, v podstatě od služby ke službě, jak záviděníhodné. V poledne vařím sojové maso s rýží. Dost rýže zbylo, tak ji Milošek dojídá večer s máslem a cukrem (pro mě novinka, ale nebylo to špatné). Vyhodila jsem asi půl kila vakuované šunky. Sice měla psanou trvanlivost až do půlky července, ale teplota 15°C, kterou máme nastavenou v ledničce pro co nejmenší spotřebu energie, je asi pro dlouhodobější skladování vysoká. Stačilo do balení píchnout nožem a hned se rozlinula nevábná vůně, spíš pro můj citlivý nos strašná rychna, a začal vytékat jakýsi sliz. Hned přes palubu. Jinak se nic zvláštního neděje, ani velryby, ani chleba, ani sprcha..... Vítr zeslábl, tak k dobíjení baterek startujeme motor, pomůžeme tak plachtám táhnout loď kupředu. Večer se ale zdá, že vítr zesílit nehodlá, motor necháme běžet přes noc. Toulky, stáhnout předpověď počasí, jeden díl Simpsonových a znovu se pokusíme přemluvit tělo ke spánku. Uvidíme, jestli si dá dnešní noc říct. Za den upluto 147mil

28.6.2011 ÚT

Milošek v noci spinkal jako budulínek. Poctivě od služby ke službě. A ještě si přidal dvě hodinky odpoledne. No hurá! Konečně odpočinek. Stále motorujeme, větru se nějak nechce.

image

↑ Tuleni či lachtani spí v přístavu na molu               ↓ Zatoka „Academia“ na Galapágách

image

image

↑Místní zdravě a hromadně večeří u stánků s občerstvením        ↓Všudypřítomní leguáni

image

Dopoledne opět peru pár kousků prádla. Hlavně ručníky to potřebují jako sůl. V koupelně, která není odvětrávaná, strašně zatuchávají. Svítí sluníčko a je vedro, tak to pěkně schne. Vedro je, zdá se, jenom mně. Chlapi se pořád oblékají, jako by mrzlo. Večer se navlečou to dlouhých kalhot, ponožek, Míra přidá bundu a čepici. A to bývá přes noc okolo 25°C. Nevím, jak to dělají, že je jim chladno, taky bych uvítala, kdyby se i moje tělo kapánek zchladilo. V poledne zaplácneme žaludky opečenou šunkou a bramborovou kaší. Snědli jsme poslední kousek čerstvé zeleniny (mrkev). Přijde řada na kysané a sterilované zelí a červenou řepu. Bude to muset jako zdroj vitamínů stačit. Za den upluto 150mil.

Jo! Takto jsem se nevyspal od Panamy. Spánkový deficit konečně trochu zažehnán. Nějak není o čem psát. Vše je pořád dokola. Už se tak nějak těšíme, že snad v neděli ten neustálý stereotyp skončí.

29.6.2011 + 30.6.2011 ST + ČT

Žádné novinky. Stereotyp. Čím blíže jsme k pevnině, tím delší se nám dny zdají a čas pomaleji utíká. Při nočních službách už nám i trochu hrabe, někdo cítí pekárnu a čerstvé pečivo, někdo zase hnůj. Každému holt chybí něco jiného :-) :-) Hlavně nám chybí nějaký přísun a zdroj informací, jsme úplně odříznutí od světa. Včera upluto 149nm, za dnešek 162nm. Skoky do dálky slušné. (z tělocviku jednička)

1.7.2011 PÁ

Pátek. Dětem začínají prázdniny. Milošek asi zase pociťuje spánkový deficit. V noci zaspal do služby, ani budík neslyšel. Ještěže Míra má naspáno ažaž, tak ve službě vydržel o hodinu déle. Dopolední službu Miloškovi odpouštím (po té co mi dopřál sprchu) a beru ji za něj, aby se prospal. Během služby kuchtím. V troubě se peče rýžový nákyp s broskvemi. Už začíná pěkně vonět. Večer nás dostihla slušná sprcha. Naštěstí netrvala dlouho, do půl hodiny bylo po všem. Aspoň se trochu vyčistil vzduch, bylo nedýchatelno.

2.7.2011 SO

Tak dnešek by měl být posledním dnem cesty mezi Galapágami a Markézami. Zítra ráno bychom měli být již mezi ostrovy. Konečně zase změna. Stále jsme si nebyli jisti, který ostrov zvolit. Nakonec padla volba na Nuku Hiva, kde je i hlavní město Taiohae, které má na zdejší poměry úctyhodných 2000obyvatel. Údajně v 18století měly Markézy až 60 000obyvatel. Teď je jich nějakých 8000. Co bych nepřiznal, že se všichni už těšíme, jak malé děti. Toto byla sakra dlouhá plavba bez nějakých vnějších podnětů. Člověk si jen nesmí moc připouštět, že poté co jsme si po devíti dnech plavby z Panamy dali 24hodinový voraz na Galapágách, tak teď si dáme opět jednodenní pauzu po 20ti dnech plavby, přičemž před námi je dalších cca 13dní opět jen samé moře. To by znamenalo, že ze 42dní strávíme na pevnině, či spíše v její blízkosti, pouhopouhých 48hodin. No, co se dá dělat. „To jest taki psie žycie marynarski“ – nevím jak se to správně píše, ale tak  prý Poláci vyjadřují myšlenku: „takový je psí život námořníkův“. Snad už máme vstřebány všechny informace  o Markézách, které máme v papírové formě s sebou na lodi. Například to, že zde holdovali kanibalismu nejdéle z celé Polynésie. Nebo že ve zdejších vodách žijí různé druhy obrovských žraloků. Či že ostrovy nejsou vhodné pro plážové koupání, protože jsou pláže zamořeny malou, agresívní, kousající muškou Nono a proto se doporučuje mít zahalené celé tělo. Popřípadě, že v červenci a srpnu se vůbec nemá lozit do vody, protože je zde plno žahavých medůz. A taky že ceny v obchodech a restauracích jsou v celé Francouzské Polynésii několikanásobně vyšší než v Evropě. Plus další a další drobnosti už více méně pozitivního rázu, které zkrátka z této destinace dělají ráj na zemi. Ať tak nebo tak, ať už jsme hlavně tam.

3.7.2011 NE

Asi díky nadšení, očekávání a rozrušení, že konečně uvidíme kus země, jsme se vůbec nevyspali. Já osobně spal za celou noc tak hodinu. Když se mi konečně podařilo usnout, tak se mobil dostal na signál a začaly na něj chodit smsky. Tím začal pípat a to mě vzbudilo. Ve službě jsem se snažil určit dobu přílivu a odlivu a také orientační kurz jejich měny vůči koruně. S ohledem na nedostatek informací se spíše jednalo o čtení z kříšťálové koule, kterých je však na lodi také nedostatek. Co se týče přílivu a odlivu, tak jsme se spolehli na jednu větu, že tyto věci je potřeba řešit jen na Šalamounových ostrovech. Kurz jsem tak nějak odhadl z orientačních cen letenek a ubytování, které jsou uvedeny v průvodci Lonely Planet. Asi nemusím moc napovídat, že obojí bylo zcela špatně. S východem slunce jsme tedy viděli kolem sebe osrovy. Bohužel byl dost silný vítr a značně neklidné moře. Ke stavu moře se zvukomalebně dokonale hodila anglická fráze „choppy sea“ čti „čopysí“. Ale ten pohled stál za to. Divoké vysoké skály pokryté zelení a obrovský příboj narážející na skaliska.. Napřed jsme si trochu zajeli do míst, kde dle průvodců je 70% šance vidět ráno shromáždiště velryb. Sami jsme se přesvědčili, jak jsou velryby plaché, například na místo kde jsme byli, vůbec nepřipluly (tato hláška nás z produkce Cimrmanů dost rozveselila). Jako obvykle jsme vychytali tu zbylou 30% šanci je nevidět. Tak jsme to raději obrátili k vytoužené zátoce Taiohae se stejnojmenným hlavním městem. Alespoň nás přivítali srandovně  malí delfíni. Vjezd do zátoky byl pro nás impozantní. Zátoka je vlastně bývalý jícen sopky. Naše původní idea, že si uděláme třeba kilometrový výšlap do vnitrozemí, vzala obratem za své. To bychom si museli přibalit s sebou mačky a cepíny. Vybrali jsme si ke kotvení místečko uprostřed zátoky, kde jsme měli dost volného prostoru od ostatních lodí. To se později ukázalo jako značně prozřetelné. Jako staří mazáci jsme vypustili hlavní kotvu, a i když se nám to nezdálo nutné, tak na rady knižních průvodců jsme vypustili i zadní záložní kotvu. Tak jsme stáli pěkně proti vlnám a loď se alespoň netočila jak čamrda. Od přídě i od zádě se nám táhlo pěkně lano a řetěz, obojí na fest utažené. V duchu jsem si říkal, že by to musel být ale pech, že by byl zrovna vrchol odlivu. A taky byl. Za pár hodin moře zvedlo loď tak o dva metry a tím se ta zadní kotva vytrhla a přestala držet. To jsme však v tu chvíli nevěděli. Naskákali jsme do člunu a vyrazili si stoupnout po třech týdnech na pevnou zem. To vám bylo ale bájový. Šli jsme okouknout, zda náhodou úředníci v neděli nepracují, že bychom se hned přihlásili, ať to máme z krku. Avšak  úředníci, zcela poplatní francouzské mentalitě, sice přítomni byli, ale něco si grilovali k nedělnímu obědu. Alespoň jsme věděli, že je vše v klidu a nechali jsme papírování na ráno. Zavřeno bylo více méně všechno. I banka, kde však byly venku k dispozici bankomaty a my mohli vybrat peníze. Díky mému odhadnutému kurzu jsme tak nějak tušili, že 34 000 pacifických franků by mělo stačit. Škoda, že neměli alespoň ve výloze vyvěšený kurzovní lístek.  Celá populace hlavního města, alespoň se to tak jevilo, trávila neděli na pláži.

image

↑Želvouš nesmí chybět na žádné fotce z Galapág                              ↓Rarita mezi leguány

image

image

↑Jednu želvu jsme tak štvali, až se i pohla                  ↓Hlavní nákupní ulice na Galapágách

image

Každá rodina seděla kolem svého teréňáku, dveře naplno otevřeny, z reproduktorů hrála hudba, fakani se váleli v písku a moři, chlapi hráli na kytary a grilovali ve všech možných železných nádobách. Po pár metrech byla vždy na palmu dovedena hadice s vodou na osprchování a občas i elektrická zásuvka. Totální leháro. My se pomalu v hicánku ploužili na druhou stranu zátoky (asi 1,5km) kde měla být otevřená jediná restaurace. A taky byla. To bylo štěstí, protože druhá a tím i poslední restaurace v celém hlavním městě měla celý červenec zavřeno. Když jsme po třech týdnech sezení na zadku a chození po 20m2, urazili ten kiláček a půl, tak jsme byli úplně grogy. Stálo to však za to. Restaurace nádherná i bazén k dispozici. Výhled na celou zátoku, perfektní servis a dokonce i anglicky mluvící personál. Kdo měl možnost navštívit libovolnou frankofonní destinaci, ví o čem je řeč. To nás povzbudilo. Objednali jsme si pizzu, těstoviny a jejich specialitu a to kozí maso v kokosovém mléce s chlebovníkovými kroketami. Vše bylo úžasné. Pivo, jménem Hinano a původem z Tahiti, studené a i dobré. Voda, potom co jsme pili buď až 4týdny starou nebo tu z desolinátoru, byla také vynikající. Ceny byly, alespoň v přepočtu kurzem, který jsem odborně odhadl, odpovídající a přijatelné. Tímto si mimochodem vybavuji historku, kdy jsme pluli po Chorvatsku, a já se dočetl v průvodci, že v jedné zátoce nahoře na kopci je výborná restaurace, kde je vyrovnaný poměr mezi kvalitou a cenou. Tuto informaci jsem si nenechal pro sebe a po chvíli přemlouvání celá posádka odsouhlasila, že by bylo záhodno tento poměr prověřit. Bohužel zátoka s aktuálními povětrnostními podmínkami nebyla zcela vhodná ke kotvení. Trvalo více než dvě hodiny, než jsme loď jaksi taksi zafixovali. Pak nastal problém jak se dostat v takovém počtu jedním člunkem na místo, odkud měl být ten výstup nahoru na kopec. Jedna skupina se vylodila na břehu hned u lodi, a že nějak obejde takový poloostrůvek. Druhá že dovesluje až přímo na místo výstupu no a nazpátek se uvidí. Já měl to štěstí, pokud se to tak dá nazvat, že jsem byl v té veslařské skupině. Ono ale veslovat v malém a přeplněném člunu asi tak 500metrů taky není žádný požitek. Asi tak po hodině jsme se všichni sešli, už značně uondaní na místě výstupu. Pak už to bylo „jen“ tak dva kilometry a převýšení asi 300metrů. Byť byl teprve květen, tak sluníčko mělo už pěknou sílu. No a v tom načasování tkvěl ten největší problém, protože oni otvírali až od června. Část posádky to nervově nevydržela a začala mě častovat všelijakými zvířecími tituly. Ti, co měli ještě trochu sil, navrhovali i lynč. Pak však někdo prohlási:l „Nechte ho bejt! Vždyť oni mají v tom průvodci s tím vyrovnaným poměrem mezi kvalitou a cenou pravdu. Nic jsme nedostali a taky jsme nic neplatili. To se mi zdá vyrovnaný....“ Tím se situace uklidnila, ale od té doby jsme se zastavovali už v jen zaručeně prověřených podnicích. No, ale zpět z Chorvatska na Nuku Hiva. Výborné jídlo jsme trávili sezením na terase  a koukáním na zátoku. Jenom musíme vyvrátit tu zažitou legendu, že na plážích se nedá být, protože tam strašně koušou ty mušky NoNo. Tak to není vůbec pravda, ty svině koušou všude a nejen na plážích. Nakonec nás vyhnaly i z té terasy.  Po cestě k lodi jsme ještě zaskočili na pivo k místním. Je to taková změť chýší, kde na různých místech něco vyvařujou a nabízí k tomu i pivo. Objednávku přijala jedna statná Polynésanka, řekla ji druhé, ta vytáhla ta piva z ledničky a dala je ještě statnější třetí ženské. Ta mi je přes ty dva metry od ledničky  k pultu donesla a zavolala čtvrtou. Ta se zeptala, co chci.  Říkám, že platit ty tři piva co mám v ruce. Tak neváhala, šla do ledničky a začala vytahovat další tři. Nakonec zavolali pátou a ta už to dotáhla do úspěšného konce. Všechny dohromady měly doopravdy necelou tunu. Ta všeobecně zažitá představa nádherných Polynésanek, byla v mé mysli zcela rozšlapána tunou živé váhy těchto pěti asi tak dvaceti až třicetiletých dívek. Aby to bylo úplné, tak měly za uchem i tu orchidej, nebo co to je. Vzali jsme si piva a přešli ke grilu. Tam chlapi položili kytary, vyskočili a ze střechy z vlnitého plechu stáhli asi tři nebo čtyři žebříky. Koukáme na ně, co budou dělat. Oni povolili dva tři dráty a ty plechy povytáhli od sebe. Pak to zase zadrátovali a žebříky naházeli na střechu. Prostor restaurace se tak zvětšil obratem o celý jeden čtvereční metr. To měla být asi výzva k tomu, abychom se k nim přidali. Tu odvahu jsme však v sobě nenašli. Moc nápadně nám připomínali lůzu, která se u nás točí kolem kolotočů a poutí. Když jsme při návratu viděli, že se člun zvednul tak o dva metry, bylo jasné, že s kotvou bude problém. Byli jsme však tak úplně vyčerpaní, že jsme padli do postele a usnuli. Markétka dostala ze slunička opět asi úžeh, protože ji bylo zle jak psovi. Zatím co jsme odpočívali, tak vítr změnil směr. Zadní kotva to neudržela a loď splula o 60 metrů jinam. Pak se kotvy přes sebe přetočily a nějak nás již po celou noc takto podržely. Raději jsme na to s přicházející tmou nešahali a jen se modlili, aby nepřišel v noci nějaký bugr. Tak jsme místo poklidného spánku co hodinu vstávali a kontrolovali, zda jsme na stejném místě. Uf, tak to bylo zcela vyčerpávající.

4.7.2011 PO

Ráno vyrážíme na břeh se nahlásit na úřady a nakoupit proviant. Úředník byl doopravdy příjemný. Vyplnili jsme dva formuláře, z toho jeden jsme zanesli na poštu a koupili na něj známku za 70 pacifických franků. To bylo vše. Během půl hodiny. Nádhera. Když to člověk srovná s několikahodinovým opruzem na Galapágách, který nás ještě přišel na 500USD, tak nebe a dudy. Pak jsme vyrazili přes tržnici do supermarketu. Na tržnici při koukání na banány a chlebovníky najenou slyšíme zezadu „dobrý den“. Rodinka Čechů a ještě navíc z Chtěboře, kde jsme s Markétkou bydleli. Na tričkách jsme měli jména a českou vlajku, tak se k nám hned hlásili. Prý tráví dovolenou v Pacifiku každý rok. Sbírají jako koníčka škeble a tomu vše podřizují. No vida. Krátce jsme splkli a pak tradá do obchoďáku. Zde poměrně standardní výběr zboží. Hlavně však klasické francouzské bagety (asi 1,5metru dlouhé) a normální pečivo. Navíc jsme koupili na vyzkoušení novozélandské máslo v plechovce, které nechladili, ale měli je jen tak v regálu. Také jsme koupili Campbellovu žampiónovou polévku. Jestli se nepletu, tak na tyto polévky od Campbella dělal reklamu Andy Warhol. Alespoň ji můžeme porovnat s naší Vitanou. Takto jsme úspěšně utratili 30 000 franků z celkových 34 000 co jsme vybrali. Pak nás napadlo se konečně podívat do banky jaký je reálný kurz v porovnání s mým odhadem. Rozdíl 100% nepříjemně překvapil i autora a zastánce odhadnutého kurzu. Tímto se potvrdilo další pravidlo, že je Francouzská Polynésie setsakramentsky drahá. Celkem se divím, že místní běžně a ve velkém popíjejí třetinku plechovkového piva za 70Kč. Stejně stojí v obchodě i jeden obyčejný jogurt. Ta jedna porce polévky v plechovce přišla na 50Kč. V restauraci jsme tedy platili ze jedno jídlo a dvě piva něco přes 700Kč atd. No nakonec bylo dobře, že jsme to zjistili, až jsme všechno utratili. Takto jsme si připadali 24hodin jako v pohádce. Ono se nic zas tak nezměnilo, jen se z toho stala pohádka pro bohatší děti. Navezli jsme (drahý) proviant na loď, Markétka jej začala zašpajzovávat a my s Mírou vyrazili s kanystrama pro naftu. Benzina je u vysokého betonového mola pro velké nákladní lodě. Samozřejmě byl odliv, tak jsme museli šplhat po kluzském žebříku asi tři metry. Náš malinký

image

↑Srandovní pelikáni čekají na rybím trhu, co upadne  ↓Připlul se s námi rozloučit až k lodi

image

image

↑A plujeme dál, před námi 6000km jen voda                      ↓Boží zázrak předaný lidstvu

image

gumáček na těch vlnách skákal jak blecha. Míra vylezl první, a já mu do výšky házel ty 20litrové kanystry, jak nám to poradil místní dělník, který na tom molu něco dělal. Moc se nám zprvu ten nápad nepozdával, ale podal nám pomocnou ruku a vyšlo to. K benzince to bylo tak 150metrů. Tak jsme nakoupili 120litrů nafty v přepočtu tak za 30Kč litr. Nazpátek se ty kanystry docela pronesly. Slezl jsem do gumáčku a držel jsem se ho zuby nehty. Pokaždé když přišla vlna, tak mě to hodilo na to betonové molo. Vymýšleli jsme, jak to uděláme. V tom opět přišel ten chlapík. „A jé“ napadlo mne „bude se zase házet“. Už jsem se viděl, jak mi na hlavu poletí 6x20kilo. Naštěstí pomohl jen Mírovi na lano od člunu navazovat jednotlivé kanystry a spouštět dolů. Tak jsme dopluli na loď. Bohužel to byla jen první várka. Druhá, poslední, už obnášela dokonce 140litrů. To už jsme si s sebou vzali lano. Když jsme do nich pak nabrali naftu, tak ruky už neměly sílu je odtahat na loď. Postupně jsme je poponášeli blíž a blíž. Šel kolem chlapík, pozdravil, vzal dva a beze slova je odnesl k naší lodi. To nás dost překvapilo. To by se asi u nás nestalo. Vůbec jsou tu lidi příjemní. Mávají z auta, zdraví tě na ulici, ihned bez remtání ti pomůžou. To se mi tady na nich dost líbilo. Tak jsme se tedy plně saturovali i naftou. Vyrazili jsme na poslední oběd před další plavbou. Bohužel až teď jsme zjistili, že je ta druhá restaurace celý červenec zavřená. Do té druhé se nám takový kus nechtělo a navíc jsme ani neměli tolik peněz. Tak jsme si dali v bufáču na tržnici za poslední peníze jídlo skoro takříkajíc na stojáka. Rýži s nějakým masem, to bylo dobré. Hranolky s nějakým masem, tak z toho jsme snědli jen hranolky a rýži se syrovou rybou. Tak i zde jsme snědli opět pouze rýži. Ale vypadalo to, že kuchař to po nás bez váhání dojí. Místní, kteří dělají do žrádla, mají totiž neskutečné tělesné rozměry. Toho chlapa bychom ve dvou lidech určitě neobjali. Širší záda jsem ještě neviděl. No pak opět na loď, zde jsme si trochu pobojovali s kotvami, než jsme je zamotané vytáhli, ale zvládli jsme to. Pak jsme tedy kopli do vrtule a opustili tyto ostrovy „věčné lásky“, které nám poskytly 30ti hodinový azyl po tak dlouhé plavbě. Bohužel před námi není o moc kratší úsek. Na Samou je to necelých 2000nm, tedy tak 13-14dní plavby. Při vyplouvání jsme potkali přijíždějící loď Sayonaru Jardy Bernta, kterou jsme měli možnost osobně navštívit minulý rok v zimě v Karibiku. Také nás zde dostihl katamarán Liquid Living, který s námi čekal v Cristóbalu na přeplutí Panamského kanálu. Je vidět, že se všichni drží podobných tras. Ta, po které teď plujeme my, má mezi jachtaři název Coconut Milk Run. Tedy přibližně „cesta kokosového mléka“. Tato trasa je přes Pacifik asi nejfrekventovanější. Navečír smutně koukáme, jak nám ostrovy pomalu mizí v dálce, ale co naplat „a plout musí námořník“. V noci mě Markétka vzbudila, že se ve vysílačce na nouzovém kanále číslo 16 něco děje. Tak jsme byli svědky záchrany námořníků v přímém přenosu. Běhal nám mráz po zádech, když jsme poslouchali jak záchranáři s jedním letadlem a lodí pomáhají nějakým třem nešťastníkům. Bohužel jsme mohli slyšet jasně jen vysílání letadla, ostatní byli již mimo dohled, a tudíž jsme je nenaladili. Ale i tak se jednalo asi o tři jachtaře, z nichž jeden byl zraněný. Všichni již opustili loď a byli v záchranném voru. Akce asi dopadla úspěšně, ale co bylo příčinou opuštění lodi, jsme neslyšeli. To nás jen utvrzuje ve vyšší bdělosti.

5.7.2011 ÚT

Přes noc vítr vydržel, ale nad ránem jsme museli nastartovat motor. Dopoledne jsme opět s Markétkou čistili ucpaný odpadní tank. To už je taková klasika. Jakmile vyplujeme, tak se ten tank ucpe. Ale už máme zkušenosti a vyřešili jsme to celkem rychle. Za den několikrát prší. Z mraku vždy alespoň něco foukne, jinak je vítr značně slabý. Na oběd máme hrachovou kaši s volským okem a další balení nakládaného zelí. Jídlo sice těžké, prdlavé, ale zato výborné. Kdo nemá službu, tak dospává deficit. Na večeři si otvíráme vepřovou a hovězí konzervu. K tomu pečivo dokud se nezkazí. Večer zase začíná foukat, tak vypínáme motor. Upluli jsme 146nm. Držíme se stále čistý západ. V této úrovni kolem 10st. Na jih od rovníku by mělo snad foukat nejvíc.

6.7.2011 ST

V noci dost foukalo a tím také vznikly velké vlny. Plavba byla rychlá, ale moc jsme se nevyspali. Pokud se vůbec o nějakém spaní dá mluvit. Tak to každý jednotlivě dohání přes den. K obědu bylo riziko, aby se dojedly včerejší masové konzervy. Jako zelenina byla červená řepa. To jídlo je takový světlý okamžik dne. Všichni se vidíme, voní to tu, člověk je natěšený jak se přežere, pak se zase těší, až se mu slehne. No a ti kdo nemají službu od 12-15hod jdou přemýšlet o všech důležitých věcech do polohy ležmo. Mirek opět spatřil žraloka hned vedle lodi. Mně se zase nad ránem zdálo,  že žralok ukousl Mírovi nohu a my pak lítali po nemocnicích. Tu nohu jsme chladili v míse s ledem. Tak jsem mu sen řekl a Mirek se rozhodl, že do vody už raději vůbec nevleze. Dnes jsme také překonali rovných 10 000nm. Trvalo nám to tedy tři měsíce. To už je pěkná štreka. Půlka zeměgule. Také do finiše to máme tolik, kolik jsme upluli z Galapág na Markézy. Tedy nějakých 3000nm. Za chvíli bychom měli vyplout z Francouzské Polynésie a na chvíli vplout do Kiribati. Tato republika, která je součástí britského Commonwealthu se řadí již do Mikronésie. Zahrnuje však pár neobydlených atolů i v Polynésii, kde se zrovna budeme pohybovat my. Co je však zajímavější, tak tím, že plujeme v jejich výsostných vodách, tak bychom měli přistoupit na jejich místní čas. Jelikož však hlavní město na atolu Tarawa leží již na východní polokouli, tak celé Kiribati mají čas posunut o 12hodin před nultým poledníkem, přičemž my máme lodní čas 9hodin za nultým poledníkem. Tudíž já tyto řádky píši 6.7. v 15:30, ale na hodinkách bych mohl klidně nastavit datum 7.7. a čas 12:30. My to však dělat nebudeme, protože po pár dnech zase z Kiribati vyplujeme a dostaneme se do vod Cookových ostrovů, které spadají do Polynésie a leží celé na západní polokouli. Navíc míříme a budeme zastavovat na Samoe, která je také stále na západní polokouli. My o ten den přijdeme, až doopravdy přeplujeme 180poledník.

7.7.2011 ČT

Po klidné noci jsme ráno zjistili, že nám neteče voda. Již včera začaly nějak čerpadla blbnout. Chvíli voda tekla a chvíli ne. Markétka říkala, že při její službě přišla nějaká blbá vlna. Byla to prý hrozná rána. Vypnul se autopilot a pak také zaregistrovala, že po tom již voda netekla. Vody v tancích je dost, takže to musí být čerpadlem. Kontrolujeme filtry a ty jsou čisté. Když pak na Mírovu radu klepnu prstem na čerpadlo, tak se hned rozběhne. Takže to bude někde ve spínači. Chvíli se zdá, že to funguje, ale pak zase jsme na suchu. Teď už Pat  a Mat vytahují nářadí a chystá se k nejhoršímu. Postupně jsme donuceni, pomocí hrubé síly a chvíli i ohně, odšroubovat celou desku v motorovém prostoru, na které je připevněno čerpadlo spolu s tlakovou nádržkou. Po jeho rozmontování se vysype množství prachu z uhlíků. Trochu do

image

↑Jak mlsní psi                           ↓Po 6000km a 20dnech vidíme Markézy. Dokázali jsme to!

image

image

↑Markézské hlavní město Taiohae s 1800obyvateli...      ↓ ...a jeho dobře chráněné kotviště

image

toho fouknu a podle toho co vyletí, soudíme, že je potřeba to profouknout pořádně. Toho se chopí Míra. Foukne a během sekundy se změní na svůj vlastní negativ. Co bylo bílé je černé. Vousy, vlasy atd. To jsme se zase po dlouhé době s Markétkou pořádně nasmáli. Po pohledu do zrcadla se nakonec přidal i Míra. Při zpětném sešroubování a nasazení jsme kupodivu zjistili, že nám žádná součástka nezbyla plonková, jak bývá dobrým zvykem. Čerpadlo se rozchodilo a voda již z pravého plováku teče. Teď nám zbývá ještě levý plovák. To si však asi necháme na zítra. Takto nám příjemně uteklo celé dopoledne. Markétka uvařila těstoviny s nějakou majdou a neslužbaři se šli natánout. Večer jsme opět posunuli čas o hodinu  nazpět. Teď jsme přesně 12hodin pozadu oproti času, který je doma. Neustále se nemůžeme zbavit těch mušek NoNo, které se k nám vesele na Markézách nastěhovali. Kousance přibývají a máme pocit, že i množství mušek vzrůstá. Za den jsme urazili 154nm. Přes den vítr docela blbnul. Otočil se pomalu o 360stupňů. Místo předpovězené 5 foukalo občas dokonce i jen 1beauforta. A jak tvrdí pravidlo, tak do 4beauforta je to námořníkova smrt. Vždy je lepší mít víc větru než žádný. No, ale my žijeme, páč máme stále ještě dost nafty.

8.7.2011 PÁ

Pomalu se suneme směrem na Samou, kam nám ještě zbývá přes 1300nm. Jsme teď na úrovni Tahiti, které je necelých 500nm na jih od nás. Pocit širého oceánu nám „kazí“ jen ta skutečnost, že nějakých 8hodin od nás leží Caroline atol, neboli také Millénnium Island. Bohužel, nebo možná naštěstí, protože je to dost veliké navigační nebezpečí, jej neuvidíme. Je vysoký jen 25metrů, což bude stejně asi nějaká palma, takže bychom jej zaregistrovali značně pozdě. Takže raději dál od něj. Za ním pak leží ostrov Vostok. Nelze se ničemu divit, i Rusové měli své mořeplavce. Kór když o kus dál leží atol Suvarov. Ten objevil Rus Lazarev na palubě lodi Suvarov. Vostok má dle map „palmy“ vysoké 24metrů a kotvit se tam snad ani nedá. Zato Suvarov (Suwarrow) mě strašně láká. Kdybychom pluli o trošku rychleji, tak bych neváhal tam zastavit. Dle informací co máme k dispozici, je to poměrně velký atol, který má průměr skoro 20km. Je tam dost nebezpečný vjezd a špatné kotvení, což prý dosvědčují vraky lodí viditelné na dně atolu. Zato je to prý úžasná přírodní rezervace. Počet obyvatel: 2, slovy dva. To jsou strážci parku. Málo kde by se nám stalo, že naším příjezdem by vzrostl počet obyvatel o 150%. Jsou prý velice přátelští. Ani se jim nedivím. Odměnou za návštěvu je prý pohled na tisíce ptáků ve vzduchu, na zemi a ve stromech. Bezděčně mě napadá, kolik exkrementů by opět pojala naše paluba. Také jsou tam k vidění pěkní žraloci, kteří lodě zblízka okukují. Kdo se chce potápět, tak si bere druhého k sobě, který má harpunu a hlídá ho. Kdo však hlídá toho s harpunou, tak to fakt nevím. Když si vzpomenu, že při potápění jsem měl možnost kontrolovat ani ne 50%prostoru kolem mne.... A věřím, že žralok může zaútočit ze všech stran, i z vrchu a ze zdola. No nevím. Já bych tam nevlezl. Ale ostrov je hlavně proslulý tím, že zde mezi lety 1952 a 1978 žil jako poustevník Tom Neale. Tento novozélanďan se rozhodl, že zkusí žít v druhé polovině 20.století bez výdobytků civilizace. Napsal o svých zážitcích knihu a stal se značně slavným. Do dnes je k vidění jeho chýše a myslím, že i jeho hrob. Přes den jsme pluli kolem dlouhých rybářských sítí. Naštěstí jsme se do nich nezamotali. Večer jsme pak spatřili rybářskou loď. To je asi třetí loď za celou dobu, co plujeme v Pacifiku. To ukazuje na to, jak je tento oceán rozlehlý. Také byl prací den. Markétka vyprala prádlo a přitom objevila, že se nám dala vlhkost do věcí, které zde nenosíme. Takže některé docela zplesnivěli.

9.7.2011 SO

Dopoledne dospávám deficit z noci, kdy jsme tomu spaní opět moc nedali. Po obědě, kdy jsme měli bramborovou kaši s párkem, jsme se dali do druhého vodního čerpadla. Postupujeme rychleji díky zkušenostem z první demontáže. Uvidíme, jak dlouho to pomůže, protože to první vyčištěné již opět blbne. Zároveň přiděláváme vodu, o kterou jsme teď díky zkoušení funkčnosti jednotlivých čerpadel dost přišli. Denní upluté vzdálenosti se stále pohybují kolem 150nm. Vítr se zatím drží, i když předpovědi nejsou zcela slibné. V noci jsme potkali dvoje plovoucí továrny na sardinky. Té první jsem se vyhýbal víc než hodinu. Pořád se tito rádoby rybáři točili v kruhu a plundrovali moře. Nebylo snadné určit na které straně táhnout sítě. Držel jsem se starého hesla, že kde je víc světla tam je pracovní část lodě. Nakonec to vyšlo a minuli jsme je jen tak tak. Tato monstra na jeden zátah zplundrují odhadem tak milión kubíků vody. Nic se nevyhazuje. Vše zabít. Co je k jídlu  tak do konzerv, co ne tak na hnojivo, lepidlo a jiné průmyslové využití. Nemám nic proti lokálním rybářům, kteří celý život žijí na pobřeží a s mořem umí koexistovat. Jednou vyhraje rybář, jednou moře. Tito však křižují oceány, k vyhledávání používají nejmodernější techniky včetně satelitu. Není pro ně problém vybít moře, které patří jinému státu (viz Somálsko) a nedej Bože se nepozorovaně dostat do nějaké, všemi ostatními uznávané, přírodní rezervace. To jsou pak zisky. Vůbec nedodržují kvóty výlovu určené k zachování života v mořích. Je ironií, že obě světové války rybí populaci spíše pomohly. Rybářské lodě byly zrekvírovány pro jiné účely. Už na počátku 20. století byl prý stav ryb na pováženou. No, tak jsme si postěžovali a zkusíme odpočinout

10.7.2011 NE

Přes noc jsme se opět nevyspali. Markétka spala tak hoďku, já to trochu dohnal po ranní službě. Když už člověk na chvíli usne, tak Míra začne přenastavovat plachty. My máme kajutu vpředu, takže slyšíme každé otočení s plachtou. Navíc volná otěž plachty pak s každým pohybem plachty mlátí do paluby v místě našeho stropu. Zní to jak rány nějakou latí. Mimo to nás dnes ještě Míra potrápil pro jistotu i s motorem. Intuitivně nastartoval ten v našem plováku. Ten samožřejmě slyšíme mnohem více než motor v druhém plováku, kde krom Míry nikdo nespí. Když už nás začal trochu uspávat monotónní zvuk motoru, tak zase začal ubírat a poté přidávat otáčky, neboť zkoušel, jak by to plulo na plachty bez motoru. No prostě když není přáno, není dáno. Už jsme nespali celou noc v kuse téměř 110dní. To se na psychické i fyzické síle pozná. Jsme jak pára nad hrncem. Musím číst u stolu. V rukách už knížku neudržím. Než jsem si v noci před ulehnutím do postele sundal kalhoty, tak jsem si musel na chvíli sednout a nabrat síly. Ohnout se a zvednout nohu ve spolupráci s rukama byl pro mne nadlidský výkon. Také vylézt po žebříku do postele je fuška jak Brno. Když už člověk pak leží, tak ho všechno bolí. Už se zkrátka projevuje únava materiálu. K obědu Markétka uvařila knedlík se svíčkovou, když je ta neděle. Při vaření Míra uviděl velrybu, tak jsme vyběhli se na ni kouknout. Nádhera. Asi vorvaň, plul 5-20metrů od lodě. Občas se celý vynořil, aby se na nás taky kouknul. Pak dělal skopičiny. Obracel se dokola, ukazoval nám břicho, boky atd.

image

↑Po 20ti dnech na pevné zemi    ↓Kůň je na Markézách běžným dopravním prostředkem

image

image

↑Na první pohled je to ráj, ale jestli i na druhý....?         ↓Nedělní odpolední siesta na pláži

image

Napadlo nás vypnout motor, aby jej zbytečně nerušil. Byl to ale asi odchovanec nějakého cirkusu, protože jak jsme přestali dělat randál motorem, tak se sbalil a „odešel“.

11.7.2011 PO

O spaní až ani psát nebudu. Stále stejná písnička. Tak jako i čerpadla. Opět nám voda neteče. Tak jsme zase jedno demontovali. Koukli mu na vnitřnosti a zase dali zpět. Žádnou ašíbku jsme nenašli. Tak nevíme, v čem vězí problém. Vcelku nám to i jede. Vítr nám zatím přeje. Počasí se střídá s železnou pravidelností. Jeden den jasno, druhý zase zataženo. Dnes je ta slunečná varianta. Geograficky podplouváme Hawaii. Také již opouštíme Kiribati a vplouváme do soustroví Cookových ostrovů. Vidíme však prd. Všude okolo nás jen voda, voda.

12.7.2011 ÚT

Po klasické téměř bezspánkové noci jsme se ráno vrhli na přípravu lodě pro nové spolucestující. Jelikož zatím alespoň jedno čerpadlo, to které jsme včera rozebrali, stále funguje, tak jsme slili vodu, která byla v petkách do tanku. Občas voda z petek už nešla normálně pít. Není se čemu divit. Vždyť některá byla starší šesti týdnů. Z tanku vodu většinou převařujeme, takže tam to tolik nevadí. Navíc, když jsme viděli, co nechali Frantíci v těch tancích za bordel, jako např. šroubky, kusy papíru atd., a to jsme doposud běžně pili, tak ta voda už horší být nemůže. Konečně si můžeme dopřát loka normální čerstvé balené vody, kterou jsme doposud šetřili jako železnou zásobu. To je labůžo. Po obědě se Markétka ostříhá skoro na Miloška. Stále byly všude dlouhé vlasy, tak to vzala na krátko. Mně se to líbí, jí ne. Ale to se poddá. Potom jsme oslavili Mírových 20 000mil. Takže i on naplul tolik, jako je obvod zeměgule. Na oslavu jsme otevřeli chilský sekt, ve kterém byla příměs dužnin borovicových šišek. Navzájem jsme si všichni zalhali, jak je to zajímavá chuť. Bylo to sladké a nakonec jsme se tím nějak prokousali.

13.7.2011 ST

Poměrně dost fouká. Tím se opět zvedají nepříjemné velké vlny. Některé si s lodí dost škaredě zahází. Co není na svém místě, padá na zem. I v tomto  bugru Markétka vaří čočku s vajíčkem. Vše se naštěstí zadaří. I když v těchto vlnách pohyb kolem sporáku nahání tak trochu hrůzu. Pozdě odpoledne si vzpomeneme, že má Markétka svátek. Dáme víno a přitom podle skleničky od marmelády zjistíme, že ten včerejší sekt neměl příměs z dužniny borovicových šišek, nýbrž příměs z dužniny ananasu. Mně bylo furt divné, kde tu dužninu v těch šiškách vezmou. Zmátla nás podobnost slova pino (borovice) a piña (ananas). To mi připomíná ten vtip, jak paní učitelka říká dětem, aby vytvořili větu, kdy bude obsaženo slovo ananas. Přihlásí se Dežo a říká: fotr utek do Kanady a na nas se vysral. K večeru se už vítr mírní a i moře se uklidňuje. Opět posouváme čas o hodinu dozadu. Jak to vyjádřil Míra svými slovy: to je naposledy, co přidáváme do mínusu a pak už budeme ubírat z plusu.

 

 

14.7.2011 ČT

Od rána vymetená obloha. I moře klidné. Na oběd byly těsnoviny s olejem a česnekem. Občas něco připravíme pro nové cestující, kajutu atd. Tělo je tak unavené, že jen kouknu pod postel, zda tam neplesniví tašky, upravím záclonku a vyhodím jeden igelitový pytlík. To mě natolik vyčerpá, že si člověk musí opět sednout a nabrat síly k dalším úkonům. Geograficky jsme přesně na druhé straně zeměkoule.  Od teďka se začneme přibližovat.

15.7.2011 PÁ

Opět s železnou pravidelností je zataženo a moře se víc vlní. Markétka po obědě dělá inventuru žrádla, abychom toho pak zbytečně moc na Samoe nenakupovali. Tak nějak to v poklidu ubíhá.

16.7.2011 SO

Opět pokračují přípravy kajut pro novou posádku. V klidu se blížíme k Samoe, není kam spěchat. Nemá cenu tam připlout za tmy. Zatím nám příjezd  vychází pěkně na zítra ráno, hned po svítání, takže pěkně za světla. Markétka sdělává poslední rajskou i s posledním knedlíkem. Tohoto jídla by bylo pro šest lidí málo, tak ať se raději sní teď. Jinak všeho dostatek, protože už musíme tuto loď vyjíst, takže žádné velké  nákupy by se konat neměly. No, pomalu se nám to krátí. Dovyrábíme vodu a využíváme to k osprchování.

17.7.2011 NE

Nad ránem již vidíme Samou, tedy jeden z jejích ostrovů jménem Upolu. Není sice největší, ale je zde hlavní město. Stihneme ještě jednu prudkou přeháňku a pak již vplouváme mezi korálovými reefy do zátoky, kolem které se rozkládá hlavní město Apia. Je nám divné, že nevidíme žádnou zakotvenou loď. Pak nás hned kontaktuje přes vysílačku přístavní kontrola. Nabízí nám, že vyšle loďku, která nás dovede do maríny. O této maríně nic nevíme, v mapách není, a tak jsme rádi za pomoc. Je to úplně nová marína a zpočátku se radujeme, že poprvé od Cristóbalu můžeme suchou nohou na břeh. Bohužel pak přijde vystřízlivění v podobě dodržování nesmyslných předpisů. Protože je neděle, tak samosebou žádný úředník nepracuje. My, jelikož nejsme celně odbaveni, tak nesmíme na břeh a musíme počkat do pondělí. Ani naši novou posádku k nám nechtějí čmoudi pustit. Ta již mezitím stepuje u plotu maríny a netrpělivě čeká na nalodění. Celou situaci neustále místní ochranka zhoršuje tím, že povolává jejich šéfa. Nakonec, jako vždy, i trvání na předpisech má svoji cenu. Pokaždé se dohodne nějaká suma, a když už jsme před bránou, tak se vyskytne nějaký malicherný problém, který opět zvyšuje cenu úplatku. To nás tak vytáčí, že nakonec rezignujeme. Konec konců, na lodi máme vše, co potřebujeme. Díky tomu zmatku a pobíhání jsou naši tři noví kolegové i s bágly na lodi a to stačí. Opouštíme od úmyslu jít na břeh. Čmoudi poznali, že to přepýskli, znervózněli, je jim líto, že přišli o prachy. Vrací se k původní ceně a dokonce nás až „nutí“ jít ven, jen aby něco vyinkasovali. Naši tři noví kolegové mají pronajmuté auto, tak toho využíváme. Povozí nás po půlce ostrova, ať alespoň něco vidíme. Je to zajímavé. Taková koncetrace kostelů není snad ani ve Vatikánu. Neustále se střídá škola, kostel, škola, barák, kostel, barák, kostel, škola. Na to, že jich v Apii žije necelých 40 000, tak jsme viděli nejméně

image

↑Místní sochařské umění (Markézy)                    ↓Mirek po vyfoukání špinavého čerpadla

image

image

↑Samoa - místní policista v sukni, tak jako ostatní chlapi  ↓Pohled na Upolu z výšky (Samoa)

image

na 40 – 50kostelů. Chlapi nosí sukně různých barev, dle povolání nebo příležitosti. Do kostela chodí všichni v černé sukni, bílé košili a černé kravatě. Co se týče obydlí, tak vše je tak na půlmetrových kůlech. K domu s zásadně chodí přes hroby, kde jsou pohřbeni rodinní předci. Nad některými hroby je natažene plachta jako slunečník. Děda měl asi rád stín. Pak následuje společenská místnost. Samotná budova 5x5 až 10x10metrů. Je kompletně bez stěn. Střecha je na dřevěných kůlech. Všichni tam polehávají na nějakých dekách. Mají tam televizi a všichni tam pěkně vyhnívají. Takový detašovaný obývák. Pak o kus dál stojí samotný dům, už se stěnami, okny, dveři atd. Ostrov je to doopavdy pěkný. Pak se zastavíme v bufetě na jídle, které nás však neoslovilo. Večer se mění ochranka maríny a samozřejmě si i nový, službu konající zaměstanec, chce přijít na svůj úplateček. Opět nás nutí, ať chceme ven, aby z toho něco měl. Projdeme si večerní Apii a po návštěvě slavného hotelu Aggie Grey, se vracíme k lodi, protože město je v neděli úplně mrtvé. Hotel je slavný od II.světové války, kdy v něm přebývali američtí vojáci. Ti jeho slávu dovezli zpět do USA a tak se stal asi nejznámějším hotelem v Polynésii. Je to teda něco úžasného. U maríny jsme objevili otevřenou cukrárnu, kde jsme si sedli na pivko a víno. Pak hupky šupky na loď, kde jsme ještě poseděli a seznamovali se navzájem.

4.ETAPA: APIA na UPOLU (Samoa) – NOUMEA (Nová Kaledonie)

image

 

 

 

image

Upluli jsme 1 297nm za 10dní. K naší již oceány ošlehané trojici se přidali další tři chlapi. Jirka, Rosťa a Ondra. Ti letěli přes Jižní Koreu a Nový Zéland až na Samou. Zde na nás čekali, aby se poprvé svezli lodí a to hned až na Novou Kaledonii. Samoa je docela zklamala. Jak jsem již psal, ono trávit delší dobu na takových ostrovech je docela ošidné. Jistě se to začne brzy zajídat. Jim se to alespoň začalo protivit. O to víc se těšili na nový zážitek, kterým měla být tato cesta lodí. Dlužno říci, že i tento zážitek byl pro ně určitým zklamáním. Neustále chodili kolem map a učima upíjeli vzdálenost. Jen ať už je to za nimi. Vlny jim moc dobře nedělaly a určitý druh stereotypní nudy, který vládne na lodi, jim už vůbec na síle nepřidal. Takovéto dlouhé plavby doopravdy nejsou pro každého. Ale jak sami řekli, alespoň je to pro ně poučení pro příště. Už si takto nic nemusí idealizovat. Rosťa řekl „sice nevím, jak má vypadat perfektní dovolená, ale zato už vím, jak vypadat nemá“. Tím to vystihl asi nejlépe. Je fakt, že poslední etapa byla už úmorná i pro nás. Napřed bezvětří, kdy jsme spálili větší část nafty, než bylo záhodno. Pak u Fiji protiproudy a protivítr. Až nakonec vítr sice dobrým směrem, ale zato značné síly. To zvedalo poměrně velké a nepříjemné vlny. To stejné bylo i s počasím. Napřed hic jak v sauně a ani vánek, díky bezvětří, tě neosvěžil. Pak zase zima jak v psinci a déšť. No zima. Ono bylo skoro 25stupňů, ale vítr už byl studený. No, ale i tak jsme to zvládli.  

18.7.2011 PO

Od rána řešíme přihlášení. Postupně chodí jednotliví úředníci. Začíná to zdravotníkem. Na loď nevleze, jen ať vyplníme 3papíry. Pak celník se třemi papíry. Pak od správce přístavu se dvěma papíry. Pak karanténní úředník, 3-4papíry. Nakonec imigrační úředník asi s 5ti papíry.

image

↑Čerstvé kokosové ořechy byly výborné   ↓První úlovek, který se podařilo vytáhnout z vody

image

image

↑Tak toto je definitivní konec této plavby   ↓Vjezd a přístav v Noumei (Nová Kaledonie)

image

Ten si odnesl pasy a ať si pro ně pak přijdeme. Čím větší prdel světa, tím vstup místní komplikují tak, jako bychom tam chtěli všichni emigrovat. Pak musíme na správu přístavu, kde chtějí zaplatit marínu, ale karty neberou a bankomat je tak 2km ve městě. Nechápu, že když nám až teď oficiálně po 30hodinách od příjezdu dovolili vstoupit na břeh, tak očekávají, že budeme mít jejich peníze. Tak bereme taxíka, jedeme vybrat a zaroveň se zastavit na imigračním pro pasy. Tam tvrdeneme další hodinu a vyplňujeme dalších 9papírů. Doposud jsme vypisovali neustále dokola jen jméno lodi, naše jména, čísla pasu a datum narození. Tady už kvůli tomu, abychom dostali povolení k odjezdu, vyplňujeme i dosažené vzdělání, počet rozvodů, povolání atd. Pasy máme v ruce, úředník někam odešel, čekáme asi dalších 15minut, pak necháme všechny ty vyplněné papíry na přepážce a odcházíme. Nikdo si nás naštěstí nevšímá. Zaplatíme  marínu, dáme hamburger, abychom utratili poslední ty jejich peníze a fofrem mizíme. Už jich máme po krk. Ze začátku je plavba dost houpavá, protože vyplouváme proti větru, ale pak se stočíme a plavba se uklidňuje. Večer už proplouváme mezi největšími samojskými ostrovy Savai´i a Upolu. Namíříme směr na jihozápad, tedy přímo na Fiji a chvíli nám to jede. Pak vítr lehne a ke slovu přichází motor.

19.7.2011 ÚT

Celou noc nefoukalo, tak motoruje. Ráno kolem deváté překračujeme datovou hranici. Čas si posouváme až po obědě, kdy jsme všichni vzhůru. Hodinky posouváme o 23hodin dopředu, Takže místo 14.00 19.7. je už 13.00 20.7. Tak jsme o deset hodin před naším českým časem. Celou dobu jsme se na to tak těšili, a když už to konečně přišlo, tak nám to ani nijak zvláštní nepřišlo :) Tak by se dala definovat větší část této cesty. Pokaždé jsem měl vysněné, jak každou dosaženou metu budeme oslavovat a opěvovat. Několik lahví sektu jsme měli nakoupených. Na každou událost jednu (rovník, Galapágy, přeplutí Pacifiku a dosažení Markéz, přeplutí všech 180poledníků západní polokoule, dosažení přesně druhé strany světa oproti České republice, překročení datové hranice atd. atd.). No a výsledek. Nakonec jsme ty sekty narychlo dopíjeli poslední čtyři dny před cílem. Když jsme těch jednotlivých met dosáhli, tak nám to v tu chvíli už nijak nepřišlo zvláštní, exotické nebo vyjímečné. Snad ještě ten rovník, tam jsme měli sílu si to nějak užít a oslavit. U zbytku jsme byli už tak unavení, jak horolezec na Mt. Everestu. Rychle fotku, že to vylezl a fofrem dolů. Proto i to motto v názvu knihy. Tohle doopravdy žádná dovolená nebyla, ale naopak docela seriózní sportovní výkon se vším, co k tomu patří včetně radosti, potu, slz, dojetí až po úplné vyčerpání.

20.7.2011 ST

Stále motorujeme a čekáme na vítr. Pomalu se suneme. Vedro. Nuda. Ještě že dovezli z Čech časopisy Reflex za poslední tři měsíce, tak máme co číst. Hltáme „novinky“ z domova i ze zahraničí.

21.7.2011 ČT

Přibyvší členové posádky se rozhodli, že již budou držet služby samostatně. Tím se tedy zase trochu vyspíme. Všichni pokukujeme po větru, ale stále nic. Je značné teplo. Poleháváme jen tak po lodi vyhledávajíc stín. V noci mě probudí, že jsme chytili rybu. No moc šťastný nejsem. Kór když vidím tu potvoru. Má hrubě přes metr a aslespoň deset kilo. Rosťa ji aktivně čistí a filetuje.

22.7.2011 PÁ

Markétka je z ryby také nešťastná, protože nám nabourává sestavený jídelníček. Ten jsme vytvořili proto, aby se vše jakž takž dojedlo. Tato hromada navíc je jaksi mimo rozpočet. Rosťa nám připraví část ryby na oběd. Všichni jsou najezeni, ale stále ještě víc než půlka zůstává. Dochází nám první tank sladké vody. Jsme tak ve třetině, ale již jsme spotřebovali půlku vody a dvě třetiny nafty. Pokud nezačně foukat, tak máme vážný problém. Na Fiji se nám pro naftu, po zkušenostech ze Samoy, nechce zaplouvat. Je opět víkend, takže by nás tam asi nechali opět vycukat do pondělí. Musíme věřit, že foukne.

23.7.2011 SO

Dopoledne se konečně trochu rozfoukává. Kolem nás už jsou vidět jednotlivé ostrůvky a atoly. Ten největší fijiský ostrov Viti Levu je ještě docela daleko před námi. Vítr dostává na síle. Občas plujeme i přes 9uzlů. Kéž by to tak dva dny vydrželo. Odpoledne nabíjíme baterky generátorem a raději doděláváme i vodu. Po obědě překračujeme 180poledník a vplouváme na východní polokouli. Po 106dnech a 11893nm opět vstupujeme na nám bližší polokouli. Přepluli jsme všech 180 západních poledníků. Někdy příště si musíme dát všech 180východních. Ale zas tak brzo to nebude. Napřed se z toho musíme vykurýrovat. Jsme už docela nakonci fyzické odolnosti. Tělo již potřebuje domácí pohodičku a hygienu.

24.7.2011 NE

V noci se vítr stočil přesně proti našemu směru. Stáhli jsme plachty a nahodili motor. Bohužel do toho se přidal i protiproud a loď se zastavila. Operativně jsme změnili kurz víc na jih. Tím jsme trochu přidali na rychlosti. Přes den jsme neustále zkoušeli plout jak na plachty, tak i na motor. Směr na Novou Kaledonii je bohužel díky protivětru a protiproudu zcela zapovězen. Stále se motáme kolem ostrova Kandavu. Už začínáme mít Fiji plné zuby. Tak to pokračuje i večer a v noci. Na konci dne jsme stále, co by kamenem dohodil, od Kandavu. Protiproud má někdy i tři uzle, což je polovina naší rychlosti. V noci jsme museli křižovat proti větru, protože nás to táhlo dál a dál o cíle.

25.7.2011 PO

Ráno po bezesné noci jsme zjistili, že jsme se za celou noc přiblížili k cíli jen o 12nm. Normálně uplujeme za noc i 60nm. Za 24hodin jsme upluli smutný rekord 102nm. Tak málo jsme snad ještě na této cestě nenapluli. Padla na mne skepse z únavy, nevyspání atd. Například za 15minut  vítr změnil směr v rozpětí 70stupňů a síla kolísala mezi 1 - 6 beauforta. Zkrátka poryvy střídali po pár minutách bezvětří. Plachty trpěly. Já taky. Posádka jakbysmet. Markétka v noci stáhla počasí, kde se slibuje odpoledne už příznivější vítr. A kupodivu se předpověď splnila. Opět se rozjíždíme a dáváme (alespoň doufám) už definitivně vale Fiji. Všichni pookřejí. Opět se začíná dostávat na pořad dne téma o konci této čtyřměsíční plavby. Už se všichni těšíme na břeh. Navíc je celý den zataženo, což na náladě moc nepřidalo. Je

image

↑Pohled na zátoku Boulari (Nová Kaledonie)   ↓Hotel byl příjemným završením naší pouti

image

image

↑Snad mě po této cestě již osvítilo                             ↓Oslava konce cesty „po česku“ u piva

image

 nám zima, byť je 26stupňů. Mám dlouhé kalhoty a ponožky. Nějak jsme si na to vedro zvykli. S Markétkou si po večerech vykládáme naše touhy po posteli, která se nehoupe a není vlhká. O vaně a ručnících, které neplesniví před očima. O chlebu a nějaké čerstvé zelenině a ovoci. Joj, ať už jsme doma.

26.7.2011 ÚT

Po několika dnech, kdy bylo skoro bezvětří, tak nastoupil pořádný vítr a my opět atakujeme rekordy. Za 24hodin jsme poposkočili o 182nm blíž k cíli. Pomalu již některé věci balíme a připravujeme loď k předání. Snažíme se také zkonzumovat co nejvíce jídla, ať to nepřijde nazmar. Všichni už se nepokrytě těší na břeh.

27.7.2011 ST

Jedeme jak ďas. Za 24hodin dokonce 189nm. Za lodí jen vaří voda. Každý už se potutelně usmívá, když jde kolem mapy. Pokračujeme v balení. Začíná být docela zima. V noci jsem promrzl v těch 24stupních tak, že jsem si musel vlézt do spacáku a tam klepal zuby. Takovou zimnici jsem dlouho neměl. Přes den už máme všichni dlouhé kalhoty a vytahujeme i svetry a mikiny. Je však k pousmání, že venku je skoro 30 a voda má podobnou teplotu. Vítr z jihu je však pořádně studený.

28.7.2011 ČT

Počasí je nepříjemné. Zcela zataženo a zima. Snažíme se korigovat rychost tak, abychom vpluli do Havannah kanálu v pravý čas. Havannah kanál je jeden z mála možných vjezdů do největší laguny světa, která je skoro kolem celé Nové Kaledonie. Těch vjezdů až zase tolik není a každý má své specifika. Havannah je asi z nich nejkomplikovanější. Čas vplutí je zde vymezen končícím odlivem a nastupujícím přílivem. Tedy asi 6hodin. Pak se proud otočí, dosáhne rychlosti až 4uzlů, což je 50% rychlosti lodě. Začnou se tvořit velké vlny a jachty se stávají těžko ovladatelnými. Všude okolo jsou korálové útesy těsně k hladině. Vše označené pouze jedním majákem. Zkrátka taková „navigační lahůdka“. V žádném případě se to nedoporučuje plout v noci, a když tak pouze těm, kdo to již několikrát pluli a ví, co můžou očekávat. Nám není ale souzeno připlout někam za bílého dne. Takže celý den jsme studovali mapy a proudy. Pak jsme si lehli a zkoušeli usnout, protože od půlnoci nám s Markétkou měla začít 9hodinová služba. Tak dlouho přibližně trvá trasa od Havannah kanálu, přes kanál Woodin až do hlavního města Noumea. No, to však část posádky neakceptovala. Rosťa si neustále hrál s plachtami, až hrozilo jejich roztržení. Jen za jeho služby jsem musel několikrát vylézt na palubu a plachty upravit. To vydrželo chvíli. Po pár minutách v posteli jsme znovu slyšeli, jak je přenastavuje a plachty začínají opět mlátit. Tak se to opakovalo. Takže jsme oka nezahmouřili.

29.7.2011 PÁ

Po půlnoci to začíná. Maják v Havannah kanále je již vidět. Vjíždíme přesně na čas doprostřed kanálu. Chytá nás ten správný proud. Loď tak zničeho nic zrychluje ze 6uzlů až na 10. Černočerná tma. Prší a fouká silný vítr. Já za kormidle zabalen do všeho co mám nepromokavého. Markétka u navigačního stolu. Mapy kanálu, které máme, nejsou tvořeny podle světového geodetického referenčního systému WGS 84, na kterém běžně fungují GPS. Údaj, který dostaneme z GPS, se musí přepočítat a až poté zanést do mapy. Rozdíl je 1/4míle, což například v kanále Woodin, který je široký jen 1/5 míle, je více méně smrtelná odchylka. Všichni ostatní spí. Jsem i rád. Oči vytřeštěné do tmy toho moc nepoberou. Tak alespoň špicuji uši, abych slyšel případný příboj, který avízuje skryté korálové útesy. Neskutečný pocit. Za lodí vaří voda. Od břehu jsou cítit nevšední vůně. Čichové buňky opět po dlouhé době jásají, že něco cítí. Oči neustále kontrolují ukazatel hloubky a postupně se objevující další majáky, které v laguně označují útesy. Pak přichází Míra. Každý jsme na jedné straně lodi a hlídáme jednotlivá světla. Markéta počítá a předává na palubu rychle se měnící údaje o směru, které zadáváme do autopilota. Kolem páté ráno jsme z nejkomplikovanějšího venku. Vplouváme do širší části laguny. Zvádli jsme poslední těžkou zkoušku. Havannah kanál je mezi jachtaři doopravdy pojmem. My jej napoprvé dokonce dali v noci a v dešti. Kolem deváté vplouváme do zátoky před Numeou. Samosebou, že domluva s Frantíkama byla opět dost komplikovaná, ale nakonec jsme po půl hodině již uvázáni u mola a čekáme na celníky, imigrační úředníky a karanténní pracovnici. Ve 13hodin opouštíme loď, odbaveni vstupujeme na pevnou zem Nové Kaledonie. Přesouváme se do hotelu, který nám zamluvil velice příjemný šéf zdejší pobočky Dream Yachtu. Tím je naše putování po moři ukonce. Vypluli jsme 5.dubna a upluli jsme přesně 13 135nm, což je nějakých 24 300km. K tomu jsme spotřebovali něco přes 3000litrů nafty. To dosvědčuje, že vítr nebyl po celou dobu plavby zcela příznivý. Teď už jen sehnat letenky a domů. Nakonec jsme je sehnali až na úterý. Poletíme do Sydney a přes Reunion do Paříže. Tímto je tato pouť pro nás završena.

 

====== K O N E C ======

 

 

        

TOPlist